Nejvyšší soud 25 Cdo 1161/2026 – Ochranu osobnosti

Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2024, č. j. 58 Co 52/2018-254, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 12. 2017, č. j. 28 C 124/2017-36, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku.

Proti usnesení soudu prvního stupně a odvolacího soudu podal žalobce – nezastoupený advokátem – dovolání, ve kterém navrhl napadená rozhodnutí zrušit, navrhl odklad jejich právní moci a vykonatelnosti a požádal o ustanovení advokáta. Soud prvního stupně věc předložil Nejvyššímu soudu, aniž by žalobce vyzýval k odstranění nedostatku právního zastoupení.

K dovolatelem podané žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť ji považuje za zjevné zneužití procesního práva podle § 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2755/2020, či ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2425/2022). To plyne z dosavadního postupu dovolatele v projednávané věci (v níž podává opakovaně, mechanicky stále tytéž žádosti a tatáž podání), jakož i z obsahu samotného podání (dovolatel v zásadě stále dokola kopíruje svá podání, v žádosti neuvádí žádné konkrétní okolnosti, jež by dokládaly její důvodnost). Nejvyššímu soudu je z úřední činnosti známo, že obdobně dovolatel postupuje též v mnoha dalších řízeních, jeho jednání lze považovat za obstrukční, takže i nyní podané dovolání je zřejmě bezúspěšným uplatněním práva, což představuje důvod, pro který dovolatele nelze osvobodit od soudních poplatků (§ 138 odst. 1 o. s. ř.) a nelze mu ustanovit zástupce.

Soud prvního stupně dovolatele k doplnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 o. s. ř. již opětovně nevyzýval. K ohrožení procesních práv dovolatele tímto postupem nedošlo, neboť byl o následcích nesplnění podmínky povinného zastoupení poučen soudem prvního stupně již dříve, a nadto je Nejvyššímu soudu z úřední činnosti známo, že se dovolatel v minulosti na Nejvyšší soud s dovoláním obracel mnohokrát, a byl tak soudy ke splnění této podmínky dovolacího řízení vyzýván opakovaně, opět včetně poučení o následcích nevyhovění těmto výzvám [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 114/2016, ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2928/2017 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 3921/17), usnesení ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 725/2018, či ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 790/2020].

Jak se přitom podává z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, poučení o důsledcích nesplnění podmínky povinného zastoupení není nezbytné, jestliže byl stěžovatel v minulosti opakovaně poučován o nutnosti povinného zastoupení a důsledcích jeho nesplnění. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým; srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13 (a v něm citovaná další usnesení), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014, ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3716/2015, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3993/2016, či ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5291/2016.

Jelikož dovolatel nesplnil podmínku povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 241b odst. 2, § 243f odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavil.

Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel nezaplatil soudní poplatek z dovolání. I když podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sen. zn. 29 NSCR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „Sb. rozh. obč.“)], v daném případě dovolací soud k zaplacení soudního poplatku dovolatele již nevyzýval, neboť z jeho postoje v tomto i v dalších řízeních je zřejmé, že i této povinnosti si je vědom, avšak zjevně soudní poplatek platit nehodlá a pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, pokud to zákon nevylučuje (§ 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobce směřoval dovolání výslovně též proti usnesení soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomenul.

Protože je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 12. 2017, č. j. 28 C 124/2017-36, podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s § 243b o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sb. rozh. obč.).

Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto bezprostředně, nebylo třeba samostatně rozhodovat o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadených rozhodnutí (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).