Nejvyšší soud 25 Cdo 2462/2025 – Zaplacení 5 624 121 Kč s příslušenstvím

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 27. 1. 2025, č. j. 6 C 40/2021-1231, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vydání movitých věcí – položek uvedených v bodu VI žalobního návrhu ze dne 1. 2. 2021 (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 5 624 121 Kč s příslušenstvím (výrok II), zastavil řízení v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení 2 084 218,21 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení 9 984 116,07 Kč s příslušenstvím (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, č. j. 25 Co 102/2025-1290, k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, změnil jej pouze v části týkající se příslušenství a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce a žalovaná podepsali dne 31. 12. 2018 listiny označené jako 1) Kupní smlouva a dohoda o započtení (dále jen „Kupní smlouva 2018“) a 2) Kupní smlouva a dohoda o započtení a nájemní smlouva. Za žalovanou jednal žalobce jako její jediný jednatel (a též jediný společník), podpisy byly úředně ověřeny. Předmětem těchto ujednání byl převod vlastnického práva ke skladovým zásobám žalované na žalobce (seznam podle přílohy) při současném ujednání o zaplacení kupní ceny ve výši 30 138 490,09 Kč započtením vzájemných pohledávek, dále uskladnění skladových zásob v areálu žalované a konečně obstarání dalšího prodeje těchto zásob žalovanou. Dne 9. 1. 2019 byla podepsána listina s názvem Převodní smlouva, na jejímž základě žalobce převedl svůj obchodní podíl v žalované na společnost HAGEMANN, a. s., která prohlásila svou vědomost o tom, že nenabývá skladové zásoby, které žalobce od žalované odkoupil na základě výše uvedených smluv, a také, že provedla prověrku veškerých listin a záznamů u žalované. Žalovaná v období od ledna do května 2019 odebírala zboží žalobce umístěné ve skladech v jejím areálu, což smluvní strany stvrdily kupní smlouvou ze dne 3. 6. 2019 (dále jen jako „Kupní smlouva 2019“). Dále žalovaná bez smluvního ujednání s žalobcem odebírala další skladové zásoby v období od června do září 2019 a celkem za období leden až září 2019 odebrala zboží za částku 8 436 181,72 Kč. Žalovaná zaslala žalobci podklady k fakturaci a veškeré takto odebrané zásoby nakonec dobrovolně zaplatila (ač byla ohledně nároků žalobce vedena dvě soudní řízení). Žalovaná následně odebírala zboží žalobce i v období od října 2019 do března 2020, aniž by k tomu existovala jakákoliv dohoda či byly poskytnuty podklady pro fakturaci a bylo toto zboží žalobci zaplaceno. Od podzimu 2019 neměl žalobce ke skladovým zásobám přístup, neboť žalovaná jej do skladů nevpustila. Před tím, než byl žalobci přístup znemožněn, si žalobce odvezl ze skladů blíže nespecifikované množství zboží, o němž není zřejmé, zda a jak se projevilo v účetních systémech, zda bylo součástí Kupní smlouvy 2018, nelze též specifikovat, o jaké zboží a v jaké hodnotě se jednalo, nicméně šlo o milionové (dva až tři miliony) částky. Na konci roku 2019 (či na přelomu let 2019-2020) byly zbývající zásoby přestěhovány. Při rozhodování soud prvního stupně vycházel z tvrzení žalované, že v jejích skladech se již žádné skladové zásoby žalobce nenacházejí.

