24 Cdo 554/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 554/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 4. 2025 Spisová značka:24 Cdo 554/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.554.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědické právo (právo na pozůstalost) (o. z.) Břemeno důkazní Soukromá listina (o. z.) Závěť holografní [ Závěť ] Dotčené předpisy:§ 170 z.ř.s. § 169 odst. 2 z.ř.s. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 554/2025-373 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce R. H., zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze, Rumunská č. 1720/12, proti žalované V. D., zastoupené JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Jandova č. 185/6, o určení dědického práva, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2024, č. j. 17 Co 293/2024-355, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 28. 6. 2017, opravenou podáním doručeným soudu dne 18. 7. 2017, domáhal určení, že „je dědicem J. V.“ (dále také jen „zůstavitel“), a to z důvodu, že je jeho vnukem, a tedy „z hlediska zákonné dědické posloupnosti je dědicem nacházejícím se v první třídě dědiců, a to namísto svého zemřelého otce R. V., který byl synem zůstavitele“, že v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 D 1129/2015 „byla předložena listina, která je nadepsána ´Testament´ a která je označována za závěť sepsanou zůstavitelem“, ohledně které namítl, že „tato závěť, respektive dvě závěti uvedené na jednom listu jsou neplatné“, a že soudní komisař odkázal žalobce „jakožto dědice, jehož právo se jeví méně pravděpodobné“, aby do tří měsíců ode dne doručení usnesení č. j. 13 D 1129/2015-83 ze dne 14. 4. 2017 podal u Obvodního soudu pro Prahu 9 žalobu proti žalované „na určení, že je dědicem po zůstaviteli“. 2. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 17. 6. 2024, č. j. 40 C 183/2017-328, určil, že „žalobce je dědicem ze zákona po zůstaviteli J. V., zemřelém dne 24. 8. 2015, a to neopominutelným dědicem v první třídě dědiců“ (výrok I.), dále žalované uložil povinnost „zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 59 596 Kč Kč k rukám zástupce žalobce, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok II.), a povinnost „zaplatit státu na účet zdejšího soudu na náhradu nákladů řízení 0 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“ (výrok III.). Soud prvního stupně uzavřel, že v případě žaloby podané ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu, že „je věcí notáře, koho odkáže k podání žaloby, toto není předmětem tohoto soudního řízení“, a že usnesením zdejšího soudu z 14. 4. 2017, č. j. 13 D 1129/2015-83, „byl žalobce odkázán na podání žaloby na určení, že je dědicem po zůstaviteli“. Na základě provedeného dokazování dovodil, že „žalobce je aktivně legitimovaný k podání této žaloby, protože je v příbuzenském vztahu se zůstavitelem“, když měl za prokázané, že „žalobce je vnukem zůstavitele“ a „v době po smrti zůstavitele byl již po smrti otec žalobce“. Ve vztahu k závěti zůstavitele, jíž zůstavitel povolal za dědičku veškerého svého majetku svou švagrovou V. D., soud prvního stupně na základě provedeného dokazování znaleckým posudkem č. 069832/2023 ze dne 9. 4. 2024 vypracovaným znalkyní Mgr. Helenou Hornochovou a výpovědí znalkyně uzavřel, že závěť „je napsána i podepsána vlastní rukou zůstavitele a je datována 28. 2. 2011, tudíž předepsané náležitosti obsahuje a je platnou závětí“, že „text závěti posoudil jako jednu závěť“, přičemž text označený ´N.B.´ v rámci závěti „posoudil jen jako upozornění, že není jisté, zda garáž č. XY v ulici XY, XY, bude majetkem zůstavitele i v době jeho smrti“. Soud prvního stupně tedy vzal za prokázané, že „žalovaná je právoplatnou závětní dědičkou“ a že „žalobce by byl dle zákonné dědické posloupnosti jediným dědicem a jeho zákonný podíl by byl jedna“, a tedy že „jeho povinný díl jako nepominutelného dědice je jedna čtvrtina“, a vzhledem k uvedenému „rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku“.1. 