25 Cdo 6061/2016 – Nejvyšší soud

25 Cdo 6061/2016-326 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) A. S., narozená XY, bytem XY, a b) J. S., narozený XY, bytem tamtéž, oba zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6, Praha 2, proti žalované: Cestovní kancelář FISCHER, a.s., se sídlem Na Strži 65/1702, Praha 4, IČO 26141647, zastoupená Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, o 2.184.183,94 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 344/2012, o dovolání žalobkyně a) a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2014, č. j. 13 Co 29/2014-156, takto: I. Dovolání žalobkyně a) se zamítá. II. Dovolání žalované se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 57 C 344/2012-156, uložil žalované zaplatit oběma žalobcům účelné náklady spojené s léčením žalobkyně a) v období od 1. 6. 2009 do 30. 6. 2012 ve výši 45.637 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni a) náhradu majetkové újmy vzniklé vynaložením prostředků na zajištění její základní obsluhy ve výši 524.400 Kč s příslušenstvím (výrok II.); ohledně části úroku z prodlení a nákladů spojených s léčením ve výši 27.406,94 Kč žalobu zamítl (výrok III.), zamítl žalobu žalobkyně a) ohledně částky 1.586.700 Kč s příslušenstvím představující náhradu za náklady na zajištění základní obsluhy, jakož i úroky z prodlení z částky 1.586.700 Kč (výrok IV.); zamítl žalobu žalobce b) ohledně částky 2.111.100 Kč s příslušenstvím, představující náhradu nákladů na zajištění základní obsluhy žalobkyně a) (výrok V.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výroky VI. – VIII.). Vyšel ze zjištění, že žalobci se dne 25. 4. 2005 zúčastnili zájezdu do Egypta organizovaného žalovanou cestovní kanceláří. Na výletě do XY, zakoupeném od delegáta žalované, havaroval autobus s cestujícími a žalobkyně a) utrpěla zranění s trvalými následky. Byla uznána plně invalidní, v období od 1. 6. 2009 do 31. 12. 2012 potřebovala prakticky nepřetržitou asistenci při řadě úkonů běžné denní potřeby, kterou jí zabezpečoval žalobce b), její manžel. Žalobkyně a) pobírá podle § 8 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, příspěvek na péči II. stupně ve výši 4.000 Kč měsíčně a byly jí přiznány mimořádné výhody III. stupně pro občany se zvlášť těžkým zdravotním postižením s potřebou průvodce. Soud věc posoudil podle § 420 a § 852a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) ve spojení s § 1 zákona č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání. Dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá žalobkyni a) za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou autobusu při plnění závazku z cestovní smlouvy. Žalobcům proto podle § 449 obč. zák. náleží náhrada nákladů spojených s léčením v celkové výši 45.637 Kč s úrokem z prodlení od 3. 11. 2012, které soud uznal jako účelně vynaložené. Část těchto nákladů ve výši 4.258 Kč soud žalobcům nepřiznal, neboť byly vynaloženy až po časovém období vymezeném v žalobě. Žalobci b) soud nepřiznal náhradu nákladů na dopravu na jednání v jiných soudních řízeních, neboť jsou součástí nákladů příslušných řízení. Konečně soud nepřiznal ani úroky z prodlení z přisouzených částek do 3. 11. 2012, neboť jejich splatnost nastala až 2. 11. 2012, prodlení pak den poté. Ohledně nároku na náhradu nákladů spojených s péčí o žalobkyni a) uzavřel, že žalobkyně je v důsledku předmětné dopravní nehody nesoběstačná a vyžaduje asistenci. Bez ohledu na to, kdo jí tuto asistenci poskytuje, má nárok na pravidelnou rentu, ze které bude tato asistence hrazena. Výši náhrady soud stanovil podle § 136 o. s. ř. srovnáním se dvěma osmihodinovými pracovními úvazky za minimální mzdu (celkem 16.000 Kč), od čehož odečetl žalobkyní a) pobíraný příspěvek na péči II. stupně ve výši 4.000 Kč. Za období od 1. 6. 2009 do 30. 6. 2012 tak přiznal celkem 37 x 12.000 Kč, od kterých odečetl ještě částku 3.600 Kč odpovídající pobytu v nemocnicích a rehabilitačních zařízeních, kdy žalobce b) o žalobkyni a) nepečoval. Za období od 1. 7. 2012 do 21. 