Nejvyšší soud 24 Cdo 570/2026 – Pozůstalost (o. z.)

U Okresního soudu v Českých Budějovicích je pod sp. zn. 23 D 860/2022 vedeno řízení o pozůstalosti po J. J., zemřelé dne 29. 4. 2022. Řízení o pozůstalosti bylo skončeno /srov. § 188 písm. c) z. ř. s./ usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2022, č. j. 23 D 860/2022-59, kterým byla stanovena obvyklá cena majetku, jenž měla zůstavitelka J. J. ve společném jmění se svým manželem V. J., ve výši 855 335,31Kč (výrok I.), kterým byla schválena dohoda manžela zůstavitelky V. J. s dědicem zůstavitelky M. M. (žalovaným) o vypořádání společného jmění manželů, podle níž manželu zůstavitelky připadla pohledávka z titulu účtu vedeného u České spořitelny a.s. a podle níž do pozůstalosti připadly pohledávka z titulu účtu vedeného u Československé obchodní banky a.s., pohledávka za společností E.ON Energie a.s. a osobní automobil (výrok II.), kterou byla určena obvyklá cena aktiv pozůstalosti ve výši 8 851 920,01 Kč, pasiva pozůstalosti ve výši 44 859,05 Kč a čistá hodnota pozůstalosti ve výši 8 807 060,95 Kč (výrok III.), kterým bylo potvrzeno, že veškerý majetek patřící do pozůstalosti, který v usnesení vyjmenoval (včetně pozemků parc. č. XY, jehož součástí je rodinný dům čp. XY v XY, parc. č. XY, jehož součástí je rodinný dům bez čp./če., parc. č. XY a parc. č. XY v kat. území XY), nabyl závětní dědic zůstavitelky M. M. (výrok IV.), kterým rozhodl o odměně notáře JUDr. Ivana Kučery za úkony provedené v pozůstalostním řízení, o jeho hotových výdajích a náhradě za daň z přidané hodnoty (výrok V.) a kterým rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Usnesení nabylo právní moci (podle potvrzení ve spise) dnem 3. 8. 2022. Podáním ze dne 29. 4. 2025 dědic zůstavitelky M. M. navrhl dodatečné projednání pozůstalosti o „nově najevo vyšlý majetek“, který představuje – pro případ, že by rodinný dům bez čp./če., stojící na pozemku parc. č. XY v kat. území XY (dále též jen „rodinný dům bez čp./če.“) byl zařazen do společného jmění manželů J. a V. J. – vnos zůstavitelky ve výši 820 000 Kč z jejích výlučných prostředků do stavby tohoto domu. Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27. 5. 2025, č. j. 23 D 860/2022-129, zahájil řízení o pozůstalosti a pověřil Mgr. Veroniku Kočerovou, notářku v Českých Budějovicích, aby v řízení provedla potřebné úkony (§ 101 odst. 2 z. ř. s.), a usnesením ze dne 23. 1. 2026, č. j. 23 D 860/2022-137, řízení přerušil do „pravomocného skončení řízení vedeného u Nejvyššího soudu ve věci dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 12 C 156/2024“.

Manžel J. J., V. J., zemřel dne 14. 11. 2023 a řízení o jeho pozůstalosti je vedeno u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 D 2035/2023. O dědickém právu po zůstaviteli V. J. vyšlo v tomto řízení najevo, že nezanechal závěť nebo dědickou smlouvu a že dědění podle zákonné posloupnosti svědčí jeho dcerám D. K. a J. P. (žalobkyním a/ a b/), které dědictví neodmítly a které uplatnily výhradu soupisu; z obsahu spisu však není zřejmé, kdo vykonává (kdo je oprávněn a povinen vykonávat) správu pozůstalosti. Podáním ze dne 11. 4. 2024 žalobkyně a) sdělila, že žalobkyně a) a b) podaly proti žalovanému (jako dědici po J. J.) žalobu a požádala o přerušení řízení až „do doby pravomocného rozhodnutí o tom, co vše bude zahrnuto do dědictví po V. J.“. Soud prvního stupně poté dne 16. 4. 2024 vykonal soupis pozůstalosti; další úkony pak již nebyly provedeny.

