28 Cdo 1854/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1854/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 8. 2020 Spisová značka:28 Cdo 1854/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1854.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 9 odst. 6 předpisu č. 428/2012Sb. § 10 odst. 4 předpisu č. 428/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 11. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1854/2020-388 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, IČ 44941439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupená Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovanému: Národní památkový ústav, IČ 75032333, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, zastoupený JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 179/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. ledna 2020, č. j. 69 Co 372/2019-353, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Wünsche do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.): Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 1. 2020, č. j. 69 Co 372/2019-353, usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 8. 2019, č. j. 21 C 179/2016-312, potvrdil ve výrocích I. a II., jimiž bylo řízení zastaveno a věc byla postoupena Státnímu pozemkovému úřadu, Krajskému pozemkovému úřadu pro Olomoucký kraj, z důvodu, že pozemky, jejichž vydání se žalobkyně domáhala v řízení dle části třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, vedeném dle ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ke dni 24. 6. 1991 tvořily součást zemědělského půdního fondu – pozemky st. p. č. 251 a parc. č. 78/1, 78/2, 623 a 99 v k. ú Bouzov – resp. lesního půdního fondu – pozemek parc. č. 118/7 v k. ú. Bouzov (výrok I. usnesení odvolacího soudu), změnil je v nákladovém výroku III. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 8 652 Kč (výrok II. usnesení odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. usnesení odvolacího soudu). Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda nemovitosti v k. ú. Bouzov, jejichž vydání se domáhá, náležely k datu 24. 6. 1991 do zemědělského, resp. lesního, půdního fondu, a zda je tedy k projednání návrhu na jejich vydání nadán pravomocí pozemkový úřad ve smyslu § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., anebo soud ve smyslu § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. Mínila, že soudy nižších stupňů tuto otázku vyřešily v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017, usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 3702/17, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2018, sp. zn. Ncp 107/2018. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že vzhledem k tomu, že zákon č. 428/2012 Sb. zakládá odlišný mechanismus pro uplatnění nároků na vydání nemovitostí zemědělských a nezemědělských, předpokládá se, že oprávněná osoba učiní jistý úsudek ohledně charakteru požadovaného majetku a výsledku této úvahy uzpůsobí své další kroky. Jí provedená kvalifikace však nesnímá z orgánů veřejné moci, před nimiž své nároky vznese, břímě povinnosti provést vlastní vyhodnocení povahy dotčených nemovitostí (viz výslovná úprava postupu pozemkového úřadu v § 9 odst. 6, větě třetí, zákona č. 428/2012 Sb.). Jelikož je nezemědělský charakter sporných objektů předpokladem existence pravomoci soudu k přímému projednání požadavku na jejich vydání v režimu části třetí občanského soudního řádu, musí si tento aspekt coby podmínku řízení (§ 103 o. s. ř.) posoudit soudy samy i tam, kde již kladný úsudek o své pravomoci k rozhodnutí o restitučním nároku dle § 9 zákona č. 428/2012 Sb., a tedy (implicitně) též o zemědělské povaze dotčených pozemků, vyslovil Státní pozemkový úřad, u něhož oprávněná osoba uplatnila z opatrnosti (jsouc třebas v nejistotě ohledně jejich zemědělského určení k rozhodnému datu) svá práva souběžně. V případě, že soud na základě učiněných skutkových zjištění uzavře, že sporné nemovitosti vskutku měly zemědělský charakter, bude se korektním postupem jevit vyslovení nedostatku vlastní pravomoci a postoupení věci pozemkovému úřadu v duchu § 104 odst. 1 o. s. ř. Okolnost, že u příslušného orgánu bylo řízení o vydání týchž pozemků již dříve zahájeno, nebo dokonce proběhlo, na povinnosti soudu věc postoupit nic nemění (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 40/2000), neboť důsledky plynoucí z takového stavu je oprávněn vyvodit právě jen orgán, do jehož pravomoci náleží projednání a rozhodnutí věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017, vydané v posuzovaném řízení, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1545/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1163/2020, ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2562/2003, a ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 61/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 28/97, publikovaný pod č. 115/97 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 167/98, publikovaný pod č. 139/99 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 28. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 89/97, publikovaný pod č. 185/99 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, z komentářové literatury srov. Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 123-125). Dle § 2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. se pak zemědělskými nemovitostmi pro účely daného předpisu rozumí mimo jiné pozemky, které ke dni 24. 6. 1991 tvořily zemědělský půdní fond nebo do tohoto fondu náležely, a dále pozemky, jež k témuž datu tvořily lesní půdní fond. Záměrná korespondence citovaného ustanovení s § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a to i co se týče rozhodného časového bodu (k tomu viz Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 110), umožňuje při jeho výkladu vycházet ze závěrů stabilní judikatury interpretující meze působnosti naposledy zmíněného předpisu. V souladu s uvedenou rozhodovací praxí se pak k zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu vyhledává splnění dvou předpokladů: znaku právního či formálního daného označením pozemku v katastru nemovitostí druhem kultury uvedeným v § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, a dále znaku faktického, materiálního, představovaného skutečností, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován. Není-li zde přítomen onen