28 Cdo 1034/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1034/2005 citace  Název judikátu:*Restituce. Oprávněná osoba. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 11. 2005 Spisová značka:28 Cdo 1034/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1034.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 2 odst. 2 předpisu č. 243/1992Sb. § 2 odst. 3 předpisu č. 243/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1034/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně E. S. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Obci K., 2) L. ČR, s.p., L. s. H. T., 3) S. s. K., s.p., 4) S. a ú. s., 5) P. f. ČR, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 5 C 29/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2004, č.j. 14 Co 486/2004-71, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2004, č.j. 14 Co 486/2004-71, jakož i rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 16. 6. 2004, č.j. 5 C 29/2003-46, se ve výrocích I. a II. (rozsudek odvolacího soudu) resp. III. a IV. (rozsudek soudu prvního stupně) zrušují v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 18. 11. 2004, č.j. 14 Co 486/204-71, potvrdil Krajský soud v Plzni rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 16. 6. 2004, č.j. 5 C 29/2003-46, a to v napadených výrocích III. a IV. (soudem prvního stupně bylo ve výrocích I. a II. zastaveno řízení proti Ministerstvu zemědělství – Pozemkovému úřadu v T. s tím, že mezi tímto žalovaným a žalobkyní nevzniklo navzájem právo na náhradu nákladů řízení). Uvedenými výroky Okresní soud v Tachově zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v T. ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 2027/03-PÚ/Rn/8355, přičemž toto rozhodnutí se týkalo nároku žalobkyně na vydání podílu v rozsahu ¼ nemovitostí v k.ú. V., a to pozemků zapsaných v knihovních vložkách č. 9 a č. 26 tamní pozemkové knihy a stavby čp. 23 na zastavěném pozemku č. 1/2 tamtéž (jako eventualitu vydání nemovitostí žádala žalobkyně finanční náhradu). Žalovaným nepřiznal prvostupňový soud právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo ani na náhradu řízení odvolacího. Odvolací soud vyšel z právního názoru, že ve věci nelze oprávněně aplikovat ustanovení § 2 odst. 2, 3 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. Nemovitosti totiž byly vráceny otci žalobkyně A. S., došlo tak k obnovení jeho vlastnického práva, a ten byl jako tehdejší restituent uspokojen. Dědické řízení ohledně nemovitostí sice po smrti A. S. neskončilo děděním, nemovitosti v mezidobí podlehly režimu zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, a žalobkyně jako dcera A. S. tak předmětné nemovitosti nenabyla do vlastnictví, ale nárok na zmírnění následků majetkové křivdy jí znění zákona č. 243/1992 Sb. nezakládá. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila v něm, že dovolání je přípustné pro zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce a že důvodnost dovolání je dána nesprávným právním posouzením věci. V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména namítla, že nebyl vzat v úvahu status ležící pozůstalosti, který majetek A. S. nabyl ve smyslu § 547 obecného zákoníku občanského (dále „o. z. o.“) po jeho smrti. Navíc došlo - při vynětí majetku z národní správy a opětném vrácení - k nesprávné aplikaci ustanovení § 24 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů. Citované ustanovení dekretu předjímá, že se předchozí vlastníci, jimž byl majetek za německé okupace zabrán, nemuseli jeho vrácení dožít, a tento majetek pak mohl být vrácen jejich dědicům. Otázka existence ležící pozůstalosti nabyla významu při aplikaci směrnice ze dne 19. 3. 