24 Cdo 1765/2020 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1765/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2020 Spisová značka:24 Cdo 1765/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1765.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Katastr nemovitostí Vklad do katastru nemovitostí Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 5 odst. 1 písm. a) předpisu č. 265/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 1. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1765/2020-226 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce M. F., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 C 4/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2020, č. j. 4 Co 253/2019-214, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. února 2019, č. j. 33 C 4/2015-177, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal povolení předmětného (v rozsudečném výroku specifikovaného) vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. února 2020, č. j. 4 Co 253/2019-214, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že pouze usnesení, kterým se potvrzuje nabytí dědictví podle § 334 o. s. ř. z roku 1950 (zákon č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních), je podkladem pro zápis v katastru nemovitostí (§ 561 o. s. ř. z r. 1950) a nikoliv protokol sepsaný (tehdejším) státním notářstvím o projednání dědictví ze dne 10. února 1961. Dále odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vyložil, že i v případě doložení, že dárkyni bylo usnesením státního notářství potvrzeno vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem, by nebylo možné vklad povolit, neboť právní předchůdce M. W. – K. H. nebyl v době podání návrhu na vklad (dne 3. října 2005) zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Povolení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalobce tak bránilo i nesplnění podmínky uvedené v § 5 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona [zjevně míněno zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v rozhodném znění (dále již „zákon o zápisech“)]. Podle odvolacího soudu není totiž možné, aby byl vklad vlastnického práva k nemovitosti povolen, aniž by byla dána návaznost na předcházející zápis v katastru nemovitostí. V případě, že v katastru nemovitostí je zapsán někdo jiný (jako tomu bylo v přezkoumávané věci), než uvádí listina, katastrální úřad je povinen návrh na vklad zamítnout, není-li uvedený rozpor dán do souladu nejpozději do dne podání návrhu na vklad. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž kromě uvedení způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem při rozhodování o povolení vkladu vlastnického práva podle dovolatelem předložených listin, tedy i podle protokolu z jednání před předmětným státním notářstvím ze dne 10. února 1961), vymezil předpoklady přípustnosti svého dovolání s tím, že: „napadené rozhodnutí mj. závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze za vkladovou listinu pro účely vkladu vlastnického práva na základě dědictví považovat toliko jen usnesení o potvrzení nabytí dědictví“, kterážto otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu primárně záviselo na řešení otázky, zda ve skutkových poměrech této věci by pro vklad vlastnického práva byl naplněn předpoklad ve smyslu § 5 odst. 1 písm. a) zákona o zápisech (rozhodná právní úprava v této věci), jenž stanoví, že katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá (mj.), zda navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru nemovitostí. Proti řešení této otázky odvolacím soudem ovšem dovolatel v podaném dovolání uplatněnou argumentací (vymezení dovolacího důvodu s příslušnou variantou předpokladu přípustnosti dovolání) nijak nebrojí, na rozdíl od odvolacím soudem sekundárně řešené právní otázky posuzování předmětných listin k provedení zápisu ve formě vkladu. Na posledně uvedeném přitom ničeho nemění ta okolnost, že z formálního hlediska odvolací soud se uvedeným otázkám v odůvodnění svého rozsudku věnoval v opačném pořadí; rozhodující ovšem je, že odvolací soud uzavřel (což z hlediska rozsouzení věci bylo stěžejní), že navrhovanému vkladu (již) bránil zjištěný stav zápisů v katastru nemovitostí (§ 5 odst. 1 písm. a/ zákona o zápisech). Jestliže tedy posledně uvedený důvod vedoucí k zamítnutí žaloby, respektive k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem nebyl dovoláním (dovolací argumentací představenou vymezeným dovolacím důvodem a příslušnou variantou předpokladu přípustnosti dovolání) napaden, nezbylo za této procesní situace, než dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť v tomto řízení je jediným účastníkem pouze žalobce, takže náhrada nákladů řízení mezi účastníky navzájem zde pojmově nepřichází v úvahu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 10. 2020 JUDr. Pavel Vrcha, MBA předseda senátu