28 Cdo 243/2000 — Nejvyšší soud

28 Cdo 243/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 10. 2001 Spisová značka:28 Cdo 243/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.243.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 243/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně H. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) F. K. a 2) E. K., zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 1173/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.11.1999, čj. 8 Co 2014/99-247, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. listopadu 1999, čj. 8 Co 2014/99-247, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Předmětem řízení byl návrh na vyslovení přechodu vlastnického práva žalovaných na žalobkyni k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí pro obec S., katastrální území V., tj. k domu čp. 26 se stavební parcelou č. 27, ke kolně se stavební parcelou č. 32, ke sklepu se stavební parcelou č. 33 a ke stavbě včelína se stavební parcelou č. 34, a současně ke stavbám nacházejícím se na stavební parcele č. 27, tj. ke stavbě vepřína, drůbežníků, ke stavbě chlévů, stodoly, úpravny píce, k vodovodní a kanalizační přípojce, k žumpě a ke studni, z žalovaných na žalobkyni. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 23.4.1999, čj. 5 C 1173/92-231 zamítl shora uvedenou žalobu. Šlo již o jeho třetí zamítavé rozhodnutí v předmětné věci, neboť jeho rozsudek ze dne 19.4.1995, čj. 5 C 1173/92-59, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 4.7.1995, čj. 8 Co 1218/95-74, a další jeho rozsudek ze dne 19.3.1996, čj. 5 C 1173/92-117, byl zrušen usnesením odvolacího soudu dne 10.2.1998, čj. 8 Co 1242/96-147. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23.4.1999 rozsudkem ze dne 12.11.1999, čj. 8 Co 2014/99-247; současně připustil dovolání k otázce, zda je či není irelevantní pro posouzení důvodnosti návrhu dle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"), cena přídělu, zjišťovaná podle interních předpisů Ministerstva financí z roku 1954, a dalším výrokem zamítl návrh žalobkyně k připuštění dovolání k otázce, zda je či není protiprávním zvýhodněním skutečnost, že k realizaci přídělu došlo v době, kdy přídělce byl členem JZD samostatně již nehospodařícím a nesplňoval tak kategorii oprávněného přídělce dle zákona č. 46/1948 Sb. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci nebyla naplněna ani jedna ze tří skutkových podstat, vymezených v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě. Doplnil pouze jeho argumentaci vážící se ke skutkové podstatě nabytí nemovitostí za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům; konstatoval, že žalovaní nabyli nemovitosti v roce 1957, kdy neexistoval právní předpis, který by stanovil oceňovací pravidla či metodiku ke stanovení tzv. „administrativní ceny„. Tzv. „stopceny\", vycházející z úrovně cen ke 20.6.1939 podle vládního nařízení č. 175/1939 Sb., o zákazu zvyšování cen, byly cenou obecnou, a nikoliv cenou podle cenového předpisu ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o půdě. Pro absenci cenového předpisu v dané době bylo možno věc posoudit z hlediska naplnění skutkové podstaty protiprávního zvýhodnění žalovaných, avšak jen v tom případě, že by bylo prokázáno, že žalovaní nabyli nemovitosti za nižší přídělovou cenu, která by nebyla v souladu s tehdejšími předpisy, na jejichž základě byla přídělová cena stanovena. Odvolací soud se však ztotožnil se soudem prvního stupně, že \"předpisem, na jehož základě byla stanovena přídělová cena, je ve smyslu instrukce MZ z 18.6.1954 pořadové č. 175 Sbírky instrukcí směrnice pro stanovení úhrady za příděl konfiskovaného zemědělského majetku ze 17.8.1946, čj. 438322/46-IX-B/11\". V daném případě byla přídělová cena stanovena dokonce vyšší částkou, než tento předpis ukládal. Tento závěr odvolací soud učinil na základě úvahy, že citované směrnice neměly charakter obecně závazného předpisu a nebyly ani předpisy cenovými, ale měly pouze charakter obecných pravidel stanovených státem pro složky, které výši přídělové ceny určovaly. Vzhledem