25 Cdo 2669/2020 — Nejvyšší soud

29 NSCR 4/2020 citace  Právní věta:Skutečnost, že za trvání oddlužení (výlučně) plněním splátkového kalendáře zemřel jeden z manželů, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení (§ 394a insolvenčního zákona), není důvodem pro zastavení insolvenčního řízení (§ 142 písm. b/ insolvenčního zákona) ve vztahu k žádnému z nich. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2020 Senátní značka:29 NSCR 4/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:29.NSCR.4.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení řízení Insolvenční řízení Právní osobnost (o. z.) Dlužník Manželství Společné jmění manželů Účastníci řízení Oddlužení Splátkový kalendář Dotčené předpisy:§ 7 IZ. § 394a IZ. § 103 o. s. ř. § 107 o. s. ř. § 389 odst. 1 písm. b) IZ. ve znění do 30.06.2017 § 389 odst. 2 písm. a) IZ. ve znění do 30.06.2017 § 23 o. z. § 19 o. s. ř. § 142 písm. b) IZ. § 398 odst. 3 IZ. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:21. 2. 2021 Publikováno ve sbírce pod číslem:55 / 2021 Anotace:Insolvenční soud svým usnesením zastavil insolvenční řízení dlužníků (manželů) poté, co jeden z dlužníků zemřel. K odvolání dlužnice odvolací soud usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zastavení insolvenčního řízení potvrdil, přičemž (zcela ve shodě s insolvenčním soudem) zdůraznil, že povaha schváleného oddlužení, a to jak ve formě plnění splátkového kalendáře, tak ve formě zpeněžení majetkové podstaty, zcela vylučuje, aby v něm mohlo být pokračováno po smrti dlužníka (např. s jeho dědici). Pozn.: rozhodnutí bylo projednáno a přijato kolegiem dne 9. 6. 2021 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2669/2020, uveřejněné pod číslem 56/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2669.2020.1 Soud prvního stupně usnesením vyslovil svou nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci obecnému soudu žalovaného podle § 85 odst. 1 o. s. ř., jenž byl dle jeho názoru v dané věci smístně příslušným. V následném řízení odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovodil tím, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a sice zda z hlediska kritérií pro místní příslušnost soudu danou na výběr zahrnuje skutečnost, která zakládá právo na náhradu újmy, i místo, kde újma vznikla. Nejvyšší soud se tak musel vypořádat s otázkou procesní povahy, co lze považovat za skutečnost, která zakládá právo na náhradu újmy ve smyslu § 87 písm. b) o. s. ř., při zásahu do práva na čest, vážnost a důstojnost. Pozn.: rozhodnutí bylo projednáno a přijato kolegiem dne 9. 6. 2021 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2189/2019, ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2189.2019.1 Soud prvního stupně rozhodoval o vypořádání společného jmění účastníků. Žalobkyně navrhla vypořádat i prostředky vynaložené ze společného jmění na úhradu spotřebitelských a jiných úvěrů, ze kterých měl být za trvání manželství pořízen majetek náležející do výlučného vlastnictví žalovaného. Soud prvního stupně však k návrhu nepřihlédl s tím, že byl učiněn až po koncentraci řízení. K odvolání žalované posléze odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně svým rozsudkem potvrdil, námitku nesprávného postupu soudu při posouzení otázky koncentrace řízení tak nepovažoval za důvodnou. Proti rozsudku odvolacího soudu brojila žalobkyně podaným dovoláním. Měla přitom za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud jednoznačně vyřešena otázka, zda lze k žádosti účastníka prodloužit soudcovskou lhůtu danou účastníkům ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. k doplnění rozhodných skutečností a důkazních návrhů. Nejvyšší soud se tak byl nucen vypořádat s žalobkyní předestřenou otázkou procesní povahy, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. KSPH 60 INS XY 29 NSČR 4/2020-B-41 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníků E. T., narozeného XY, zemřelého 28. června 2019, posledně bytem XY, a T. T., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH XY, o podmínkách řízení, o dovolání dlužnice, zastoupené JUDr. Zuzanou Staňkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Rostislavova 1363/22, PSČ 140 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2019, č. j. KSPH 60 XY, 4 VSPH XY, takto: I. Řízení o „dovolání“ dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2019, č. j. KSPH 60 INS XY, se zastavuje. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2019, č. j. KSPH 60 INS XY, 4 VSPH XY, se mění takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2019, č. j. KSPH 60 INS XY, se mění tak, že se insolvenční řízení nezastavuje. Odůvodnění: Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 23. září 2019, č. j. KSPH 60 INS XY, zastavil insolvenční řízení dlužníků E. T. a T. T. (výrok I.), určil výši odměny a náhrady hotových výdajů insolvenční správkyně (Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s.) a zprostil ji funkce insolvenční správkyně dlužníků (výroky II. a III.). Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice usnesením ze dne 15. října 2019, č. j. KSPH 60 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zastavení insolvenčního řízení. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že: 1) Dne 16. září 2014 podali dlužníci (manželé E. a T. T.) společný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení 2) Usnesením ze dne 1. prosince 2014, č. j. KSPH 60 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníků, ustanovil insolvenční správkyni a povolil řešení úpadku dlužníků oddlužením; následným usnesením ze dne 3. února 2015, č. j. KSPH 60 INS XY, schválil společné oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře. 3) Dlužník E. T. zemřel dne 28. června 2019. Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení § 7 a § 394a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, ustanovení § 103 a § 107 odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – ve shodě s insolvenčním soudem zdůraznil, že povaha schváleného oddlužení, a to jak ve formě plnění splátkového kalendáře, tak ve formě zpeněžení majetkové podstaty, zcela vylučuje, aby v něm mohlo být pokračováno po smrti dlužníka (např. s jeho dědici). Po smrti fyzické osoby je vždy zahájeno řízení o pozůstalosti (§ 138 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních  ̶  dále jen „z. ř. s.“), v jehož rámci lze výhradně vypořádat celé jmění zůstavitele (§ 1475 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku  ̶  dále jen „o. z.“). Je tedy zřejmé, že insolvenční řízení (řešící jen část majetkových poměrů dlužníka) „ustupuje“ řízení o pozůstalosti; ostatně po smrti dlužníka má dispoziční oprávnění k jeho majetku výlučně osoba, která spravuje pozůstalost (§ 156 a násl. z. ř. s.), nikoli insolvenční správce. Za stavu, kdy dlužník v průběhu oddlužení zemře  ̶ pokračoval odvolací soud  ̶ insolvenční soud insolvenční řízení zastaví (§ 107 odst. 5 o. s. ř.); právní mocí tohoto rozhodnutí insolvenční řízení končí. Přitom výše uvedený závěr se uplatní i tehdy, zemře-li v průběhu oddlužení jeden z manželů, kteří podali společný insolvenční návrh; jeho smrtí totiž „dochází k zániku podmínek pro společné řízení řešící úpadek manželů (zanikla právní fikce jediného dlužníka) a k zániku společného jmění manželů, jež musí vypořádat pozůstalostní soud v rámci pozůstalostního řízení“. Ve společném oddlužení manželů tak nelze  ̶  vzhledem k úpravě dědického řízení účinné od 1. ledna 2014  ̶  pokračovat; naopak je na místě zastavit insolvenční řízení (vedené proti manželům jako jedinému dlužníku). Proti usnesením soudů obou stupňů podala dlužnice dovolání, které má za přípustné k řešení právní otázky dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené, a to, „zda má být v insolvenci pokračováno s druhým z manželů, když jeden z nich zemře v průběhu plnění oddlužení, které bylo povoleno na základě společného návrhu manželů“.  Dovolatelka namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, a zastává názor, podle něhož měl insolvenční soud pokračovat v insolvenčním řízení, aby měla možnost splnit podmínky oddlužení. Potud poukazuje na poměry dané věci, kdy dlužníci hradili „insolvenční splátky“ za použití peněžních prostředků