Odvolací soud se i po právní stránce ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, zejména s tím, že žalobce na základě Kupní smlouvy 2018 nabyl vlastnické právo k předmětným movitým věcem s tím, že kupní cenu 30 138 490,09 Kč uhradil započtením. Současně si strany ujednaly, že skladové zásoby budou uskladněny u žalované, kde si žalobce pronajal prostory za nájemné 3 000 Kč měsíčně. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o platnosti právních jednání (žalovaná je označuje jako „samokontraktace“), u nichž žalobce vystupoval na obou stranách uzavíraných smluv, a to na jedné za svou osobu, na druhé jako zástupce žalované; byl totiž jediným jednatelem žalované, sám jako jediný společník vykonával působnost nejvyššího orgánu a kontrolní orgán nebyl zřízen. Na danou situaci tudíž nedopadají ustanovení § 55 a § 56 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), dále jen „z. o. k.“. Žalobce těmito jednáními neporušil ani péči řádného hospodáře. I kdyby se tak stalo, mělo by to důsledky pouze v oblasti odpovědnosti za škodu, vydání prospěchu či ručení za dluhy, nezpůsobilo by to však neplatnost daných právních jednání. Žalobce při uzavírání těchto smluv dodržel též požadavek formy podle § 13 z. o. k., tedy ani z důvodu nedostatku náležité formy nejsou právní jednání neplatná. Odvolací soud neshledal, že by tato jednání byla rozporná s veřejným pořádkem. V řízení bylo prokázáno i svědeckými výpověďmi, že žalobce skutečně vůči žalované disponoval pohledávkami v řádech miliónů Kč, resp. Že tuto společnost „fakticky dotoval“. Pokud tudíž v době, kdy byl jediný společník a jednatel žalované, učinil právní jednání, aby se vůči žalované domohl těchto pohledávek, nelze z této skutečnosti bez dalšího dovodit, že nejednal s péčí řádného hospodáře, případně, že porušil dobré mravy. Základ nároku tak odvolací soud shledal důvodným. Žalobce se primárním petitem domáhal vydání věcí, žalovaná však prostřednictvím svého jednatele v průběhu řízení deklarovala, že předmětnými movitými věcmi nedisponuje. Správný byl tak rovněž postup soudu prvního stupně, jestliže zamítl žalobu v primárním petitu na vydání věcí, a následně se zabýval petitem eventuálním na zaplacení. V řízení byly prokázány všechny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), neboť odběr zboží od října 2019 do března 2020 prováděla bez právního důvodu, tj. bez dohody se žalobcem, a žalobci za toto zboží nezaplatila. Zároveň žalovaná toto zboží žalobce protiprávně zadržovala a znemožnila žalobci dispozici s těmito věcmi (včetně jejich kontroly). Jde tak o protiprávní zásah do vlastnického práva žalobce, jemuž vznikla škoda v hodnotě předmětných věcí. K výši vzniklé škody zadal soud prvního stupně znalecký posudek, který ovšem nebyl způsobilý výši škody určit, neboť převzal ocenění předmětných movitých věcí od žalobce a provedl mechanický výpočet, aniž by k tomu bylo zapotřebí odborných znalostí. Soud prvního stupně tak postupoval podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) a svou úvahu o výši škody opřel o zjištění, že za období od ledna do září 2019 žalovaná od žalobce odebrala zboží za celkovou částku 8 436 181,72 Kč, tedy průměrně 937 353,50 Kč za měsíc. Vzhledem k délce šesti měsíců od října 2019 do března 2020 tuto částku vynásobil šestkrát, čímž dospěl k částce 5 624 121 Kč, která reflektuje dosavadní praxi stran, zohledňuje na jedné straně sestupnou tendenci množství žalovanou odebíraných zásob, a na druhé straně i skutečnost, že pravděpodobně nějaké zboží žalovaná odebrala i po březnu 2020. Odvolací soud s tímto postupem souhlasil a zdůraznil, že to byla žalovaná, která znemožnila ocenění předmětných movitých věcí, neboť od určitého období neumožnila žalobci přístup k těmto věcem a ani soudem ustanovený znalec nemohl provést fyzickou kontrolu věcí. Žalobce tak pro chování žalované nemohl prokázat výši vzniklé škody. Ke způsobu určení výše škody soudem prvního stupně odvolací soud doplnil, že podpůrně a orientačně lze vycházet i z Kupní smlouvy 2018, včetně přílohy, potažmo z Kupní smlouvy 2019. Bylo by totiž nelogické, aby si sám žalobce (vystupující jako věřitel a zároveň jednatel dlužníka – žalované) svůj nárok vůči žalované v roce 2018 nějak nepřiměřeně „nadcenil“, když by se tímto postupem v rámci vzájemného započtení pohledávek sám poškodil, a lze tak vycházet z toho, že výše jeho pohledávky činila cca 30 milionů Kč. Od této částky lze odečíst hodnotu zboží odebraného žalovanou za období leden až září 2019 (cca 8 milionů Kč), zůstatek tak činí 22 milionů Kč. Soudem prvního stupně přiznaná částka tak tento zůstatek nepřevyšuje ani po započtení zboží, které bylo žalobcem v roce 2019 odvezeno a jehož hodnota nepřesáhla 3 miliony Kč. Ostatně též žalovaná odebírala zboží a platila žalobci ceny podle ocenění provedeného žalobcem.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, uveřejněného pod číslem 54/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, při řešení otázky, zda je pro obchodní korporaci závazná série právních jednání, kterými její jediný společník a jednatel jedná sám se sebou, cíleně vytváří a uznává dluhy společnosti vůči sobě, a následně tyto dluhy započítává proti kupní ceně za majetek společnosti, pokud společnost (pod novým vedením) taková jednání učiněná ve zjevném střetu zájmů nikdy dodatečně neschválila. Dále rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi vyřešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, a to, zda lze v řízení o vydání věci považovat za prokázanou fyzickou existenci a předání konkrétně určených movitých věcí pouze na základě prohlášení obsaženého ve smlouvě, kterou za obě strany podepsala tatáž osoba, a která tak postrádá jakýkoliv objektivní a nezávislý prvek ověření, a zda soud může stanovit výši škody postupem podle § 136 o. s. ř. v situaci, kdy žalobce neprokázal ani základ nároku, tedy že konkrétní věci, za něž náhradu škody požaduje, u žalované v rozhodné době vůbec existovaly a byly jí neoprávněně spotřebovány. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že podle § 1040 o. z. žalobce tížilo důkazní břemeno o vlastnickém právu k věci a o tom, že žalovaná nabyla držbu k jeho věci. Současně podle § 1041 o. z. musí žalobce věc popsat takovými znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu. Kladné posouzení této otázky odvolací soud odvodil od Kupní smlouvy 2018. Takové posouzení důkazní síly listin vzniklých ve zjevném střetu zájmů je v rozporu se základními principy dokazování, rozložením důkazního břemene a ochranou společnosti před zneužitím jejího orgánu. Soud tak pochybil, pokud přijal za prokázané, že žalobce se stal vlastníkem konkrétních skladových zásob, že tyto zásoby fyzicky existovaly a že byly předány do dispozice dovolatelky. Žalobce byl povinen prokázat, že každá jednotlivá položka z petitu žaloby v rozhodné době fyzicky existovala a byla předána do dispozice žalované. Žalobce však pouze předložil smlouvu, kde sám sobě potvrdil, že se tak stalo. Svědci v řízení potvrdili, že o přesném obsahu seznamů a o reálné inventuře nemají povědomí. Soud prvního stupně připustil, že není zřejmé, co přesně ve skladech žalované zůstalo, co bylo odvezeno, jak se odvoz projevil ve stavech apod. Za této situace soud nemohl dospět k závěru, že žalobce důkazní břemeno unesl. Odvolací soud pochybil, pokud právní jednání učiněná žalobcem považoval za platná a pro dovolatelku závazná. Soud se nesprávně omezil na formální splnění požadavku § 13 z. o. k. a ignoroval zjevný střet zájmů. Žalobce, jednající sám za sebe jako věřitele a za žalovanou jako dlužnici, nemohl současně hájit zájmy obou stran. Jednal s cílem poškodit společnost, pokud jejím jménem uznal sporné a nedoložené pohledávky a zabránil jejich promlčení. Podle výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu takové jednání žalovanou nezavazuje, pokud jej dodatečně neschválí. K takovému schválení dovolatelkou (již pod novým vedením) nikdy nedošlo. Dále dovolatelka namítá, že uvedený zjevný střet zájmů vede ve smyslu § 588 o. z. k absolutní neplatnosti těchto právních jednání, neboť tato jednání se příčí dobrým mravům a narušují veřejný pořádek. Soud nesprávně aplikoval § 136 o. s. ř., neboť v řízení nebyl prokázán ani základ nároku. Žalobce neprokázal, že by žalovaná neoprávněně spotřebovala konkrétní věci patřící žalobci. Soud nemůže svou úvahou nahrazovat dokazování o samotné existenci škody. Výpočet provedený soudem prvního stupně je spekulativní, neboť vychází z mylného předpokladu, že žalovaná v období od října 2019 nadále odebírala zboží žalobce ve stejném objemu, což nebylo prokázáno. Dále dovolatelka poukazuje na vady řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně poskytl žalobci nepřiměřeně dlouhou lhůtu (10 měsíců) k odstranění vad žaloby, opakovaně ignoroval návrhy žalované na odmítnutí žaloby pro neurčitost a přes urgence žalované jí nikdy řádně nedoručil kompletní žalobu. Soud odmítl provést důkazy navržené žalovanou, zejména výslech jednatele Z. G. a ekonomické ředitelky B. G., došlo tak k neúplnému zjištění skutkového stavu. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření označil dovolání za nepřípustné. Dovolatelka odkazuje na rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, neuvádí však, v čem se odvolací soud od tohoto rozsudku odchýlil; tento rozsudek navíc není přiléhavý na projednávanou věc a dovolatelka jeho závěry záměrně dezinterpretuje. K dalším otázkám dovolatelka uvádí, že nebyly v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, avšak již v tom si protiřečí. Dovolatelka pouze mechanicky převzala argumentaci, kterou neúspěšně uplatnila už v předcházejícím řízení, a tuto argumentaci v dovolání pouze opakuje. Otázky dovolatelky vycházejí z mylných a záměrně zavádějících východisek, která neodpovídají prokázanému skutkovému stavu věci. Není pravdou, že by žalobce cíleně vytvářel a uznával dluhy společnosti vůči sobě. V řízení byl prokázán opak, tedy že žalobce společnost „fakticky dotoval“. Není pravdou, že by fyzická existence zásob byla prokázána pouze Kupní smlouvou 2018, nýbrž tato skutečnost byla v řízení prokázána uceleným řetězcem dalších důkazů, které jsou vzájemně v souladu. Není též pravdou, že by žalobce neprokázal základ vzniklé škody. Vymezení dovolacích otázek je tak pouhou polemikou se zjištěným skutkovým stavem. Neplatnost uzavřených smluv začala žalovaná namítat až v průběhu tohoto řízení, přestože o existenci všech smluv věděla již dávno předtím, dobrovolně podle těchto smluv postupovala a již pod novým vedením uzavřela Kupní smlouvu 2019, v níž výslovně uznala, že skladové zásoby jsou ve vlastnictví žalobce, že byly ověřeny kontrolní inventurou potvrzenou přímo pověřenými pracovníky žalované a že má zájem tyto zásoby od žalobce odkupovat a platit za ně dohodnutou cenu. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podstatná část dovolací argumentace spočívá v nesouhlasu dovolatelky se zjištěným skutkovým stavem o existenci a rozsahu skladových zásob a dovolatelka na odlišném skutkovém stavu buduje své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení. Dovolatelka tím uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 394/2020, nebo ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3321/2022). Postrádají totiž charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jinak řečeno, nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatelka odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí.