1946, vydané tehdejším ministerstvem průmyslu k postupu při uplatňování § 24 citovaného dekretu. Jednotlivá ustanovení této směrnice instruovala příslušný správní úřad tak, že v případě úmrtí původního vlastníka, nedošlo-li dosud k odevzdání pozůstalosti, mohl být majetek vrácen ležící pozůstalosti. V žádném případě však nebylo podle dovolatelky možné obnovit zápis vlastnického práva v roce 1946 pro osobu, která již v roce 1944 zemřela. Za těchto okolností nemohlo ani dojít k uspokojení tehdejšího nároku na vrácení nemovitostí ve prospěch otce žalobkyně a došlo-li následně k převzetí nemovitostí státem, dovolatelka se stala podle zákona č. 243/1992 Sb. oprávněnou osobou. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Při dalším dovolacím přezkumu se musel dovolací soud zabývat jak otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. (pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, neboť pro konformitu rozhodnutí nižších instancí jiná alternativa přípustnosti dovolání nepřicházela v úvahu), tak i – v případě kladného závěru o přípustnosti dovolání – dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. namítaným nesprávným právním posouzením věci. Dovolání je přípustné i důvodné. S ohledem na následující výklad je žádoucí shrnout rozhodné právní skutečnosti ve věci: A. S. zemřel 6. 1. 1944. Jeho majetek, zahrnující i nemovitosti požadované nyní žalobkyní k vydání, byl v době okupace dne 15. 4. 1940 převzat úřady Německé říše. Dne 22. 9. 1945 byla k majetku poznamenána národní správa. Ta byla vymazána dne 19. 12. 1945 a dne 19. 3. 1946 byl obnoven knihovní zápis vlastnického práva pro A. S. Dne 5. 1. 1949 pak byla v pozemkové knize opět poznamenána národní správa a dne 5. 5. 1949 byl vyznačen výkup nemovitostí, náležejících do pozůstalosti po A. S. Tento výkup byl bezprostředně předtím realizován tak, že nemovitosti přešly do vlastnictví státu podle § 9 zákona č. 46/1948 Sb. na základě dohody státu s místní rolnickou komisí ve V. ze dne 2. 2. 1949. Dne 5. 3. 1949 byly nemovitosti (zemědělská usedlost) převzaty tamním Státním statkem a následně i přiděleny resortním ministerstvem dne 30. 6. 1949, podle § 16 odst. 1 citovaného zákona o nové pozemkové reformě. Pozůstalostní řízení po A. S. bylo, ač předtím pod sp. zn. D 31/45 podány dědické přihlášky manželkou zemřelého a třemi dětmi (a nemovitosti v mezidobí spravovány jedním ze sourozenců J. S.), nejprve přerušeno a poté usnesením Okresního soudu ve Stříbře ze dne 13. 8. 1951 zastaveno. Při právním posouzení věci nižšími instancemi bylo již citováno ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., podle něhož je v aktuálním znění oprávněnou osobou státní občan České republiky, pozbyvší majetek od 29. 9. 1938 do 8. 5.1945, kterému vznikl majetkový nárok mj. podle dekretu presidenta republiky 5/1945 Sb.; předpokládá se, že tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen ani nebyla odškodněna. Odstavec 3 téhož ustanovení stanoví, v případě smrti osoby uvedené v odstavci 2, jako oprávněnou osobu pod písm. c/ též děti této osoby. Pro náležité právní posouzení věci však bylo nutno aplikovat, eventuálně interpretovat, též další relevantní ustanovení. Podle § 24 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. měl být majetek, který v době německé okupace pozbyly oprávněné fyzické osoby z persekučních důvodů, ihned vrácen buď těmto osobám, nebo jejich dědicům. Jak přiléhavě namítla dovolatelka, k provedení tohoto ustanovení byla vydána směrnice ministerstva průmyslu ze dne 19. 3. 1946 č. II/1-76733/1946 (publikovaná v knižním vydání pod titulem Konfiskace, správa a převod nepřátelského majetku, ročník 1947, vydal Právní odbor Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P.). Podle § 5 odst. 4 směrnice mohl být majetek vrácen ležící pozůstalosti, s odkazem na § 547 o.z.o. Ustanovení § 7 odst. 1, 2 této směrnice umožňovalo vrátit majetek i dědicům oprávněných osob, ovšem pouze v případě, že jim již byla pozůstalost soudem právoplatně odevzdána. Pokud tomu tak ještě nebylo, bylo