25 Cdo 3282/2023 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3282/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 8. 2024 Spisová značka:25 Cdo 3282/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.3282.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dobrá pověst Nemajetková újma (o. z.) Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 10 předpisu č. 46/2000 Sb. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3282/2023-144USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Česká televize, IČO 00027383, se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4, proti žalované: MAFRA, a. s., IČO 45313351, se sídlem Karla Engliše 519/11, Praha 5, zastoupená Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem Na Kozačce 7/1289, Praha 2, o uveřejnění odpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 322/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 29 Co 145/2023-120, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jiřího Urbánka. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 29 Co 145/2023-120, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 21. 3. 2023, č. j. 10 C 322/2022-98, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uveřejnění odpovědi v časopisu Rytmus života. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná v tomto časopise uveřejnila dne 1. 8. 2022 článek s názvem „Česká televize Vydírá své diváky?“ obsahující mimo jiné žalobkyní namítané čtyři výroky: 1) „Svou roli může hrát také to, že televize občas vyhazuje peníze z okna.“, 2) „Jelikož má Česká televize reklamu zakázanou, rozhodla se obcházet zákon tím, že označuje reklamu na obrazovce za sponzorované vysílání, které zákon dovoluje.“, 3) „Česká televize navíc s oblibou využívá služeb drahých externích firem.“, 4) „ČT rovněž peníze svých koncesionářů zcela nesmyslně investuje do natáčení filmů, které jdou do kin, místo aby za tyto peníze natočila inscenace nebo dokumenty pro své vysílání, čímž na sebe bere úlohu Státního fondu kinematografie, což po ní nikdo nežádá.“ Žalobkyně se dopisem ze dne 30. 8. 2022 obrátila na žalovanou se žádostí o uveřejnění odpovědi podle § 10 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), a to ve znění „Česká televize jedná s péčí řádného hospodáře, přičemž její činnost je kontrolována Radou České televize a Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Česká televize pravidelně prochází auditem auditorské společnosti v souladu se zákonem. Česká televize při sponzorování pořadů jedná v souladu s právními předpisy upravujícími obchodní sdělení. Česká televize navíc s oblibou nevyužívá služeb drahých externích firem, neboť externí firmy využívá jen v případě, že Česká televize nedisponuje příslušnou kapacitou a při splnění externích přísně stanovených pravidel. Česká televize koprodukuje natáčení filmů, protože jí to ukládá zákon o České televizi, přičemž nejde o nesmyslné investování, neboť Česká televize vystupuje jako hlavní koproducent, a tak získává práva pro televizní vysílání filmu a podíl z výnosů, které zpětně použije k plnění povinností stanovených zákonem o České televizi.“ Protože žalovaná odmítla odpověď zveřejnit, žalobkyně se soudně domáhá uveřejnění odpovědi stejného textu. 2. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v případě prvního výroku nejde o skutkové tvrzení, nýbrž o hodnotící soud a osobní názor autora článku na bázi nepochybně přípustné kritiky. Žalobkyní navrhovaná odpověď je textem napadanému výroku formulačně nepřiléhavým a neodpovídajícím. Rovněž v případě druhého výroku žalobkyní navrhovaný text s obsahem inkriminovaného výroku nekoresponduje a k vytýkanému tvrzení, že Česká televize označuje reklamu za sponzorované vysílání, se vůbec nevyjadřuje. Třetí výrok též není skutkovým tvrzením, nýbrž hodnotícím soudem. Ani zde navrhovaný text odpovědi nesplňuje požadavek § 10 odst. 2 tiskového zákona. Čtvrtý výrok je částečně hodnotícím soudem, částečně vyjádřením subjektivního názoru autora článku, který však nepochybně nepřekračuje přípustné a obecně akceptované meze běžné kritiky. Autor považuje investice do natáčení filmů pro kina za nesmyslné, neboť by preferoval, aby takto vynaložené peníze byly využity na inscenace či dokumentární pořady vysílané samotnou Českou televizí. Jde o vyjádření názoru, jehož pravdivost či nepravdivost nelze nijak dokázat. Užití výrazu „zcela nesmyslně“ je sice v daném případě neadekvátní, nicméně nevybočuje z přípustných mezí kritického názoru. Odvolací soud se ztotožnil i s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně coby osoba veřejného zájmu musí akceptovat větší míru veřejné kritiky. 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného (procesního) práva při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k rozlišení mezi skutkovým tvrzením a hodnotícím (hodnotovým) soudem. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že podle dovolatelkou odkazované ustálené judikatury Nejvyššího soudu je základním rozdílem mezi tvrzením a hodnotovým soudem skutečnost, že tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování. Odvolací soud tak měl dospět k závěru, že první, třetí a čtvrtý výrok jsou tvrzeními, jelikož se opírají o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná dokazováním, a jejich pravdivost je tedy ověřitelná, avšak žalovaná pravdivost těchto tvrzení v řízení neprokázala. Rozsudek odvolacího soudu je též nepřezkoumatelný, neboť v případě prvního, druhého a třetího tvrzení se odvolací soud pouze omezil na konstatování, že navrhovaný text odpovědi je nepřiléhavý, aniž by své závěry vysvětlil. Dále je napadený rozsudek v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, podle nějž důkazní břemeno ohledně pravdivosti difamujících skutkových tvrzení leží na žalované. Přesto však odvolací soud navzdory nepravdivým tvrzením rozhodl v neprospěch žalobkyně, ačkoliv pravdivost tvrzení žalovaná neprokázala. Odvolací soud neprovedl test proporcionality. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů nezamítly žalobu jen z toho důvodu, že namítaná sdělení jsou hodnotícími soudy, nýbrž též z toho důvodu, že navrhovaná odpověď je nepřiléhavá a neodpovídající. S tímto závěrem, který by postačil pro zamítnutí žaloby, dovolatelka v dovolání nijak nepolemizuje ani nijak nevymezuje přípustnost dovolání, pouze uvádí, že soudy obou stupňů tento závěr neodůvodnily. S tím žalovaná nesouhlasí a cituje z rozsudku soudu prvního stupně konkrétní odůvodnění těchto závěrů ke každému sdělení. Dále se žalovaná ztotožňuje se závěry soudů, že všechna tvrzení mají povahu hodnotících soudů, jde o kritiku autora článku a žalovaná podrobně u každého výroku vysvětluje, na čem se tato kritika zakládá. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jednající osobou, která má právnické vzdělání podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Předně je zřejmé, že přípustnost dovolání nemůže založit neopodstatněná výtka neprovedení tzv. testu proporcionality (namítán je odklon od judi