Nejvyšší soud 27 Cdo 2066/2024 – Zaplacení 1.630.000 Kč s příslušenstvím

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 65 Cm 105/2023-190, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1.630.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 3. 11. 2017 do zaplacení (bod I. výroku), a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 333.337,60 Kč (bod II. výroku).

Předmětnou věc nejprve v prvním stupni projednával Obvodní soud pro Prahu 9, který rozsudkem ze dne 8. 1. 2020, č. j. 40 C 346/2018-43, žalobě zčásti vyhověl, zčásti žalobu zamítl. Usnesením ze dne 26. 8. 2020, č. j. 11 Co 110/2020-75, Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků tento rozsudek zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 9 posléze rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 40 C 346/2018-109, žalobě v plném rozsahu vyhověl. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 11 Co 410/2021-143, rozsudek obvodního soudu potvrdil. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2023, č. j. 27 Cdo 2292/2022-167, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 10. 2021 a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k rozhodnutí ve věci v prvním stupni.

Soud prvního stupně cituje – § 230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, § 44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, § 40a věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), § 159a odst. 1, 3 a 4 a § 167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl k závěru, že žalobce nemá nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 obč. zák., neboť platně nabyl práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu od žalovaného. Dovolání se relativní neplatnosti, učiněné soudním exekutorem deset měsíců poté, co žalovaný převedl členský podíl v bytovém družstvu na žalobce, odůvodněné tím, že H. F. (původní vlastnice podílu) byla při převodu podílu na žalovaného (jenž jej následně převedl na žalobce) omezena v nakládání s tímto podílem z důvodu generálního inhibitoria, nemá na nabytí členského podílu žalobcem žádný vliv. Na tomto ničeho nemění ani skutečnost, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 98/2018 bylo pravomocně určeno, že žalobce není členem družstva, neboť dané rozhodnutí nezakládá překážku věci pravomocně rozsouzené, žalovaný nebyl účastníkem tohoto řízení a není pro něj tudíž ani závazné.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně o tom, že žalovaný byl v době uzavření dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu na žalobce nositelem těchto práv. K odvolacím námitkám žalobce, že na danou věc nelze vztáhnout judikatorní závěry plynoucí z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2010, ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1994/2014, a ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 307/2017, jakož i závěry plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl․ ÚS 78/06, uveřejněného pod číslem 307/2007 Sb., uvedl, že je vázán zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že tyto závěry se v poměrech dané věci prosadí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, než byla v minulosti posuzována. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1.630.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.

Konkrétně dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení následující otázky:

Podle dovolatele nelze na posuzovanou věc vztáhnout judikatorní závěry týkající se odstoupení od smlouvy o převodu nemovitých věcí, z nichž soudy nižších stupňů vyšly.

Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovoláním jsou Nejvyššímu soudu předkládány k řešení pouze otázky, které zodpověděl již v rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2292/2022, jímž v dané věci zrušil předchozí rozhodnutí Městského soudu v Praze (jako odvolacího soudu). V něm uzavřel [vycházeje potud z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jejíž závěry (týkající se principu právní jistoty a ochrany nabytých práv) měl za použitelné i pro poměry převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu], že žalobce nabyl členská práva a povinnosti v bytovém družstvu, jelikož uplatnění námitky relativní neplatnosti poté, co žalovaný převedl na žalobce členská práva a povinnosti v bytovém družstvu, nemohlo mít vliv na „věcněprávní vztah“ žalobce. Jestliže byl žalovaný v době uzavření druhé dohody „vlastníkem“ předmětných členských práv a povinností v bytovém družstvu a až následně došlo k odpadnutí právního titulu, na jehož základě členská práva a povinnosti v bytovém družstvu nabyl, je nutné uzavřít, že žalobce na základě druhé dohody nabyl členská práva a povinnosti v bytovém družstvu.

Dovolání žalobce je pak toliko pouhou polemikou (nesouhlasem) se závěry, jež soudy nižších stupňů (na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu) ve svých rozhodnutích formulovaly. K takto pojatému dovolání Nejvyšší soud při úvaze o jeho přípustnosti uzavírá, že důvod připustit dovolání jen proto, aby opakoval závazný právní názor obsažený v jeho předchozím (kasačním) rozhodnutí, jímž se soudy nižších stupňů beze zbytku řídily, nemá. Dovolatelem předkládané právní otázky již byly zodpovězeny v předchozím kasačním rozsudku, přičemž Nejvyšší soud nevidí (ani na základě dovolatelem uplatněné argumentace) žádný důvod, pro který by měl závěry tam vyslovené jakkoli korigovat.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že k závěrům formulovaným v rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2292/2022 se následně přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2812/2022, jakož i v usnesení ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 485/2023.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.