Nejvyšší soud 25 Cdo 1097/2026 – Náhradu nemajetkové újmy

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31. 10. 2025, č. j. 23 Co 283/2025-44, potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 8. 2025, č. j. 17 Nc 3406/2024-32, jímž byla odmítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal zákazu diskriminace a zaplacení nemajetkové újmy (výrok I); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a nepřipustil vstup České republiky – Ministerstva spravedlnosti do řízení jako dalšího účastníka na straně žalované (výrok III); rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce ani přes opakované výzvy soudu prvního stupně k opravě a doplnění žaloby neodstranil její vady tak, aby byla projednatelná, aby obsahovala dostatečně konkrétní, souvislá a logicky navazující tvrzení, a aby z ní bylo zřejmé, jakým způsobem mají být žalovaní zavázáni k zaplacení částky 100 000 000 Kč. Žalobce tvrdil, že je vystaven diskriminaci přímé i nepřímé, aniž by popsal konkrétně, v čem má tato diskriminace spočívat. Tvrzení, že byl diskriminován z důvodu rasy a zdravotního stavu tím, že se mu nedostávalo ve věznici lékařské péče a nutných léků, označily soudy obou stupňů za příliš obecné. Absence náležitého vymezení předmětu řízení co do skutkových okolností i co do předmětu řízení byla důvodem k odmítnutí žaloby podle § 43 o. s. ř.; vady žaloby nebyly odstraněny ani prostřednictvím podaného odvolání.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání dne 1. 2. 2026 (z obsahu spisu vyplynulo, že podal duplicitní dovolání téhož obsahu dne 8. 4. 2026) s tím, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, týkající se rozsahu povinnosti tvrzení žalobce v řízení o diskriminaci podle § 133a o. s. ř., pokud žalobce nemá přístup ke skutkovým informacím v důsledku výkonu trestu odnětí svobody a omezení svéprávnosti žalobce, jež doposud nebyla řešena dovolacím soudem a případně má být řešena jinak (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1118/2023, sp. zn. 21 Cdo 230/2015 a sp. zn. 21 Cdo 246/2008). Dále namítl, že odvolací soud porušil jeho ústavní právo na soudní ochranu a věc nesprávně právně posoudil, neboť chybně vyložil § 43, § 79 a § 133a o. s. ř. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Domáhá-li se žalobce náhrady nemajetkové újmy proti více žalovaným, musí v žalobě uvést, který z nich jakým jednáním (či opomenutím) podle jeho tvrzení zasáhl jeho osobnostní práva. Tvrdí-li žalobce, že byl žalovanými diskriminován, je povinen uvést konkrétní skutková tvrzení o tom, v jakém jednání či opomenutí každého z žalovaných spatřuje diskriminační postup, v jehož důsledku s ním bylo zacházeno méně příznivě než s jinými osobami. Taková tvrzení sice není povinen prokázat, neboť je to žalovaný, kdo musí tvrdit a prokázat neexistenci nebo okolnosti vylučující protiprávnost tvrzeného diskriminačního jednání, avšak povinnost tvrzení skutečností nezbytných pro identifikaci uplatněného nároku spočívá na žalobci. Neposkytl-li by v žalobě dostatečně určitá skutková tvrzení, nemohl by ani žalovaný tvrdit a prokazovat okolnosti na svou obranu, pokud by nevěděl, jaké nerovné jednání mu žalobce vytýká. Podle judikatury Ústavního soudu diskriminací dotčená osoba „musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ní nebylo zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem“, respektive „musí nejdříve soudu předložit skutečnosti dostatečně odůvodňující závěr o existenci možné diskriminace (musí prokázat prima facie zásah)“, teprve poté dochází k přesunu důkazního břemene na žalovaného (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 880/15, body 23 a 24 a tam citovaná rozhodnutí).

V daném případě se žalobce domáhal, aby byla oběma žalovaným „zakázána diskriminace, která spočívá v neposkytování lékařské péče, která má za následek mučení a nelidské zacházení s žalobcem“, aby jim bylo uloženo zaplatit žalobci 100 000 000 Kč, a dále požadoval doživotní zákaz výkonu činnosti pro žalované. Odvolací soud konstatoval, že zásadní překážkou pro projednání návrhu žalobce je absence vymezení předmětu řízení, tedy vylíčení rozhodujících skutečností odůvodňujících tvrzený nárok. Z procesního postupu soudů obou stupňů je patrné, že postupovaly v souladu s § 43 a § 79 o. s. ř., avšak ani po opakovaných výzvách soudu prvního stupně, ani po ustanovení zástupce, se nepodařilo nedostatečná tvrzení žalobce doplnit. Žalobce neuvedl, v jakých konkrétních jednáních žalovaných spočívá tvrzená diskriminace a porušení zásady rovného zacházení, ani jaká újma byla žalobci způsobena. S ohledem na nedostatečnost žalobních tvrzení nelze nárok posoudit nejen podle antidiskriminačního zákona, ani podle jiných zákonných ustanovení. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z uvedených důvodů v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího i Ústavního soudu.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).