26 Cdo 2058/2018 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2058/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 1. 2019 Spisová značka:26 Cdo 2058/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2058.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Společenství vlastníků jednotek Vlastnictví bytů Dotčené předpisy:§ 9a odst. 1 písm. a) předpisu č. 72/1994Sb. § 1189 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:9. 4. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 1.4.2019IV.ÚS 1102/19JUDr. Jan Filip-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2058/2018-210USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství XY pro dům XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Ivem Šilhou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalovaným 1/ D. K. a 2/ P. P., oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Ilonou Nohelovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Květnici 1113/8, o zaplacení částky 135.834,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 33 C 274/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. prosince 2017, č. j. 12 Co 123/2017-143, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.276,- Kč k rukám Mgr. Iva Šilhy, advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Po částečném zpětvzetí a po změně žaloby se žalobce domáhal, aby mu žalovaní (podíloví spoluvlastníci tam označené /bytové/ jednotky) zaplatili společně a nerozdílně částku 135.834,60 Kč z titulu nedoplatků za vyúčtované dodávky služeb spojených s bydlením (tepla a teplé užitkové vody) za roky 2013, 2014 a 2015. Okresní soud v Mostě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. října 2016, č. j. 33 C 274/2015-96, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 135.834,60 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I. – dále jen „vyhovující výrok I.“); současně jim uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 109.022,08 Kč (výrok II.). K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. prosince 2017, č. j. 12 Co 123/2017-143, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. a změnil v nákladovém výroku II. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 104.666,- Kč; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti vyhovujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (v daném případě nároky za léta 2014 a 2015). Zbývá dodat, že některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty a postup při určování záloh za služby, rozúčtování, vyúčtování a vypořádání nákladů na služby, pak s účinností od 1. ledna 2014 upravuje i pro poměry společenství vlastníků jednotek (dále jen „společenství“) zákon č. 67/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“). Podle § 3028 odst. 3 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry (jiné než týkající se práv osobních, rodinných a věcných – viz § 3028 odst. 2 o. z.) vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy, zejména zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a především zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“ (v daném případě nárok za rok 2013, ohledně něhož není stanoveno jinak). Předně nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolatelé uplatnili, byť poněkud nejasně, i nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkli vady řízení (viz dovolací výtky vztahující se k odůvodněním /nejspíše/ rozsudků obou soudů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř), však dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř); samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají. K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) pak lze uvést následující. Především lze předeslat, že ve vztahu k některým, v dovolání (snad) rovněž nastoleným, otázkám (rozporu výkonu práva s dobrými mravy a žalobcova bezdůvodného obohacení) schází náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenými otázkami mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dovolacím řízení bylo zapotřebí řešit tentokrát účinně nastolené otázky, zda společenství bylo (a je i za nynější úpravy) oprávněno rozúčtovat na jednotlivé vlastníky jednotek (členy společenství) ceny služeb spojených s užíváním jednotek v domě, v němž vzniklo, a zda je oprávněno jim „nařizovat“, jakou službu mají odebírat. Při řešení této otázky nelze především ztratit ze zřetele, že v případě společenských vztahů dříve upravených zákonem č. 72/1994 Sb. nutně vystupuje do popředí otázka vzájemných vztahů jednotlivých vlastníků, resp. spoluvlastníků, jejichž zájmy se nevyhnutelně ocitají ve vícestranných interakcích. Více než jinde se zde projevuje specifická povaha takto založeného vlastnického práva, která je dána dualistickou koncepcí spočívající ve výlučném vlastnictví bytové jednotky na straně jedné a v podílovém spoluvlastnictví společných částí domu na straně druhé. Je zřejmé, že kombinace výlučného a podílového (spolu)vlastnictví vytváří zvláštní podmínky pro realizaci takto pojatého vlastnického práva, které se projevují ve zvýšené míře jak u práv, tak i povinností (srov. usnesení Ústavního soudu z 19. ledna 2012, sp. zn. II. ÚS 2973/09, a z 15. prosince 2015, sp. zn. I. ÚS 752/15, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. července 2016, sp. zn. 26 Cdo 5024/2015 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 27. března 2017, sp. zn. II. ÚS 3352/16/). Nejvyšší soud se již dříve přihlásil také k názoru vyslovenému v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 2323/2016, uveřejněný pod č. 43/2018 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 23. května 2017, sp. zn. II. ÚS 1066/17/). Důsledky vyplývající pro vlastníky jednotek z uvedeného omezení řešila shora citovaná zákonná úprava (obsažená v zákoně č. 72/1994 Sb.) zavedením tzv. společenství vlastníků jednotek (dále opět jen „společenství“), které vznikalo přímo ze zákona (v domě s nejméně pěti jednotkami, z nichž alespoň tři byly ve vlastnictví tří různých vlastníků – viz § 9 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.) a jehož hlavním účelem bylo zabezpečovat řádný výkon činností spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu. K naplnění tohoto účelu jej zmíněná právní úprava předně prohlašovala za právnickou osobu, čímž mu přiznávala způsobilost mít práva a povinnosti, tedy právní subjektivitu. Vedle toho mu zároveň poskytovala v rozsahu předmětu jeho činnosti oprávnění nabývat práva a povinnosti vlastními právními úkony, tj. právně jednat (srov. rozsudek Nejvyšší