Přípustnost dovolání tak nemohou založit ani námitky dovolatelky vztahující se k hodnocení důkazní síly listin, které byly žalobcem podepsány za obě smluvní strany. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že nevycházel pouze z těchto listin, nýbrž je posuzoval ve vztahu k dalším provedeným důkazům i zjištěným následným jednáním žalované, která činila již pod novým vedením. Dovolatelkou vymezená otázka směřující k rozložení důkazního břemene pro účely žaloby na vydání věci nemůže přípustnost dovolání založit též z toho důvodu, že v této části byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta a tento nárok nebyl předmětem odvolacího řízení. Nejde tak o otázku, na jejímž vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo.

Odvolací soud se nemohl odchýlit od závěrů dovolatelkou namítaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, který řeší střet zájmů člena voleného orgánu obchodní společnosti se zájmy obchodní korporace v poměrech vícečlenných korporací, neboť v době posuzovaných právních jednání dovolatelka takovou společností nebyla. Tento rozsudek se totiž zabýval situací, v níž člen voleného orgánu nedostál požadavkům § 54 a násl. z. o. k. o informační povinnosti vůči kontrolnímu či nejvyššímu orgánu společnosti, avšak v nyní projednávané věci dovolatelkou zpochybňovaná právní jednání žalobce učinil jakožto jediný společník a jednatel obchodní korporace, u níž nebyl zřízen kontrolní orgán. Na danou situaci tak dopadala úprava § 54 odst. 2 a § 55 odst. 2 z. o. k. a žalobce notifikační povinnost netížila, neboť z povahy věci ji neměl ani vůči komu splnit.

