28 Cdo 2490/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2490/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 1. 2013 Spisová značka:28 Cdo 2490/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2490.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Investiční fond Náhrada škody Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb. § 37 předpisu č. 248/1992Sb. ve znění do 01.06.1996 § 153 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 1. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 22.3.2013IV.ÚS 1016/13doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.odmítnuto11.3.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2490/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců a) D. Š., b) F. V., c) Z. V., d) V. R., e) B. H., a f) J. Š., všech zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 10/138, proti žalované České republice – České národní bance se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 214/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2012, č. j. 16 Co 447/2011-227, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 6. 2011, č. j. 20 C 214/2009-160, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) po žalované domáhala zaplacení částky 60.910,84 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobce b) částky 563.425,27 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalobce c) částky 1,522.771,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), žalobce d) částky 152.277,10 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), žalobkyně e) částky 91.366,26 Kč s příslušenstvím (výrok V.), uložil žalované zaplatit žalobci f) částku 4.878,- Kč s příslušenstvím (výrok VI.), zamítl žalobu, jíž se žalobce f) po žalované domáhal zaplacení částky 25.577,42 Kč s příslušenstvím (výrok VII.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII.). Svůj nárok na žalované částky dovozují žalobci z následujících skutečností. Zakoupením podílových listů vydaných investiční společností FUTURUM a. s. (dále jen „investiční společnost“ nebo „společnost“) se stali podílníky podílového fondu FUTURUM AURUM (dále jen „podílový fond“), jehož majetek byl posléze v důsledku trestné činnosti zpronevěřen. Ministerstvo financí (dále jen „Ministerstvo“), povinné k dozoru nad činností investiční společnosti, pochybilo, a to již při povolování vzniku investiční společnosti a podílového fondu, dále pak při výkonu dozoru po vzniku společnosti a následně i při postupu poté, co odňalo investiční společnosti povolení k činnosti. Z těchto pochybení Ministerstva, představujících nesprávný úřední postup na jeho straně, žalobci dovozují svůj nárok na náhradu škody představované jak skutečnou škodou odpovídající 34,845 % jejich vkladu, tj. nominální hodnoty jimi vlastněných podílových listů (65,155 % vkladu obdrželi v likvidaci), tak i ušlým ziskem za dobu, po níž nemohli podílové listy odprodat zpět podílovému fondu, ve výši odpovídající tomu, co by obdrželi na úrocích, pokud by příslušnou částku uložili jako vklad u bankovních ústavů. Důkladné dokazování vedlo soud k těmto závěrům. Ačkoliv k uváděnému nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít v období od 2. 9. 1994 do 30. 5. 1998, škoda, jež je předmětem tohoto sporu, vznikla až ve chvíli, kdy bylo postaveno na jisto, že žalobci v rámci probíhajícího konkursního řízení již neobdrží žádné další finanční plnění, o čemž se dozvěděli dne 15. 7. 2009. Vzhledem k tomu je tak věc nutno posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Ústředním státním orgánem ve smyslu § 6 odst. 1 a 2 tohoto zákona je pak Česká národní banka, jež je dle § 102 zákona č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, s účinností od 1. 4. 