k tomu, že obě výše citované směrnice jako obecně stanovená pravidla pro určení výše přídělové ceny považoval odvolací soud za významné pro rozhodnutí v dané věci, připustil k této otázce dovolání. Podle odvolacího soudu je správný také názor soudu prvního stupně, podle něhož pro posuzování věci byl výchozím rok 1957, nikoli rok 1951, a rovněž i názor, že žalovaní byli oprávněnými přídělci ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 46/1948 Sb. Stejně tak odvolací soud přisvědčil názoru žalovaných, že není potřebné zabývat se otázkou, zda přídělovou cenu v plném rozsahu zaplatili, když příslušný orgán byl oprávněn část přídělové ceny prominout nebo případně vypořádat jiným způsobem. Skutečnost, že nepřipustil dovolání k otázce, zda nebyl protiprávním zvýhodněním příděl v době, kdy žalovaní byli již členy JZD a samostatně již nehospodařili, odůvodnil odvolací soud tak, že ji nepovažoval pro své rozhodnutí za významnou. Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 16.12.1999, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 1 a 2 OSŘ. V dovolání uplatnila důvody dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Především se vyjádřila k otázce, k níž odvolací soud připustil dovolání; uvádí, že cenový předpis, jenž má charakter obecně závazného předpisu, v době přídělu nemovitostí žalovaným existoval a měl dokonce sílu zákona. Byl jím § 8 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., podle něhož byli žalovaní oprávněni předmětné nemovitosti získat, ale jen za cenu rovnající se ceně výkupní, snížené o 10%. Ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 citovaného zákona se výkupní cenou rozuměla cena odpovídající průměrné obecné ceně za posledních 10 let před výkupem, nebo obecná cena v době výkupu, byla-li nižší. Podle žalobkyně stát v daném případě stanovil cenu jiným způsobem - podle interních předpisů Ministerstva zemědělství - tedy nesprávně, neboť nerespektoval výše uvedená ustanovení zákona č. 46/1948. Soud měl nejprve zjistit správnou výkupní cenu a z ní měl zjistit správnou přídělovou cenu. Soud však tento postup nezvolil, dokazování zaměřil jiným směrem, a to pak zůstalo neúplné. Dovolatelka dále uvádí, že s otázkou, za jakou cenu žalovaní nemovitost získali, souvisí i otázka její splatnosti a možnosti jejího prominutí; jestliže tedy žalovaní zaplatili jen 4.200 Kčs, a jestliže jim zbytek stát prominul, pak jen zaplacená částka měla být základem pro porovnání s cenou přídělovou, zjišťovanou podle § 9 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. Skutečnost, že došlo jen k zaplacení části přídělové ceny, podle dovolatelky naplňuje znaky dvou skutkových podstat podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, totiž jak nabytí nemovitostí za cenu nižší, než odpovídající tehdejším cenovým předpisům, tak protiprávního zvýhodnění žalovaných, spočívajícího v tom, že stát nepožadoval celou částku, kterou jim v přídělových listinách uložil zaplatit, když § 9 zákona č. 46/1948 Sb. prominutí dluhu nepřipouštěl. Názor odvolacího soudu, že stát měl možnost část přídělové ceny prominout, není ničím odůvodněn. Žalobkyně dále namítá, že žalovaní nezískali přídělem z roku 1957 nic, co by družstvo, kam vstoupili, pro své hospodaření potřebovalo, a z okolností případu vyplývá, že by stát žalovaným nemovitosti nepřidělil, kdyby předtím nevstoupili do družstva. Tak žalovaní získali další výhodu, která neměla oporu v zákoně č. 46/1948 Sb. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že otázka, pro kterou odvolací soud dovolání nepřipustil, souvisí s otázkou předchozí, když k přídělu nemovitostí došlo v době, kdy žalovaní již byli členy JZD, nehospodařili samostatně a nesplňovali zákonné podmínky pro příděl zemědělské půdy podle zák. č. 46/1948 Sb. Z kontextu tohoto zákona považují za zřejmé, že oprávněným přídělcem mohl být samostatně hospodařící rolník, a nikoliv člen JZD, který na své vlastní půdě již samostatně nehospodařil. Podle žalobkyně byla přídělem z roku 1957 řešena jen bytová otázka žalovaných, ačkoli v uvedené době již jedno obydlí měli. K přídělu nebyl rozumn