25 Cdo 563/2001 — Nejvyšší soud

25 Cdo 563/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 12. 2002 Spisová značka:25 Cdo 563/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.563.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 8 odst. 2 předpisu č. 238/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 563/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce V. Č. B., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. T., a. s., o 2.721.830,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 95/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 7. srpna 2000, č. j. 15 Co 578/99, 15 Co 414/2000 - 201, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal zaplacení částky 2.721.830,40 Kč s příslušenstvím jako nákladů vzniklých mu tím, že podle rozhodnutí Okresní veterinární správy v Č. ze dne 4. 5. 1994 likvidoval surovinu z ohniska nebezpečné nákazy klasického moru prasat na farmě žalovaného, který byl původcem odpadu. Okresní soud v Táboře mezitímním rozsudkem ze dne 17. 7. 1995, č. j. 6 C 95/95 – 46, rozhodl, že základ nároku žalobce je „oprávněný“. Vycházel ze zjištění, že ve výkrmě prasat žalovaného v obci T. vypukl klasický mor prasat, který je podle § 30 odst. 1 vyhl. č. 117/1987 Sb. velmi nebezpečnou nákazou. Rozhodnutím Okresní veterinární správy v Č. ze dne 4. 5. 1995 o nařízení mimořádného veterinárního opatření podle § 23 odst. 2 zákona č. 215/1992 Sb., o veterinární péči, bylo žalobci nařízeno zpracovat surovinu z uvedeného ohniska nákazy a v souvislosti s tím mu bylo uloženo ještě dalších 12 opatření. Likvidaci této nákazy žalobce provedl ve dnech 4. 5. 1994 až 13. 5. 1994 a fakturou ze dne 25. 5. 1994 vyúčtoval žalovanému na nákladech vzniklých v souvislosti s likvidací zvláště nebezpečného odpadu celkem částku 2.560.646,- Kč, a to za „ztrátu výrobního útvaru“, za mimořádný výdej ochranných pomůcek a nářadí, za rozvoz kaliferní suroviny, za přistavení kontejnerů a pořízení plachet, za průběžnou a závěrečnou dezinfekci a částku vyplacenou na mimořádných odměnách (včetně sociálního a zdravotního pojištění) při likvidaci zvlášť nebezpečného odpadu; tuto fakturu žalovaný nezaplatil. Soud prvního stupně dovodil, že nárok žalobce na zaplacení nákladů na likvidaci ohniska morové nákazy prasat je třeba posuzovat podle zákona č. 215/1992 Sb., o veterinární péči, a že tento nárok je opodstatněný. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 26. 9. 1995, č. j. 15 Co 478/95 – 61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o opodstatněnosti základu nároku žalobce, který posoudil podle § 8 odst. 2 písm. e/ zákona č. 238/1991 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech), z něhož vyplývá, že provozovatel zařízení ke zneškodňování odpadu je povinen na základě rozhodnutí příslušného orgánu státní správy v mimořádných případech, zejména je-li to nezbytné z hlediska péče o zdraví lidí a životní prostředí, zneškodnit odpad, pokud je to pro provozovatele technicky možné. Náklady vzniklé tímto rozhodnutím hradí původce odpadů a pokud není znám, tak orgán státní správy, který rozhodnutí vydal. Protože v daném případě je původcem zpracovávaných živočišných odpadů žalovaný, je vzniklé náklady ve smyslu citovaného ustanovení povinen zaplatit on a nikoliv Okresní veterinární správa v Č. S poukazem na § 21 odst. 1 zák. č. 215/1992 Sb., který ukládá asanačnímu podniku povinnost zužitkovat odpady živočišného původu hospodárně, krajský soud dále zaujal názor, že náklady podle § 8 odst. 2 písm. e/ zákona o odpadech se rozumí vše, co asanační podnik vynaložil v rámci plnění povinností uložených mu mimořádným veterinárním opatřením po odpočtu zisku, který pro tento podnik vyplynul z produktů vytvořených při zpracování odpadu. Za účelem zjištění výše těchto vynaložených nákladů uložil soudu prvního stupně provést další dokazování. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 14. 4. 1999, č. j. 6 C 95/95 – 152, ve znění doplňujícího rozsudku a opravného usnesení ze dne 16. 