Nejvyšší soud 27 Cdo 2004/2026 – Zaplacení 1.105.262 Kč s příslušenstvím

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 30. 6. 2025, č. j. 38 C 274/2021-291, rozhodl, že žalované se soudní poplatek za dovolání zaplacený dne 5. 3. 2024 na základě výzvy soudu ze dne 29. 2. 2024, č. j. 38 C 274/2021-191, nevrací.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 5. 2026, č. j. 25 Co 118/2026-354, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako objektivně nepřípustné.

Učinil tak proto, že podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je přitom ustálena na závěru, že pokud je tímto ustanovením vyloučena přípustnost dovolání proti rozhodnutím o povinnosti zaplatit soudní poplatek, pak je třeba pod toto ustanovení podřadit i rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na vrácení přeplatku soudního poplatku; v obou případech jde totiž o stanovení výše soudního poplatku, a není proto žádný důvod k tomu, aby (ne)možnost přezkoumání výše soudního poplatku dovolacím soudem byla závislá na tom, ve které fázi řízení poplatník výši poplatku napadá, zda se tak stane formou dovolání po právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost k zaplacení poplatku stanovena, nebo formou žádosti o vrácení přeplatku poté, kdy byl poplatek zaplacen ve výši rozhodnutím soudu stanovené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 278/2019, ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2133/2020, ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2714/2022, či ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3424/2023, a ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3454/2024).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí o tom, že dovolání je přípustné (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sb. rozh. obč., ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1624/2013, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4734/2018, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07).

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.).