26 Cdo 370/99 – Nejvyšší soud

26 Cdo 370/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalované E. N., zastoupené advokátem, o vyklizení ubytovací jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 172/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 1998, č. j. 11 Co 56/98-48, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. září 1998, č. j. 11 Co 56/98-48, změnil v pořadí druhý - zamítavý - rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) ze dne "12. února 1997, č. j. 5 C 172/96-14" (správně ze dne 1. října 1997, č. j. 5 C 172/96-31), tak, že žalované uložil povinnost "vyklidit a žalobci vyklizenou odevzdat ubytovací jednotku č. 909 (dále jen "ubytovací jednotka") v domě hotelového bydlení č. p. 392 N. P. v P." (dále jen "předmětný dům") do 15 dnů od právní moci rozsudku, a zároveň povinnost zaplatit státu na účet soudu prvního stupně soudní poplatky; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. V pořadí první, rovněž zamítavý, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. února 1997, č. j. 5 C 172/96-14, byl k odvolání žalobce usnesením odvolacího soudu ze dne 29. května 1997, č. j. 11 Co 195/97-26, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na základě zjištění (učiněného ze sdělení odboru výstavby Obvodního úřadu v Praze 6 ze dne 21. dubna 1992), že předmětný dům nebyl určen kolaudačním rozhodnutím k užívání jako dům s byty, nýbrž jako dům sloužící k ubytování, odvolací soud dovodil, že takový dům, který nebyl domem určeným "k trvalému bydlení", tj. domem obytným, nemohl ve smyslu § 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí ve vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí, ve znění platném v době jeho rozhodování, tj. ve znění po novelách provedených zákony č. 485/1991 Sb. a č. 10/1993 Sb. (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), přejít na obec (v daném případě na město P.) a je tedy i nadále ve vlastnictví státu. Poté přijal závěr, že žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován, neboť mu svědčí právo hospodaření k předmětnému domu. Ve vztahu k uplatněnému nároku uzavřel, že v důsledku absence rozhodnutí o přidělení obytné místnosti (§ 154 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. /dále jen "o.z."/) nevzniklo žalované k ubytovací jednotce právo osobního užívání jiné obytné místnosti ve smyslu § 190 a násl. o.z. Za této situace se vztah žalované k ubytovací jednotce řídí smlouvou o jejím užívání ze dne 30. srpna 1985 (dále jen "smlouva ze dne 30. srpna 1985"). Byl-li daný užívací vztah v souladu se smlouvou ze dne 30. srpna 1985 vypovězen, zanikl žalované právní důvod k užívání ubytovací jednotky a proto je povinna ji vyklidit - podle smlouvy ze dne 30. srpna 1985 - bez nároku na zajištění bytové náhrady. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení "§ 238 odst. 1" (správně § 238 odst. 1 písm. a/) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."), a odůvodnila je nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) a konstatováním, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. namítla, že soud prvního stupně "se spokojil s dopisem odboru výstavby obv. úřadu městské části, aniž by obsah tohoto dopisu sám zhodnotil. V dopise je uvedeno, kdy byla stavba nemovitosti povolena, kdy byla kolaudována, ale nevyplývá z ní, o jakou stavbu se jedná". V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. především zpochybnila právní závěr o žalobcově aktivní věcné legitimaci v dané věci. Žalovaná se - vzhledem k obsahu dovolání - totiž domnívá, že předmětný dům přešel z vlastnictví státu na obec; šlo - li o dům obytný, pak (v důsledku uvedeného přechodu) měla k němu "dispoziční právo" M. č. P., a v opačném případě by "dispoziční právo" svědčilo městu P. Nebyl-li pak předmětný dům ve vlastnictví státu, nemohl s ním "disponovat (tudíž ani převést právo hospodaření na žalobce) Bytový podnik v P., st. p. v likvidaci". Námitkou, že v daném případě šlo "o typ bydlení na základě práva osobního užívání jiných místností určených k trvalému bydlení", žalovaná ve skutečnosti zpochybnila rovněž právní závěr, že její vztah k ubytovací jednotce se řídí smlouvou ze dne 30. srpna 1985. Má tak zato, že k ubytovací jednotce jako obytné místnosti (srov. § 190 až § 195 o.z. a § 717 až § 718 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. - dále jen "obč. zák.") jí v současné době svědčí právo nájmu, vzniklé transformací práva osobního užívání jiných obytných místností (§ 190 a násl. o.z.) na právo nájmu obytné místnosti (§ 717 a násl. obč. zák.). Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. září 1998, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř."). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Žalovaná nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Podle § 241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/. Pod písm. c/ tohoto ustanovení je normován dovolací důvod mířící na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Námitka, že z dopisu "obv. úřadu měst