Nejvyšší soud 27 Cdo 2090/2026 – Určení neexistence věcného břemene

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 27. 9. 2022, č. j. 11 C 104/2016-663, určil, že věcné břemeno užívání – služebnost doživotního užívacího práva k pozemku (specifikovanému ve výroku), zřízené ve prospěch žalované na základě smlouvy o zřízení služebnosti užívání nemovitosti ze dne 4. 2. 2016, nevzniklo a neexistuje (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání.

V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným usnesením přerušil odvolací řízení do skončení řízení o dovolání žalované (v trestním řízení v postavení obžalované) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2026, č. j. 3 To 37/2025-6385.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně „odvolání“, majíc za to, že jde o rozhodnutí Krajského soudu v Plzni jako soudu prvního stupně.

Podle § 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

Podle § 10 o. s. ř. krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (první odstavec). O odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně rozhoduje vrchní soud (druhý odstavec).

Podle § 10a o. s. ř. o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích rozhoduje Nejvyšší soud.

Odvoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni o přerušení odvolacího řízení (řízení o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Chebu) není rozhodnutím krajského soudu vydaným v řízení v prvním stupni ve smyslu § 201 o. s. ř., nýbrž je procesním rozhodnutím krajského soudu jako soudu odvolacího vydaným v rámci odvolacího řízení. Proti rozhodnutí krajského soudu, který je soudem odvolacím, však již není odvolání opravným prostředkem, jejž by bylo možno podat jak proti rozhodnutí o vlastním předmětu odvolacího řízení, tak proti procesním rozhodnutím vydaným v rámci odvolacího řízení (srov. § 201 a § 10 odst. 2 o. s. ř.). Tomu koresponduje i skutečnost, že Nejvyšší soud – ve shodě s tím, jak soustavu soudů vymezuje Ústava (srov. článek 91) – může být jen soudem prvního stupně nebo soudem dovolacím (srov. § 9 odst. 3 a § 10a o. s. ř.) a že funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího občanský soudní řád neupravuje (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 658/2011, nebo ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1982/2023).

Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Je-li podáno „odvolání“ proti rozhodnutí odvolacího soudu, je Nejvyšší soud České republiky jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů, příslušný i k rozhodnutí o zastavení řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, nebo shora citovaná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 658/2011 a sp. zn. 21 Cdo 1982/2023).

Protože zde není soudu, který by byl – jak výše uvedeno – funkčně příslušný k rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2026, č. j. 61 Co 18/2023-1376, Nejvyšší soud řízení o tomto podání žalobkyně zastavil (§ 243b, § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).