25 Cdo 2977/2022 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2977/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2024 Spisová značka:25 Cdo 2977/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.2977.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Diskriminace Školství Dotčené předpisy:§ 2 odst. 3 předpisu č. 198/2009 Sb. § 160 odst. 1 písm. c), d) předpisu č. 561/2004 Sb. § 160 odst. 6 předpisu č. 561/2004 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 5. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1973/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2977/2022-401 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: T. P., zastoupená JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Malé náměstí 124/5, Hradec Králové, proti žalovaným: 1. Středočeský kraj, IČO 70891095, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, 2. Česká republika – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, IČO 00006947, se sídlem Karmelitská 529/7, Praha 1, 3. město Kutná Hora, IČO 000236195, se sídlem Havlíčkovo náměstí 552/1, Kutná Hora, o uložení povinnosti odstranit následky diskriminačního jednání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 69/2015, o dovolání 2. žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022, č. j. 29 Co 466/2017-381, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala po žalovaných odstranění následků diskriminačního jednání, spočívajícího v tom, že její rodiče částečně nesli náklady spojené s působením asistenta pedagoga ve třídě základní školy, kterou žalobkyně jako jejich dcera navštěvovala, a náhrady nemajetkové újmy způsobené jí tímto diskriminačním jednáním. 2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 29 Co 466/2017-381, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 5. 2017, č. j. 21 C 69/2015-228, v zamítavém výroku II [tímto výrokem soud prvního stupně zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala vůči všem žalovaným (1. kraj, 2. stát, 3. město) zaplacení 329 000 Kč], a to ohledně 112 000 Kč ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou. Odvolací soud o věci rozhodoval opětovně poté, co jeho předchozí rozsudek částečně zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 10. 2020, č. j. 25 Cdo 3821/2018-330. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je postižena atypickým autismem se středně těžkou symptomatikou a vývojovou poruchou řeči. Její postižení jí umožňuje zařazení do hlavního proudu vzdělávání, avšak pro efektivní výuku byla psychology doporučena přítomnost asistenta pedagoga. Od září 2012 žalobkyně navštěvovala Základní školu XY. Ředitel školy požádal o souhlas se zřízením pozice asistenta pedagoga pro třídu, kterou žalobkyně navštěvovala a 1. žalovaný tento souhlas udělil. Následně Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen „krajský úřad“) rozhodl o poskytnutí finančního zabezpečení pracovního místa asistenta pedagoga nad rámec normativního financování, poskytnuté plnění však zcela nepokrývalo plat asistenta na celou dobu výuky. Škola rovněž neměla prostředky na dofinancování, proto byla rodičům ředitelem školy nabídnuta možnost na plat asistenta přispívat. Ředitel školy rovněž nabídl rodičům možnost dofinancování platu ze strany soukromé nadace, ti však tuto možnost odmítli jako nesystémové řešení. Rodiče žalobkyně tak ve školních letech 2012/2013, 2013/2014 a 2014/2015 přispěli na plat asistenta celkem 112 000 Kč (prostřednictvím občanského sdružení Rada rodičů). Od 1. 9. 2015 rodiče přispívat přestali z důvodu finanční tísně, asistent ve třídě žalobkyně však i nadále působil. Krajský úřad rozepisoval a přiděloval školám, které zřizují obce, finance na mzdové náklady z prostředků státního rozpočtu. V rozhodném období byly prostředky na plat asistenta pedagoga poskytovány normativně (základní zdroj financování – základní částka a příplatek) a nenormativně (jednotná částka podle disponibilních zdrojů z vytvořené rezervy). Krajské normativy vytvářel krajský úřad podle vyhlášky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 492/2005 Sb., o krajských normativech, stejně tak i tvorba rezervy byla v kompetenci krajského úřadu. Odvolací soud uzavřel, vázán výše zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu a v něm obsaženým závazným právním názorem, že 2. žalovaná nenakládala s žalobkyní diskriminačně, neboť v rozhodné době neměla jakýkoliv zákonný nástroj k ovlivnění financování konkrétního asistenta pedagoga. Financování bylo naopak zákonem svěřeno řediteli školy, jenž nakládal s finančními prostředky poskytnutými od krajského úřadu, který je přiděloval školám a školským zařízením zřizovaným obcemi, svazky obcí, nebo krajem v souladu s § 160 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, ve znění účinném do 31. 8. 2016 (dále jen „školský zákon“). Vzhledem k uvedenému a k tomu, že 2. žalovaná pouze prováděla administrativu souhrnného financování platů pedagogických pracovníků formou tzv. normativů, nelze dojít ani k závěru, že se dopustila vůči žalobkyni diskriminačního opomenutí (omisivního jednání), neboť zde k žádnému odlišnému zacházení se žalobkyní ze strany 2. žalované nedošlo a dojít ani nemohlo. Státní rozpočet sice je primárním zdrojem financování platů pedagogických pracovníků, školský zákon však výslovně předpokládá, že mohou nastat situace, kdy tento rozpočet nepokryje veškeré náklady potřebné na financování podpůrných opatření pro zajišťování vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. V takovém případě finanční prostředky nad rozsah prostředků ze státního rozpočtu hradí právnické osoby vykonávající činnost škol a školských zařízení z dalších finančních zdrojů (§ 160 odst. 6 školského zákona). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, zda je žák se speciálními vzdělávacími potřebami podle školského zákona ve znění do 31. 8. 2016 přímo diskriminován ze strany státu, pokud jeho rodiče přispívají na plat asistenta pedagoga zřízeného pro třídu, kterou tento žák navštěvuje, a zda je založena povinnost státu zajistit úhradu nákladů potřebných na financování podpůrných opatření pro zajišťování vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami ve smyslu § 16 školského zákona, konkrétně na zřízení funkce asistenta pedagoga ve třídě, v níž se vzdělává žák se speciálními vzdělávacími potřebami, jež by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak (odlišně od jeho předchozího rozsudku ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3821/2018). Právní názor, že 2. žalovaná provádí pouze administrativu souhrnného financování platů pedagogických pracovníků formou tzv. normativů, dovolatelka považuje za nesprávný, porušující její ústavně zaručené právo na vzdělání ve spojení s právem nebýt diskriminována a je též v rozporu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva. Poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 99/21, dle kterého je to stát, kdo garantuje bezplatné a současně inkluzivní vzdělávání. Za diskriminaci dovolatelky má být tedy shledána odpovědnou 2. žalovaná. V opačném případě by nastala protiústavní situace, kdy by dovolatelka sice objektivně byla diskriminována, avšak neexistoval by žádný subjekt, vůči kterému by mohla své nároky efektivně uplatnit. Dále dovolatelka poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 10. 9. 2020 ve věci L. C. proti Itálii, stížnost č. 59751/15, dle kterého neposkytnutím podpůrných opatření dívce s autismem během prvních dvou let povinné školní docházky s odvoláním na nedostatek finančních prostředků došlo k porušení článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva“) ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Z odůvodnění rozsudku ESLP mimo jiné vyplývá, že článek 14 Úmluvy musí být vykládán v souladu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením, která pro tyto osoby mimo jiné zakládá právo na inkluzivní vzdělávání s přiměřenými úpravami nezbytnými pro konkrétní situaci. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. 4. Ve vyjádření k dovolání 2. žalovaná uvedla, že s právní i skutkovou argumentací žalobkyně v něm uvedenou v celém rozsahu nesouhlasí, přičemž odkázala na svá dřívější vyjádření předložená v předmětné právní věci a dále na skutkové a právní posouzení věci, obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2020, č. j. 25 Cdo 3821/2018-330, a v napadeném rozsud