Nejvyšší soud 26 Cdo 1789/2026 – Zaplacení částky 25 800 Kč s příslušenstvím

Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 1. 2025, č. j. 7 C 206/2022-530, zastavil řízení o zaplacení částky 24 263 Kč s tam specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 25 800 Kč s tam specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. až V.).

Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 3. 2026, č. j. 13 Co 80/2025-652, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II, pokud jím bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 840 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), změnil jej ve výroku II, pokud jím bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 24 960 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 24 960 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), a ve výrocích III, IV a V jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III).

Nejvyšší soud dovolání žalovaného (dovolatele) směřující proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Dovoláním napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částky 840 Kč a 24 960 Kč s úroky z prodlení z titulu nezaplacených příspěvků na správu domu a pozemku, tj. částky nepřevyšující 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), přičemž nebyla naplněna žádná z výjimek upravených v citovaném ustanovení.

Dovolání žalovaného tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, o čemž žalovaného správně poučil i odvolací soud.

Nadto dovolání směřující proti výroku III o nákladech řízení by nebylo přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).