Žalobkyně a) a b) se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 25. 3. 2024 proti žalovanému domáhaly, aby bylo určeno, že do „dědictví po zemřelém V. J., dědické řízení vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích, soudní komisař Mgr. Libuše Londinová, sp. zn. 31 D 2035/2023, připadá“ jednak „spoluvlastnický podíl o velikosti ½ na rodinném domě bez čp./če.“, jednak „pohledávka V. J. za J. J. ve výši 1 170 000 Kč z titulu vypořádání zaniklého společného jmění manželů J.“. Žalobu zdůvodnily zejména tím, že rodinný dům bez čp./če. patří do společného jmění manželů J., neboť byl vybudován v letech 2005 až 2007 na pozemku J. J. „společnými silami manželů J.“, že zůstavitel V. J. vynaložil na jeho vybudování ze svého výlučného majetku 870 000 Kč a že do majetku J. J. bylo ze společného jmění manželů J. vynaloženo na majetek ve výlučném vlastnictví J. J. 600 000 Kč. Protože tento majetek nebyl zohledněn v „rámci dědického řízení“ po J. J. vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 D 860/2022, požadují žalobkyně a) a b) jeho vypořádání žalobou.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Uvedl, že rodinný dům bez čp./če byl postaven na pozemku ve výlučném vlastnictví J. J. jako „přístavba domu čp. XY“, a že proto také byl ve výlučném vlastnictví J. J. Podle názoru žalovaného navíc usnesení o dědictví po J. J. Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2022, č. j. 23 D 860/2022-59, představuje „ohledně určení, že rodinný dům bez čp./če. byl ve výlučném vlastnictví J. J.“, překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 9. 2024, č. j. 12 C 156/2024-43, řízení zastavil a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 32 621,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Nesporého a že žalobkyním se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 600 Kč. Dospěl k závěru, že v projednávané věci „je dán tentýž předmět řízení jako ve věci 23 D 860/2022“ a že týchž osob se řízení týká „rovněž v případě, vystupují-li v novém (pozdějším) řízení právní nástupci původních účastníků řízení“; podle soudu prvního stupně z toho vyplývá, že „samotné přidružené okolnosti související s převodem či přechodem práv na právního nástupce (zde smrtí pana V. J.) nemohou samy o sobě vytvářet jiný (nový, širší) předmět řízení, stojí-li posouzení věci jen a pouze na otázkách pravomocně vyřešených“. Protože „předmětný majetek byl projednán a o potvrzení jeho nabytí bylo pravomocně rozhodnuto v dědickém řízení po zůstavitelce J. J.“, brání ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. tomu, aby byl zahrnut „do dalšího dědického řízení po panu V. J.“.

