27 Cdo 1848/2025 – Nejvyšší soud

27 Cdo 1848/2025-153 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a) Mgr. Jitky Jílkové, a b) Josefa Abrháma, společně zastoupených doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, PSČ 110 00, proti žalované Staatliche Schlösser, Burgen und Gärten Sachsen gemeinnützige GmbH, se sídlem v Drážďanech, Stauffenbergallee 2 A, 01099, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 31354, zastoupené Mgr. Borisem Brázdilem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, o ochranu jména a podoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 21/2024, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2025, č. j. 68 Co 327/2024-108, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2025, č. j. 68 Co 327/2024-108, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2024, č. j. 31 C 21/2024-89, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení a) Návrh na zahájení řízení 1. Žalobci se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 14. 2. 2024 domáhají po žalované zdržení se užití jména a podobizny zemřelé Libuše Šafránkové Abrhámové (dále jen „zemřelá“) a zaplacení nemajetkové újmy v penězích ve výši 500.000 Kč. Žalovaná měla porušit osobnostní práva zemřelé tím, že v období od 22. 11. 2023 do 25. 2. 2024 pořádala na zámku Moritzburg ve Spolkové republice Německo výstavu s názvem „Drei Haselnüsse für Aschenbrödel“, na které bez jakéhokoliv souhlasu prodávala dárkové předměty s vyobrazením zemřelé a využívala podobizny zemřelé v rámci výstavy. Žalobkyně a) je sestra manžela sestry zemřelé a žalobce b) je syn zemřelé. b) Řízení před soudem prvního stupně 2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 14. 10. 2024, č. j. 31 C 21/2024-89, zamítl námitku nedostatku mezinárodní pravomoci (příslušnosti) českých soudů, vznesenou žalovanou. 3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaná vznesla dne 26. 8. 2024 námitku mezinárodní nepříslušnosti českých soudů. Bydliště žalobců se nachází v České republice, přitom bydliště žalobkyně a) je v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1. 4. Soud s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 25. 10. 2011, ve spojených věcech C-509/09 a C 161/10, eDate Advertising GmbH a další v. X a Société MGN LIMITED, shledal námitku mezinárodní nepříslušnosti českých soudů nedůvodnou. Vnímají-li žalobci zásah do osobnosti zemřelé jako újmu vlastní, je možné dovodit mezinárodní příslušnost českých soudů podle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), neboť žalobci jsou ve sporech o porušení osobnostních práv oprávněni zvolit i soud místa, kde mají centrum svých zájmů, tj. obvykle místo svého bydliště. c) Odvolací řízení 5. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně v záhlaví označeným usnesením potvrdil. 6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, když uzavřel, že žalobou je uplatňována postmortální ochrana osobnosti zemřelé, která byla známou českou herečkou, jež žila i tvořila v České republice, přitom bydliště žalobců se v době tvrzeného zásahu rovněž nacházelo v České republice. II. Dovolání a vyjádření k němu a) Dovolání 7. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, jež doposud nebyly v kontextu projednávané věci v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, a sice 1/ zda je dána mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci podle nařízení Brusel I bis u tuzemského soudu za situace, kdy je podána žaloba o ochranu jména a podoby a vytýkané jednání dovolatelky probíhalo výlučně v jiném členském státě než ve státě, v němž je podána žaloba, a 2/ zda je dána mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci podle nařízení Brusel I bis tuzemského soudu za situace, kdy je podána žaloba na zdržení se užívání jména a podobizny a vytýkané jednání dovolatelky probíhalo výlučně v jiném členském státě než ve státě, v němž je podána žaloba, přičemž toto jednání dovolatelky nebylo provedeno prostřednictvím internetu a zveřejnění nijak nesouviselo se státem, ve kterém byla podána žaloba. 8. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že na projednávanou věc nepřiléhavě použil judikaturu SDEU (ve spojených věcech C-509/09 a C-161/10), která se týká porušení osobnostních práv prostřednictvím obsahu zveřejněného na internetových stránkách, které jsou dostupné po celém světě. SDEU přijal závěr, že žalobce může podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis podat žalobu na ochranu osobnosti buď u soudu místa, kde je usazen autor poškozujícího obsahu, nebo u soudu místa, kde má poškozený centrum svých zájmů, pouze došlo-li k zásahu do osobnostních práv v poměrech specifického prostředí internetu. 9. Žalobci se však po žalované domáhají postmortální ochrany osobnostních práv zemřelé, do kterých mělo být zasaženo výstavou a prodejem propagačních předmětů na zámku ve Spolkové republice Německo, nikoliv zveřejňováním jakéhokoliv obsahu na internetových stránkách. Výstava byla zaměřena na německé publikum, a proto jsou to německé soudy, které mají k údajnému protiprávnímu jednání žalované obzvláštně blízko v souladu s myšlenkou pravidel alternativní příslušnosti podle čl. 7 nařízení Brusel I bis. 10. Podle dovolatelky odvolací soud rovněž nikterak nerozlišuje mezi uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy a negatorním nárokem. Pro oba nároky považuje centrum zájmů poškozeného jako rozhodující kritérium pro určení mezinárodní příslušnosti českých soudů. Přitom zcela pomíjí rozsudky SDEU ze dne 17. 10. 2017, ve věci C-194/16, Bolagsupplysningen OÜ, Ingrid Ilsjan proti Svensk Handel AB, a ze dne 21. 12. 2021, ve věci C-251/20, Gtflix Tv proti DR, které při určení mezinárodní příslušnosti podle nařízení Brusel I bis mezi těmito nároky rozlišují. 11. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. b) Vyjádření k dovolání 12. Žalobci ve společném vyjádření k dovolání považují dovolání za nepřípustné a zjevně nedůvodné. Podle jejich názoru jsou závěry uvedené v rozsudku SDEU ve spojených věcech C-509/09 a C-161/10 použitelné v kontextu všech zásahů do osobnostních práv „na dálku“ bez ohledu na konkrétní médium. Stejně tak žalobci nepokládají za relevantní rozlišování mezi uplatněnými nároky, neboť oba nároky mají stejný původ v zásahu do sféry poškozeného, který se primárně pociťuje tam, kde má poškozený centrum svých zájmů. III. Přípustnost dovolání 13. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. 14. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky mezinárodní příslušnosti českých soudů v kontextu porušení osobnostních práv uspořádanou výstavou, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i judikatury SDEU. IV. Důvodnost dovolání a) Použitá právní úprava 15. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 16. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. b) K mezinárodní příslušnosti soudů u žalob na ochranu osobnosti 17. Z ustálené rozhodovací praxe SDEU a z ní vycházející ustálené judikatury Nejvyššího soudu přijaté k otázce mezinárodní příslušnosti soudů u žalob na ochranu osobnosti se podává následující: 1) Cílem nařízení Brusel I bis je, aby žalobce snadno určil soud, ke kterému může podat návrh, a současně aby žalovaný mohl rozumně předvídat, u kterého soudu může být žalován. Nařízení není nakloněno tomu, aby byl prováděn takový výklad příslušnosti, který by, kromě případů, jež výslovně předvídá, vedl k určení příslušnosti soudu podle bydliště (sídla) žalobce. 2) Výraz „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ uvedený v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis SDEU vnímá jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby (návrhy), jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného (směřují k určení odpovědnosti žalovaného) a jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení. 3) Co se týče určení místa, kde došl