26 Cdo 350/2007 — Nejvyšší soud

26 Cdo 350/2007 citace  Právní věta:Dal-li starosta městské části hlavního města Prahy (obce) výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce), jde o absolutně neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2007 Spisová značka:26 Cdo 350/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.350.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem bytu Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:85 / 2008 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 350/2007 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové  ve  věci  žalobkyně  m. č. P. , zastoupené  advokátem , proti  žalovaným 1) J. K. a 2) J. K., zastoupeným , advokátkou ,o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 262/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č. j. 12 Co 17/2006-111, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č. j. 12 Co 17/2006-111, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. září 2005, č. j. 23 C 262/2002-89, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. září 2005, č. j. 23 C 262/2002-89, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k „bytu , o velikosti 1+1 s příslušenstvím, I. kategorie, situovaného v pátém podlaží domu č. p.  v P.  – K., S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do šedesáti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. května 2006, č. j. 12 Co 17/2006-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalovaní uzavřeli manželství dne 15. dubna 1993, že dne 1. srpna 1993 byla ohledně předmětného bytu uzavřena nájemní smlouva, že dne 6. května 2002 uzavřeli žalovaní s T. H. „nájemní smlouvu“, na základě níž jí dali předmětný byt do nájmu na dobu od 6. května 2002 do 31. prosince 2002 za částku 8.000,- Kč měsíčně, že T. H. a N. J. učinily písemné prohlášení, že měly předmětný byt v užívání a zavázaly se uhradit žalované částku 11.192,- Kč, že žalovaný vyzval písemně T. H. k úhradě této částky a dále i dluhu za odběr plynu a elektřiny, že na základě darovací smlouvy vložené do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu vlastnického práva dne 13. srpna 2001 je žalovaná dvoutřetinovou spoluvlastnicí pozemku a domu čp. 59 (objektu bydlení) v obci S., že zdravotní stav žalovaných je značně narušen a že žalovanému byl lékařem doporučen pobyt v bezprašném a klidném nestresujícím prostředí. K námitce žalovaných, že výpověď z nájmu bytu je neplatná, dal-li ji starosta obce bez předchozího rozhodnutí rady obce, se odvolací soud především ztotožnil s právními závěry, které v této souvislosti učinil soud prvního stupně. Dovodil tedy, že v daném případě nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 102 odst. 2 písm. m/ zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném ke dni dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „zákon č. 128/2000 Sb.“), podle něhož je radě obce vyhrazeno uzavírání nájemních smluv, a to proto, že podle § 150 se zákon č. 128/2000 Sb. nevztahuje na hlavní město P. a zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě P., ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „zákon č. 131/2000 Sb.“), obdobné zmocnění dané radě městské části neobsahuje; navíc i v zákoně č. 128/2000 Sb. je radě obce svěřena pouze pravomoc v oblasti uzavírání nájemních smluv a nikoli při ukončení nájemního vztahu výpovědí. Kromě toho odvolací soud – s odkazem na nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 87/04 a IV. ÚS 576/2000 – dovodil, že starosta obce nemohl platně učinit právní úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí obecního zastupitelstva, případně rady obce, a že výpověď z nájmu bytu nepochybně takovým úkonem není. Odvolací soud rovněž dovodil, že byla-li advokátu A. V. udělena generální plná moc, je v ní zahrnuto „i zmocnění k podání hmotně právního úkonu – výpovědi z nájmu bytu“. Na shora uvedeném skutkovém základě pak odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) hrubě porušili povinnosti nájemce tím, že bez souhlasu pronajímatelky dali předmětný byt do úplatného podnájmu třetí osobě. Za této situace pokládal za správný výrok o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 obč. zák. a ztotožnil se rovněž s názorem, že – vzhledem ke zdravotnímu stavu žalovaného – nebyly naplněny další uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. Správným shledal také výroky o určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí (§ 711 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 710 odst. 3 obč. zák.), a o vyklizovací povinnosti žalovaných z bytu s vázaností na poskytnutí přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání zpochybnili především správnost právního závěru, že starosta městské části byl oprávněn dát výpověď z nájmu bytu bez předchozího rozhodnutí rady městské části. Namítli, že soudy v tomto případě nerozlišují „mezi pojmy rozhodovat a zastupovat“. Podle jejich názoru „starosta může městskou část zastupovat navenek, ale neznamená to, že může též ve věci rozhodovat“. Jestliže v daném případě (podobně jako v dalších případech náležejících do působnosti žalobkyně) rada městské části nerozhodla o výpovědi z nájmu bytu a přes to byla taková výpověď nájemcům „dána“, „nejde o projev vůle žalobkyně, nýbrž jejího starosty“. Dovolatelé mají za to, že „výhradní pravomoci starosty městské části jsou vymezeny zákonem; pokud starosta činí jiné právní úkony, tzv. nevyhrazené, musí mít k takovým úkonům zmocnění příslušného orgánu městské části, jinak jsou tyto právní úkony absolutně neplatné“. Odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. IV. ÚS 576/2000 pokládají dovolatelé – z důvodů v dovolání uvedených – za nepřípadný. Zdůraznili rovněž, že nájemní smlouvu vypovídá ten, kdo ji uzavřel, tj. v daném případě rada městské části. Dále dovolatelé namítli, že generální plná moc udělená advokátu neopravňuje advokáta učinit v zastoupení žalobkyně hmotněprávní úkon – výpověď z nájmu bytu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a „řízení zastavil“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Podl