2006 povolána k výkonu dozoru nad investičními fondy a investičními společnostmi. K výtkám žalobců stran pochybení Ministerstva při povolování vzniku investiční společnosti a podílového fondu soud uvedl, že s ohledem na to, že postup Ministerstva vyústil ve vydání rozhodnutí a žalobci tvrzené nedostatky se měly ve vydaném rozhodnutí odrazit, nebylo by v případných pochybeních možno spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ale pouze nezákonné rozhodnutí. Jelikož však povolení k působení na trhu s cennými papíry nebylo nikdy pro nezákonnost zrušeno, nelze se z titulu tvrzených porušení povinností při jeho vydání domáhat náhrady škody podle tohoto zákona. Mělo-li dle žalobců Ministerstvo reagovat příslušnými opatřeními dle § 37 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (mezi něž náleží i možnost odnětí povolení), na zjevně zavádějící obsah i náklady masivní reklamní kampaně investiční společnosti, pak lze sice souhlasit s tím, že takovouto reklamu lze pokládat za signál k zahájení intenzivnějšího dohledu nad dozorovanou společností, stěží však může být bez dalšího podnětem k zahájení řízení dle § 37 zákona č. 248/1992 Sb. Soud připustil, že za nesprávný úřední postup by bylo možno pokládat skutečnost, že Ministerstvo nereagovalo na zjevné porušení povinnosti investiční společnosti zveřejňovat údaje o podílovém fondu v Obchodním věstníku, a nepřikročilo k žádnému opatření ve smyslu § 37 zákona č. 248/1992 Sb. Neuskutečnění tohoto kroku však není důvodu pokládat za právně relevantní příčinu vzniku škody tvrzené žalobci. Ke škodě spočívající v tom, že žalobci vložili do podílového fondu své finance, jež byly nezákonnou činností investiční společnosti defraudovány, by nedošlo pouze tehdy, pokud by orgán dozoru učinil takové opatření, které by zabránilo nákupu podílových listů ze strany žalobců či dalšímu podnikání společnosti. Tím by mohlo být pouze odejmutí povolení k činnosti dle uvedeného ustanovení, nikoliv však jiné mírnější opatření k nápravě, jež zde přicházelo v úvahu. Nečinnost státu při neplnění povinností investiční společnosti vůči Obchodnímu věstníku tak nelze považovat za nesprávný úřední postup vedoucí ke vzniku tvrzené škody. Soud se tedy dále zabýval tím, zda v průběhu činnosti investiční společnosti došlo k takovému pochybení, zjistitelnému dozorujícím státním orgánem, které by odůvodňovalo odnětí povolení dle § 37 zákona č. 248/1992 Sb. dříve než k 18. 6. 1996, kdy k tomuto kroku Ministerstvo přistoupilo. Provedené důkazy, zejména znalecké posudky, jej pak vedly k závěru, že za takovouto skutečnost je možno považovat doručení účetní závěrky investiční společnosti a podílového fondu vypracované k datu 30. 6. 1995 (Ministerstvu doručené nejpozději dne 30. 9. 1995), z níž bylo zřejmé porušování povinností investiční společnosti v rozsahu, který následně vedl k odnětí licence. Po seznámení se s účetní závěrkou měl orgán dozoru přistoupit k razantnímu opatření, tedy kontrole hospodaření a následnému zahájení řízení o odnětí povolení. Dle § 49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, lze za přiměřenou lhůtu k odnětí povolení pokládat 30 dnů, k nesprávnému úřednímu postupu tedy došlo tím, že žalovaná nejpozději ke dni 30. 10. 1995 neodňala investiční společnosti povolení k činnosti. V důsledku tohoto pochybení mohla vzniknout škoda žalobcům, jež své podílové listy nabyli po zmíněném datu, v daném případě tedy pouze žalobci f) Jaroslavu Šikulovi. S ohledem na to, že žalobce f) tvrdí a prokazuje, že podílové listy nakoupil po té, co informace o podivných obchodech investiční společnosti pronikly na veřejnost, aniž si nějak ověřil správnost těchto informací, nepostupoval s přiměřenou opatrností ve smyslu § 415 obč. zák., a spoluzavinil tak vznik škody (jeho účast na vzniku škody soud stanovil ve výši 30 %). K žalobcem f) nárokovanému ušlému zisku soud uvedl, že s přihlédnutím k tomu, že žalobce f) měl evidentně zájem investovat do finančního instrumentu slibujícího vyšší úrok než běžný úrok v bankách, s nímž je spjata vyšší míra rizikovosti, je zřejmé, že za účelem co nejvyššího zhodnocení peněž byl ochoten i více riskovat. V takovém případě nelze s jistotou předpokládat zhodnocení vkladů, o něž je navíc možno kdykoliv přijít. Požadavek na náhradu ušlého zisku žalobce f) tak, oproti nároku téhož žalobce na jistinu co do částky 4.878,- Kč, soud neshledal opodstatněným. Soud se dále zabýval tvrzenou nesprávností úředního postupu poté, co Ministerstvo odňalo investiční společnosti zmíněné povolen