2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2024, č. j. 17 Co 293/2024-355, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení, že žalobce je dědicem J. V., zamítl (výrok I.), současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 78 264 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.), a že žalobce je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 9 náhradu nákladů řízení ve výši 15 260,39 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Odvolací soud předně uzavřel, že „vyhovující výrok napadeného rozsudku ne zcela odpovídá podané žalobě a předmětu tohoto řízení“, neboť „předmětem tohoto řízení nebylo určovat, zda žalobci svědčí právo na povinný díl“. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně „učinil správná skutková zjištění týkající se příbuzenského vztahu mezi žalobcem a zůstavitelem (že žalobce je vnukem zůstavitele), jakož i týkající se závěti zůstavitele (jejího obsahu, náležitostí i skutečnosti, že závěť byla vlastnoručně sepsána a podepsána zůstavitelem)“, že „důkazní břemeno platnosti a pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny tížilo v tomto řízení žalovanou“, která „toto důkazní břemeno unesla“, a že soud prvního stupně správně právně zhodnotil, že „se jedná o pravou a platnou vlastnoručně psanou holografní závěť zůstavitele“, což však „neopodstatňuje závěr vyjádřený ve výroku napadeného rozsudku“, ale naopak uvedené skutečnosti „jsou důvodem pro zamítnutí podané žaloby“, neboť žalobce „je sice na základě svého příbuzenského vztahu se zůstavitelem v úvahu přicházejícím zákonným dědicem v první dědické třídě podle § 1635 občanského zákoníku“, jeho dědické právo však „neobstojí vedle dědického práva žalované, která byla platnou závětí povolána jako jediný dědic zůstavitele“, a tedy „jí podle § 1499 občanského zákoníku připadne celá pozůstalost zůstavitele“. Odvolací soud také dovodil, že „žalobce jako vnuk zůstavitele má postavení nepominutelného dědice ve smyslu § 1492 a § 1642 a násl. občanského zákoníku“, že „případný spor o nárok nepominutelného dědice na povinný díl není sporem o dědické právo“, a tedy že „žalobce jakožto v závěti opominutý nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, ale jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu“, že žalobce tedy „není dědicem zůstavitele ve smyslu § 1475 odst. 3 občanského zákoníku, ale pouze věřitelem závětního dědice (žalované)“, a že poté, co bude na základě zamítnutí žaloby v tomto řízení ukončena podle § 170 odst. 3 zákona o zvláštních řízeních soudních jeho účast jakožto dědice v řízení o pozůstalosti, „zůstane žalobci zachováno postavení nepominutelného dědice“.1. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Dovolacímu soudu předkládá k vyřešení otázky, „který z účastníků řízení měl být správně vyzván k podání žaloby na určení dědického práva ve smyslu § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních v případě, že je v dědickém řízení uplatňováno dědické právo na základě holografní závěti“, a zda odvolací soud „nepřipravil žalobce o možnost příslušnými tvrzeními a důkazními návrhy reagovat na nastalou procesní situaci“, dospěl-li k závěru o chybnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak zhodnotil-li dosud provedené dokazování a skutková zjištění za dostačující. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, jestliže „aproboval takový stav, kdy byla pošlapána základní pravidla rozložení břemene tvrzení a dokazování v civilním soudním řízení, jehož předmětem je mj. posouzení platnosti předložené holografní závěti“, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, stran poučovací povinnosti soudu, s tím, že odvolací soud nesprávně právně zhodnotil podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 220 občanského soudního řádu, čímž „zasáhl do práva žalobce na spravedlivý proces“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká „chybné právní posouzení otázky stanovení možných dědiců“, jestliže bylo „ze strany žalované rovněž zpochybňováno dědické právo dovolatele jako takové“. Podle dovolatele tak předmětem soudního řízení bylo „nejen