Nejvyšší soud 25 Cdo 2204/2025 – Náhradu škody

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 4. 2025, č. j.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil jednak tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, zda žalovaná vynaložila veškeré úsilí, které po ní lze požadovat, aby zabránila vzniku újmy na straně žalobce a zda se tím zprostila odpovědnosti za újmu způsobenou žalobci při výkonu advokacie, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména od rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3770/2023, sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, sp. zn. 25 Cdo 1734/2016, sp. zn. 25 Cdo 1315/2013). Dále namítl, že rozhodnutí je založeno na otázce dovolacím soudem dosud neřešené, zda advokát splní liberační důvod podle § 24 odst. 4 zákona o advokacii tím, že mechanicky přebírá nesprávný obsah žalob, které podal předchozí zástupce klienta, aniž by prověřil jejich správnost a poučil klienta. Žalobce považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalovaná vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možné požadovat, neboť je přesvědčen, že s náležitou odbornou péčí nepostupovala (nesplnila svou povinnost poučovací, znalostní a ověřovací). Konečně namítl, že se odvolací soud opomenul vypořádat s odvolací námitkou žalobce, že žalovaná se nemůže liberovat z důvodu časové tísně, čímž zatížil řízení vadou tzv. opomenutého důkazu. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, případně zamítnout. Byla přesvědčena, že škoda žalobci objektivně vzniknout nemohla a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3672/2012.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Úprava odpovědnosti za újmu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění tří předpokladů, jimiž jsou pochybení advokáta při výkonu advokacie (porušení § 16 zákona o advokacii), vznik škody a příčinná souvislost mezi chybným výkonem advokacie a vznikem škody. Pochybení advokáta přitom musí být rozhodující a hlavní příčinou majetkové újmy vzniklé poškozenému. Poškozený klient tedy musí prokázat, že jeho právo na plnění proti jeho dlužníkovi existovalo a že při řádném výkonu advokacie zmocněným advokátem by se svého práva u soudu domohl. Uvedené závěry jsou výrazem ustálené soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1573/2005, ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2789/2006, a ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3092/2008). Z podstaty poskytování právních služeb vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 121/2010). Zároveň však platí, že na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky a správnost výkonu advokacie je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru tvrzeného pochybení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013, nebo ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 347/2016). Prokázal-li žalobce splnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu, přichází v úvahu prokazování liberačních (zprošťujících) důvodů podle § 24 odst. 4 zákona o advokacii žalovaným advokátem, neboť odpovědnosti se může zprostit, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.

V daném případě odvolací soud na základě skutkových zjištění (která nepodléhají dovolacímu přezkumu), dospěl k závěru, že žalovaná při výkonu advokacie postupovala s náležitou odbornou péčí, když po žalobci žádala všechny potřebné podklady k podání žalob o náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, vycházela z pokynu svého klienta a z jím předložených podkladů, poučila žalobce o možném neúspěchu žalob i o riziku promlčení a obě žaloby o náhradu mzdy podala včas podle pokynů žalobce. Skutečnost, že žalovaná vycházela při určení nároku na náhradu mzdy z doloženého příjmu žalobce ve výši 140 000 Kč měsíčně, a že neměla k dispozici podklady k vyplacenému ročnímu bonusu v době podání žalob, je skutkovým závěrem nalézacích soudů, jejž nelze v dovolacím řízení napadnout. Těmto skutkovým zjištěním odpovídá právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná při výkonu advokacie postupovala řádně a v souladu se zákonem. Dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud při posouzení řádnosti advokátních služeb poskytnutých žalovanou žalobci odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3471/2020, sp. zn. 25 Cdo 2412/2017, sp. zn. 25 Cdo 3949/2017). Jestliže se žalovaná nedopustila porušení povinností advokáta stanovených v § 16 zákona o advokacii, pak jí žádná odpovědnost k náhradě škody klienta nevznikla, a tudíž nepřichází v úvahu zabývat se otázkou (žalobcem označenou za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou), zda se ve smyslu § 24 odst. 4 zákona o advokacii odpovědnosti zprostila.

Námitka tzv. opomenutého důkazu (byla-li by dovolatelem řádně odůvodněna, což se v této věci nestalo), nepředstavuje námitku nesprávného právního posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), nýbrž je jí vytýkána vada řízení, k níž dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).