3. 2000, č. j. 6 C 95/95 – 183, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 197.613,20 Kč s 16 % úrokem od 9. 6. 1994 do 26. 9. 1996 z částky 942.595,- Kč, od 27. 9. 1996 do 3. 12. 1996 z částky 254.250,20 Kč a od 4. 12. 1996 až do zaplacení z částky 197.613,20 Kč, žalobu o zaplacení dalších částek 1.618.051,- Kč a 56.637,- Kč a zaplacení úroku z prodlení ve výši 16 % od 9. 6. 1994 do 26. 9. 1996 z částky 1.618.050 Kč, 2 % úroku od 9. 6. 1994 do 26. 9. 1996 z částky 2.560.645,- Kč, 16 % úroku od 27. 9. 1996 do 3. 12. 1996 z částky 1.872.301,20 Kč, 16 % úroku od 4. 12. 1996 do zaplacení z částky 1.618.051,- Kč a 5 % úroku z částky 1.815.664,20 Kč zamítl, řízení o zaplacení částky 688.344,80 Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při zkoumání výše uplatněného nároku, vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, účetní evidence, Ing. J. P. a dovodil, že za náklady ve smyslu ust. § 8 odst. 2 písm. e/ zákona o odpadech je nutno považovat především náklady, které žalobce vynaložil na svoz kafilerní suroviny z ohniska nákazy v obci T. a na její rozvoz do jiných asanačních ústavů, jež zajišťovaly zpracování této suroviny. Mimořádnými náklady jsou i výdaje na ochranné pomůcky, na přistavění kontejnerů a na průběžnou a závěrečnou dezinfekci, které žalovaný uznal a částky požadované za tyto náklady též v průběhu řízení zaplatil. Naproti tomu za nedůvodný považoval soud prvního stupně uplatněný nárok žalobce na náhradu nákladů vynaložených na mimořádné odměny vyplacené žalobcem jeho zaměstnancům v souvislosti s likvidací ohniska nákazy, neboť tyto náklady přímo nesouvisely s mimořádným opatřením, jelikož záviselo jen na vůli žalobce, zda a v jaké výši odměny vyplatí, a kromě toho bylo v jeho zájmu, aby likvidace ohniska nákazy byla dokončena co nejdříve, aby tak mohl být zahájen normální provoz. Za náklady ve smyslu § 8 odst. 2 písm. e/ zákona o odpadech nepovažoval okresní soud ani náhradu tzv. výrobního útvaru, neboť podle jeho názoru jde v podstatě o ušlý zisk, s jehož náhradou toto ustanovení nepočítá. Tento nárok proto posuzoval podle ustanovení § 420 a násl. obč. zák. a dovodil, že za stavu, kdy v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil nějakou svoji právní povinnost, není splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Jelikož žalobce vzal v průběhu řízení žalobu zpět ohledně částky 688.344,80 a řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno, a protože nárok žalobce na náklady vzniklé vyplacením mimořádných odměn ve výši 128.487,50 Kč, za ztrátu výrobního útvaru ve výši 1.489.563,60 Kč neshledal důvodnými a protože žalovaný zaplatil žalobci v průběhu řízení další částku 56.637,- Kč, dospěl soud prvního stupně k závěru, že původnímu požadavku žalobce na zaplacení částky 2.560.646,10 Kč lze vyhovět jen ohledně částky 197.613,20 Kč s příslušenstvím. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 7. 8. 2000, č. j. 15 Co 578/99, 15 Co 414/2000 – 201, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalovaného ohledně částky 197.613,20 Kč s příslušenstvím a ve výroku o částečném zamítnutí žaloby na zaplacení částky 1.100.846,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výroku o částečném zamítnutí žaloby na zaplacení částky 289.671,80 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 289.671,80 Kč s 16 % úrokem od 9. 6. 1994 do zaplacení, připustil zpětvzetí žaloby na zaplacení částky 388.717,60 Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil, rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěrem, že za náklady podle ust. § 8 odst. 2 písm. e/ zákona o odpadech je třeba považovat nejen náklady žalobce na svoz uhynulých zvířat z obce T., ale i náklady na rozvoz kaliferní suroviny do jiných asanačních ústavů, protože jde o náklady vynaložené na základě rozhodnutí příslušného orgánu státní správy a tedy v případě mimořádném. Za správný považoval rovněž jeho názor o nedůvodnost