12. 2012 pak přiznal 6 x 14.000 Kč, neboť měsíční částku pro zohlednění inflace navýšil o 2.000 Kč. Celkem tedy žalobkyni a) přisoudil částku 524.400 Kč se zákonným úrokem od 3. 11. 2012. Co do částky 1.586.700 Kč a úroku z prodlení před 3. 11. 2012 žalobu zamítl. Žalobu žalobce b) pak ohledně tohoto nároku zamítl zcela, neboť k jeho uplatnění není aktivně legitimován. K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2014, č. j. 13 Co 29/2014-245, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil, v zamítavém výroku III. rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 4.405 Kč zrušil a řízení zastavil, ohledně částky 213 Kč rozsudek změnil tak, že žalované uložil tuto částku žalobcům zaplatit, a ohledně 23.148,94 Kč a úroku z prodlení za dobu před 3. 11. 2012 rozsudek potvrdil; rozhodl také o náhradě nákladů řízení a povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a rovněž jeho právní posouzení označil v zásadě za správné. K jinému závěru dospěl pouze ohledně výdajů za léky vynaložených v červenci 2012, které soud prvního stupně nepřiznal s ohledem na období vymezené v žalobě. Podle odvolacího soudu je rozhodné, zda byl nárok uplatněn a zda bylo prokázáno jejich vynaložení a účelnost, přiznal tedy žalobcům další nárok na úhradu léků v celkové hodnotě 213 Kč. Ohledně částky 4.045 Kč vzali žalobci se souhlasem žalované žalobu zpět, proto byl v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno. Ve zbývajícím rozsahu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno. K nároku na náhradu nákladů na péči o žalobkyni a) odvolací soud uvedl, že úvahu soudu prvního stupně o výši škody považuje za správnou, pečlivě vyargumentovanou, a zcela se s ní ztotožňuje. Soud prvního stupně správně zohlednil aktuální judikaturu, vyšel z toho, že žalobkyně a) potřebuje trvalou pomoc, kterou by byly schopny zabezpečit dvě osoby pracující na plný úvazek, a proto s přihlédnutím k výši minimální mzdy tuto péči ohodnotil částkou 16.000 Kč měsíčně a od 1. 7. 2012 s přihlédnutím k inflaci 18.000 měsíčně. Srovnání s minimální mzdou je přitom orientační, odvolací soud proto neuznal námitku žalované, že od částky nejsou odečteny daně a další povinné odvody. Rovněž odmítl argument ustanovením § 19 zákona o rodině, neboť péče, kterou žalobkyně a) vyžadovala, tyto povinnosti přesahují. Důvody, které v odvolání uvedla žalobkyně a), tj. snížení kvality jejího života, odvolací soud rovněž neuznal, neboť se jedná v zásadě o důvody rozhodné pro posouzení jejího nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nikoliv pro náhradu asistenční péče. Proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku I., kterou byl potvrzen vyhovující výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Napadené rozhodnutí je podle ní založeno na nesprávném právním posouzení věci. Soud totiž rozhodl o náhradě škody, kterou žalobci vymezili jako „náhrada nezbytných úkonů pečovatelských služeb“, avšak označil ji jako „náhradu majetkové újmy vzniklé vynaložením finančních prostředků na zajištění základní obsluhy žalobkyně“; to podle dovolatelky neodpovídá obsahu nároku, neboť zde žádná majetková újma nevznikla z důvodu, že žalobci žádné finanční prostředky na obsluhu žalobkyně a) nevynakládají, protože obsluhu poskytuje její manžel bezúplatně. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že soud určil výši náhrady úvahou podle § 136 o. s. ř., neboť aplikace tohoto ustanovení je na místě až po zjištění skutečností, které umožňují porovnat srovnatelné případy, a nemůže být projevem libovolné a nijak nepodložené úvahy soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007). Dovolatelka namítá, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, se v podobných případech hradí skutečná škoda, tj. o kolik se majetková sféra žalobkyně a) zmenšila v důsledku toho, že jí péči poskytuje manžel, a nikoliv potenciální škoda, která by vznikla, kdyby službu poskytoval profesionální pečovatel. Pro určení této škody je podle dovolatelky rozhodná jak hodnota, tak i č