24 Cdo 1778/2025 – Nejvyšší soud

24 Cdo 1778/2025-95 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně a) A. K., zemřelé XY, a b) B. P., zastoupené Mgr. Dagmarou Nikolovou, advokátkou, se sídlem v Třinci, Kopernikova 863/0, proti žalované XY, identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Burečkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, která je v řízení podporována XY, jako vedlejším účastníkem, identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 197/2024, o dovolání žalobkyně b) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2025, č. j. 71 Co 12/2025-57, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2025, č. j. 71 Co 12/2025-57, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 11. 2024, č. j. 13 C 197/2024-43, opravené usnesením téhož soudu ze dne 12. 12. 2024, č. j. 13 C 197/2024-47, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně a) a žalobkyně b) se podanou žalobou domáhaly toho, aby žalovaná zaplatila „ve prospěch Okresního soudu ve Frýdku-Místku“ žalobkyni a) částku 5 000 000 Kč jako bolestné a částku 5 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mimořádnými psychickými útrapami; žalobkyně b) která je dcerou žalobkyně a) požadovala, coby tzv. sekundární oběť, náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 000 000 Kč. Žalobkyně podrobněji popsaly, že dne 14. 12. 2021 ošetřující lékař – pracovník žalované neposkytl v souvislosti s operabilním nádorem zjištěným u žalobkyně a) lege artis této pacientce adekvátní péči a oznámil jí za přítomnosti žalobkyně b), že zemře; posléze jí však byla odpovídající péče poskytnuta v jiném zdravotnickém zařízení, kde jí byla provedena hysteroskopie s následným propouštěním do domácí péče, ústící v další návaznou operaci vedoucí (tehdy) k déletrvající remisi zdravotního stavu žalobkyně a). V průběhu řízení o podané žalobě žalobkyně a) dne 21. 10. 2024 zemřela. 2. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně”) usnesením ze dne 14. 11. 2024, č. j. 13 C 197/2024-43, ve znění později provedené opravy, rozhodl, že se řízení přerušuje do pravomocného skončení pozůstalostního řízení po žalobkyni a) A. K., vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 47 D 1095/2024. K odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že z důvodu úmrtí žalované a) [správně ovšem žalobkyně a) – poznámka Nejvyššího soudu] nelze v řízení ihned pokračovat a je nutno vyčkat výsledku pozůstalostního řízení, v němž bude vyřešena otázka právního nástupnictví po žalované a). Platí totiž, že pokud poškozený za svého života uplatní nárok na náhradu nemajetkové újmy na přirozených právech u soudu, stává se po jeho smrti tento nárok součástí pozůstalosti (§ 1475 odst. 2 o. z.). Soud prvního stupně proto s odvoláním na § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. řízení přerušil, přičemž o tom, jestli bude v řízení o nároku žalobkyně a) pokračováno a případně s kým, rozhodne samostatným usnesením po pravomocném skončení pozůstalostního řízení. Rovněž vysvětlil, z jakého důvodu nemá smysl v řízení pokračovat toliko ve vztahu k žalobkyni b), coby tzv. sekundární oběti. 3. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) na základě podaného odvolání žalobkyně b) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil především jeho úvaze, že nárok žalobkyně a) „na nemajetkovou újmu“ (přesněji na její náhradu – poznámka Nejvyššího soudu) byl uplatněn u soudu ještě za jejího života a stal se tak součástí pozůstalosti. Z tvrzení samotné žalobkyně b) vyplynulo, že dosud neproběhlo šetření u notářky a nebyl tak ani zjištěn skutečný okruh dědiců. Za této situace nelze podle náhledu odvolacího soudu vycházet pouze z nepodloženého tvrzení žalobkyně b). Do skončení pozůstalostního řízení není postaveno najisto, kdo je skutečně dědicem zůstavitelky, na koho uplatněná pohledávka přešla. Na tom nic nemění tvrzení žalobkyně b), že přichází v úvahu jako jediná dědička, když nemusí být seznámena se všemi podstatnými okolnostmi pozůstalostního řízení, jakož i stavem pozůstalosti. Nárok byl uplatněn u soudu, nehrozí zde nebezpečí z prodlení a pokud bude skutečně potvrzeno tvrzení žalobkyně b), nelze ani předpokládat, že bude pozůstalostní řízení probíhat nepřiměřeně dlouhou dobu. Rozhodnutí o přerušení řízení tak nebude na újmu ani celkové délce řízení. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Usnesení odvolacího soudu žalobkyně b) napadla dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud posuzoval otázku vhodnosti přerušení řízení o náhradu škody a nemajetkové újmy do skončení pozůstalostního řízení po zemřelém účastníkovi řízení, která podle jejího názoru dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Dovolatelka přitom nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že nelze pokračovat v řízení, dokud nebude skončeno pozůstalostní řízení po zemřelé žalobkyni a), neboť zde existují právní skutečnosti, ze kterých „nezpochybnitelně plyne, že procesním nástupcem po žalobkyni a) A. K. muže být jen a pouze dovolatelka, nakolik je jediným zákonným dědicem zůstavitelky“, dědictví neodmítla, nehodlá je odmítnout a je připravena pokračovat v řízení jako právní nástupkyně své matky. Přerušením civilního řízení do doby skončení pozůstalostního řízení se řízení o náhradu škody zbytečně protáhne. Dovolatelka má navíc vážné zdravotní problémy, které jí znemožňují vykonávat pracovní činnost a je proto odkázána na podporu státu. V důsledku toho je ve složité životní a existenční situaci, a řízení o nárocích, které uplatňuje, má pro ni zásadní význam, nedůvodné přerušení řízení přitom podle jejího přesvědčení představuje nejen zásah do práva na spravedlivý proces, ale ocitá se i v rozporu s principem hospodárnosti řízení a se zásadou rychlosti soudního řízení dle § 6 o. s. ř. Dovolatelka poukázala rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 988/07), podle něhož formalistický přístup k otázkám procesního nástupnictví může představovat porušení práva na spravedlivý proces, zejména za situace, kdy je totožnost dědice zcela zřejmá. V dosavadním řízení se soud prvního stupně a následně i odvolací soud dopustily podle mínění dovolatelky pochybení, když se vůbec nevypořádaly s podstatnými skutečnostmi tvrzenými žalobkyní b) v odvolaní a potvrdil prvostupňové rozhodnutí, i když celkem zřejmě nevycházelo z řádně a úplně zjištěného skutkového stavu věci. Soudy sice správně dovodily, že povaha uplatněného nároku umožňuje v řízení pokračovat, nicméně již náležitě nevážily, zda je namístě v řízení ihned pokračovat nebo jej přerušit (§ 107 o. s. ř.) Z usnesení Okresního soudu ve Frýdku – Místku, vydaného prostřednictvím pověřené soudní komisařky JUDr. Jany Matýskové, notářky v Třinci ze dne 3. 3. 2025, sp. zn. 47 D 1095/2024-67, podle dovolatelky plyne, že žalobkyně b) je jediným dědicem po zemřelé A. K. Formalistický přístup soudu prvního stupně a běžná praxe soudů obecně vyčkávající až na „pravomocné rozhodnutí o pozůstalostním řízení“, dovolatelku poškozuje tím, že ji zbytečně odnímá právo činit v rámci sporného řízení procesní úkony ve věci či jiné úkony k obraně svého práva. Žalobkyně b) proto navrhovala, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že v řízení se pokračuje s procesním nástupcem po žalobkyni a) A. K., kterým je žalobkyně b), alternativně bylo navrhováno, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. K podanému dovolání se podrobně vyjádřila žalovaná, která je považuje za nedůvodné, resp. nepřípustné, v dovolání totiž není jasně formulována otázka procesního práva, jíž by měl Nejvyšší soud vyřešit. V dalších částech svého dovolání pak již dovolatelka podle přesvědčení žalované popisuje svou verzi skutkového stavu a jeho vlastní právní hodnocení, které je však značně odlišné od skutkového stavu a jeho právního hodnocení zjištěného a učiněného jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem, a nepředstavuje tak nic jiného, než pouhou polemiku se skutkovými či právními závěry odvolacího soudu (potažmo i soudu prvního stupně). Dovolatelka usiluje o další „přezkum“ právního hodnocení zjištěného skutkového stavu, tj. o opětovné posouzení konkrétních skutkových zjištění, resp. S poukazem na svá nová skutková tvrzení a nové důkazy se zcela nepřípustně snaží o to, aby skutkový stav byl zjištěn odlišně a právní hodnocení soudu na základě tohoto změněno. Žalovaná v této souvislosti poukázala na právní věty formulované mimo jiné v judikatuře Nejvyššího soudu, kupř. v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a doplňuje, že pouhá polemika s právním názorem odvolacího soudu bez dalšího nezakládá přípustnost dovolání (zde odkázala na usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 28