K odvolání žalobkyň a) a b) Krajský soud v Českách Budějovicích usnesením ze dne 20. 6. 2025, č. j. 7 Co 1910/2024-71, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje. Odvolací soud zdůraznil, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů J., schválená usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2022, č. j. 23 D 860/2022-59, nezahrnuje ani rodinný dům bez čp./če., ani žalobkyněmi tvrzené pohledávky (rodinný dům bez čp./če. byl do pozůstalosti zařazen jako součást pozemku parc. č. XY), a že tedy toto usnesení nemůže vytvářet překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobkyněmi požadované určení. Překážku věci pravomocně rozhodnuté nepředstavuje usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2022, č. j. 23 D 860/2022-59, ani ve výroku, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví žalovanému, neboť takové rozhodnutí nebrání „podání žaloby o určení, že do pozůstalosti po (jiném) zůstaviteli patří shodné aktivum“. Zůstavitel V. J. byl účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 D 860/2022 jen ve věci vypořádání společného jmění manželů J. a nikoliv také ve věci nabytí dědictví po zůstavitelce J. J.; výrok usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2022, č. j. 23 D 860/2022-59, o potvrzení nabytí dědictví pro něho (a ani pro žalobkyně jako jeho „právní nástupkyně“) nemůže být závazný. Odvolací soud z uvedených důvodů změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje, aniž by se dále „vyjádřil k důvodnosti žaloby (žalobou uplatněných nároků)“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když obsah dohody o vypořádání společného jmění manželů J., která byla schválena usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2022, č. j. 23 D 860/2022-59, vyložil v rozporu s interpretačními pravidly obsaženými v ustanovení § 555 a násl. o. z., neboť „zejména preferoval gramatický výklad před výkladem podle vůle stran“. Naplnění dovolacího důvodu spočívá podle žalovaného v tom, že se sice v dohodě o vypořádání společného jmění manželů nehovoří o „vypořádání vnosů“, nicméně z projevů učiněných v souvislosti s uzavřením dohody o vypořádání společného jmění (uvedenými v protokolu o jednání ze dne 3. 8. 2022) je nepochybné, že „úmysl účastníků byl takový, aby žádný z manželů druhému z manželů z titulu jakýchkoliv vnosů nic nehradil“. Protože se i soudní rozhodnutí vykládá (v případě nejasnosti je třeba „výrok posuzovat v souvislosti s odůvodněním“) a protože „pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího“, je třeba podle názoru žalovaného správně dospět k „závěru, že nároky z údajných vnosů V. J. byly vypořádány dohodou o vypořádání společného jmění manželů J.“, která byla schválena usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2022, č. j. 23 D 860/2022-59, a že proto je tímto usnesením „dána překážka věci pravomocně rozhodnuté a tyto údajné vnosy tak již nelze uplatňovat“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně a) a b) navrhly, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Uvedly zejména, že „pro posouzení překážky věci rozhodnuté není možné přihlížet k nepravdivému tvrzení uvedenému v protokolu o jednání ze dne 3. 8. 2022 a ani z tohoto nepravdivého tvrzení snad dovozovat úmysl účastníků řízení“. Protože se v dohodě o vypořádání společného jmění manželů J. neuvádí, že účastníci řízení „nepožadují vnosy a investice vypořádávat“, pak nelze „než uzavřít, že tyto vypořádány nebyly“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas a k tomuto mimořádnému opravnému prostředku legitimovanou osobou, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst.1 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nepodléhá přezkumu dovolacího soudu), že v řízení o pozůstalosti po J. J., zemřelé dne 29. 4. 2022, vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 D 860/2022, byla usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2022, č. j. 23 D 860/2022-59 (které nabylo podle potvrzení uvedeném ve spise právní moci dne 3. 8. 2022), schválena dohoda o vypořádání společného jmění zůstavitelky J. J. a jejího manžela V. J., které zaniklo smrtí J. J. Podle této dohody, kterou uzavřel na jedné straně žalovaný jako dědic po J. J. a na druhé straně manžel zůstavitelky V. J., jehož přitom zastupoval na základě plné moci žalovaný, připadla manželu zůstavitelky pohledávka z titulu účtu vedeného u České spořitelny a.s. a do pozůstalosti připadly pohledávka z titulu účtu vedeného u Československé obchodní banky a.s., pohledávka za společností E.ON Energie a.s. a osobní automobil. Podle obsahu protokolu o jednání ze dne 3. 8. 2022 účastníci „pro účely vypořádání SJM“ prohlásili, že „na získání a udržení společného majetku se zasloužili oba manželé stejnou měrou“, že „nikdo z nich ze svého majetku na společný majetek nebo ze společného majetku na svůj majetek nevynaložil“ a že „oba manželé se stejnou měrou starali o rodinu, takže při vypořádání společného jmění manželů lze vycházet z toho, že jejich podíly na shora uvedeném majetku jsou stejné“.

Za tohoto stavu věci žalovaný nastoluje otázku, zda úmysl účastníků vyjádřený při jednání u soudu prvního stupně (soudního komisaře) dne 3. 8. 2022 v souvislosti s uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů J. slovy „nikdo z nich ze svého majetku na společný majetek nebo ze společného majetku na svůj majetek nevynaložil“ a směřující k tomu, že žádný z nich nebude druhému hradit „jakýkoliv vnos“, vytváří z usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2022, č. j. 23 D 860/2022-59, ve výroku o schválení této dohody překážku věci pravomocně rozhodnuté, která by bránila – ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. – provedení vypořádání společného jmění manželů J. ohledně dalších (jiných) věcí, které patřily (měly patřit) do tohoto společného jmění. Vzhledem k tomu, že za současné právní úpravy nebyla otázka, zda, popřípadě v jaké podobě nebo v jakém rozsahu vytváří v pozůstalostním řízení vydané pravomocné usnesení o schválení dohody pozůstalého manžela s dědici zůstavitele o vypořádání společného jmění manželů podle ustanovení § 162 odst. 1 z. ř. s., popřípadě pravomocné usnesení o vypořádání společného jmění manželů vydané podle ustanovení § 162 odst. 2 z. ř. s., překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. (§ 1 odst. 3 z. ř. s.) pro vypořádání dalších (jiných) věcí ve vztahu mezi zůstavitelem a jeho manželem (jejich právními nástupci), ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu je přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 159a odst. 1 o. s. ř.). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř., je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu (srov. § 159a odst. 2 větu první o. s. ř.). Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení (srov. § 159a odst. 2 větu druhou o. s. ř.). Výrok pravomocného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o statusové věci fyzické nebo právnické osoby, je závazný pro každého (srov. § 27 z. ř. s.). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (srov. § 159a odst. 3 o. s. ř.). Uvedené přiměřeně platí též pro výrok pravomocného usnesení (srov. § 167 odst. 2 o. s. ř.). Výrok pravomocného rozsudku (usnesení ve věci samé) je tedy - jak vyplývá z výše uvedeného - subjektivně závazný zásadně jen pro účastníky řízení, v němž byl rozsudek (usnesení ve věci samé) vydán, a pro jejich právní nástupce; v případech stanovených zákonem je však výrok rozsudku (usnesení ve věci samé) závazný nejen pro účastníky řízení, ale také pro další osoby v zákoně uvedené, nebo dokonce pro každého.

Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku (usnesení ve věci samé) pro účastníky (jejich právní nástupce) a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (srov. § 159a odst. 4 o. s. ř.). O stejnou věc, která nemůže být z hlediska ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. projednávána znovu, se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a stejných osob, pro něž je pravomocné rozhodnutí závazné (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3207/2014, anebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1978/2015).

Judikatura soudů (srov. například zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpi 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV na str. 751, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009) již dříve dospěla k závěru (a tyto závěry jsou použitelné i za současné právní úpravy), že závaznost rozhodnutí (usnesení ve věci samé) vydaných v řízení o pozůstalosti nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem a s jakým dědickým podílem), jsou - s ohledem na svoji statusovou povahu - závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v pozůstalostním řízení, včetně rozhodnutí o schválení dohody o vypořádání společného jmění podle ustanovení § 162 odst. 1 z. ř. s., rozhodnutí o vypořádání společného jmění ve smyslu ustanovení § 162 odst. 2 z. ř. s. nebo o potvrzení nabytí věcí z pozůstalosti (dědictví) ve smyslu ustanovení § 184 a násl. z. ř. s., jsou závazné jen pro účastníky řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§ 159a odst. 3 o. s. ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy.

Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že možnost nového (opětovného) posouzení dohody o vypořádání společného jmění zůstavitelova manželka a jeho dědiců, pravomocně schválené usnesením soudu v řízení o pozůstalosti (§ 162 odst. 1 z. ř. s.), jakož i rozhodnutí o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela vydané v řízení o pozůstalosti (§ 162 odst. 2 z. ř. s.), popřípadě rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví (konkrétních věcí z pozůstalosti) zůstavitelovými dědici podle ustanovení § 185 z. ř. s., není přípustné ani v tzv. sporném řízení, samozřejmě ze strany osob, pro něž jsou tato rozhodnutí závazná. Od návrhů na nové (opětovné) posouzení těchto otázek uvedenými osobami je však třeba odlišovat jejich požadavek směřující k tomu, aby v řízení o pozůstalosti byl zohledněn majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti (samozřejmě tedy včetně majetku, jejž měl zůstavitel ve společném jmění s pozůstalým manželem, zaniklém smrtí zůstavitele), a který se objevil až po skončení pozůstalostního řízení.

„Dodatečné“ provedení řízení o pozůstalosti je ve smyslu ustanovení § 193 z. ř. s. možné jen ohledně majetku, který dosud nebyl předmětem pozůstalostního řízení (a nebyl tedy v něm znám), protože se objevil až po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o pozůstalosti skončeno. „Dodatečné“ provedení řízení o pozůstalosti ovšem není přípustné, jde-li o majetek, který byl již v řízení znám, avšak se k němu z „důvodu spornosti“ v pozůstalostním řízení nepřihlíželo (srov. § 162 odst. 2 větu druhou, § 172 odst. 2 větu druhou a § 173 větu druhou z. ř. s.); práv k tomuto majetku, včetně práva na vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela a dědického práva ohledně tohoto majetku, se mohou účastníci domáhat žalobou (srov. § 189 odst. 1 z. ř. s.).