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu zákon s případy smluvních jednání mezi jediným společníkem (a jednatelem) a obchodní společností počítá a vyžaduje k nim písemnou formu s ověřenými podpisy podle § 13 z. o. k. z důvodů vysvětlených podrobně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, publikovaném pod č. 104/2020 Sb. rozh. obč. Není tedy možno bez dalšího usuzovat na neplatnost takového právního jednání. Dovozuje-li pak dovolatelka, že v případě prodeje obchodního podílu v korporaci podléhala tato dříve učiněná právní jednání dodatečnému schválení nových orgánů společnosti, pak takový závěr z jí uvedeného rozsudku nikterak neplyne. Otázku existence zástupčího oprávnění ve smyslu § 437 o. z. je nutné posuzovat k okamžiku, kdy bylo činěno právní jednání. Názor, že v případě změny složení orgánů obchodní korporace by měly tyto orgány v novém složení dodatečně schválit dříve uzavřené smlouvy mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem, nepodkládá dovolatelka jakoukoliv právní úpravou ani právní argumentací. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu s judikaturou dovolacího soudu v souladu.

Namítá-li dovolatelka, že právní jednání učiněná žalobcem ve zjevném střetu zájmů jsou z tohoto důvodu podle § 588 o. z. absolutně neplatná, neboť narušují veřejný pořádek, pomíjí, že § 588 o. z. pro založení absolutní neplatnosti v tomto případě vyžaduje, aby právní jednání kumulativně odporovalo zákonu a zjevně narušovalo veřejný pořádek. Nejvyšší soud se k pojmu veřejný pořádek podrobně vyjádřil v usnesení ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněném pod číslem 95/2019 Sb. rozh. obč. V něm zdůraznil, že veřejný pořádek představuje soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, majících původ v samotném právním řádu a nikoliv (oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Pod pojmem veřejného pořádku lze chápat například zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná. Jak plyne z výše uvedeného, žalobce posuzovaná právní jednání činil v souladu s citovanou právní úpravou i jejím výkladem zaujatým v judikatuře dovolacího soudu.

Rovněž, pokud jde o námitku rozporu těchto právních jednání s dobrými mravy, ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že právní jednání se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2738/2012). Spatřuje-li tak dovolatelka rozpor daných právních jednání s dobrými mravy v tom, že je žalobce učinil za žalovanou jakožto jediný společník a jednatel sám se sebou, pak pouze tato skutečnost nemůže založit rozpor takového právního jednání s dobrými mravy, když zákon v § 54 a 55 z. o. k. předvídá, že tato právní jednání činěna budou, a v § 13 z. o. k. pro ně stanoví zvláštní formu. Spatřuje-li dovolatelka rozpor těchto právních jednání s dobrými mravy v tom, že žalobce jimi vůči žalované účelově vytvořil dříve neexistující pohledávky, pak touto námitkou opětovně zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů.

Konečně námitkou nesprávné aplikace § 136 o. s. ř. dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů, pokud namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná spotřebovala konkrétní věci patřící žalobci. Nalézací soudy naopak vycházely ze skutkového závěru, že i v říjnu 2019 skladové zásoby žalobce se ve skladech žalované nacházely a pouze v důsledku protizákonného postupu žalované nebylo možné zjistit rozsah a hodnotu těchto skladových zásob.

Dovolací soud z těchto důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Jelikož neshledal dovolání přípustným, nezabýval se tvrzenými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).