Uvedený závěr nelze odmítat z důvodu, že by snad v takovém případě o potvrzení nabytí dědictví v rozhodnutí o žalobě podané ve smyslu ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. nepřípustně rozhodoval civilní soud v jiném řízení než v řízení pozůstalostním. Podle současné právní úpravy není z hlediska civilní pravomoci soudů vůbec významné, v jakém civilním řízení se ta která věc projednává a rozhoduje, vede-li se řízení před civilním soudem. S účinností ode dne 1. 1. 2014 pak platí, že prostřednictvím žaloby podané ve smyslu ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. se řeší nejen to, zda v pozůstalostním řízení „sporný“ majetek ve skutečnosti patřil do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, do aktiv pozůstalosti nebo do pasiv pozůstalosti (jak tomu již bylo podle dosavadní právní úpravy), ale rovněž (obligatorně) ohledně tohoto majetku (na rozdíl od dosavadní právní úpravy) vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela a vypořádání dědického práva účastníků; ustanovení § 193 odst. 1 část věty za středníkem z. ř. s. totiž - jak je zřejmé již z jeho znění - neumožňuje, aby po právní moci usnesení o pozůstalosti byl v pozůstalostním řízení takový majetek dodatečné projednán. Nejde přitom o žádnou – jak se někdy uvádí - „legislativní chybu“, ale o záměrně provedenou změnu právní úpravy, která s účinností ode dne 1. 1. 2014 byla odůvodněna požadavkem na rychlejší a hospodárnější průběh řízení, když za účelem projednání a vypořádání původně v pozůstalostním řízení sporného majetku není - ukáže-li se, že skutečně patřil do pozůstalosti - potřeba vůbec zahajovat dodatečné projednání pozůstalosti podle ustanovení § 193 z. ř. s.

Judikatura soudů v tomto směru již dovodila, že uplatnění práva žalobou ve smyslu ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. nemůže být realizováno „určením“, zda sporný majetek skutečně patřil (nebo nepatřil) do pozůstalosti, ale vždy požadavkem na vyřešení všech nároků účastníků, které k tomuto majetku (podle svého přesvědčení) mají (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2023).

Z uvedeného současně vyplývá závěr, že majetek, k němuž se z „důvodu spornosti“ v pozůstalostním řízení nepřihlíželo, se ani „v budoucnu“ nemůže stát předmětem pozůstalostního řízení, jakož i to, že práv k tomuto majetku se účastníci ve smyslu ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. nemohou domáhat, dokud nebude z „důvodu spornosti“ z pozůstalostního řízení postupem podle ustanovení § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé a § 173 věty druhé z. ř. s. vyřazen. Avšak v případě, že je – zejména z výsledků mimosoudního jednání stran – nepochybné, že jde o majetek zcela jistě „sporný“, je však třeba podle názoru dovolacího soudu pokládat – obzvláště z důvodu rychlosti a hospodárnosti řízení – uplatnění práv účastníků pozůstalostního řízení k tomuto majetku žalobou za možné a přípustné, i když se (zatím) nestal předmětem pozůstalostního řízení a tedy ani nebyl (nemohl být) z něho vyřazen z „důvodu spornosti“.

V projednávané věci žalobkyně a) a b) jako dědičky po V. J. (byť jim dosud nebylo potvrzeno nabytí dědictví a z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích zn. 31 D 2035/2023 ani nelze – zatím – dovodit, že by jim příslušela správa pozůstalosti po V. J.), který byl jako manžel zůstavitelky J. J. účastníkem vypořádání jejich společného jmění, se – byť hovoří o tom, co připadá „do dědictví po V. J.“ (zřejmě mají na mysli to, co patří do pozůstalosti po V. J., protože „pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele“, samozřejmě až na stanovené výjimky /srov. § 1475 odst. 2 o. z./, a protože „dědictvím je pozůstalost ve vztahu k dědici“ /srov. § 1475 odst. 3 o. z./) – domáhají vypořádání společného jmění manželů J., provedeného v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 D 860/2022, ohledně dalších věcí a práv, které podle jejich názoru patřily do tohoto společného jmění a které do vypořádání nebyly zahrnuty.

Z výše uvedeného vyplývá, že dohoda o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela, uzavřená a pravomocně schválená usnesením soudu v řízení o pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 162 odst. 1 z. ř. s., a ani rozhodnutí o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela vydané podle ustanovení § 162 odst. 2 z. ř. s., nebrání tomu, aby bylo provedeno další (nové) vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela, objeví-li se po právní moci usnesení o pozůstalosti další (jiný) majetek, který patřil do společného jmění zůstavitele a jeho manžela a ohledně kterého dosud vypořádání nebylo provedeno. Takovéto vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela se provede v řízení o pozůstalosti nebo – při splnění předpokladů k žalobě podané podle ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. – v tzv. sporném řízení. V případě, že takový majetek nebude zjištěn, soud řízení o takovém návrhu (nebo žalobě) z důvodu uvedeného v ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. nezastaví; takový návrh nebo takovou žalobu soud (jako nedůvodné) zamítne.

Dovolací soud z uvedených důvodů – aniž by se (obdobně jako odvolací soud) vyjadřoval k důvodnosti žaloby (žalobou uplatněných nároků) – dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných důvodů správné; dovolání žalovaného proto podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.