28 Cdo 255/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 255/2025-1709 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) V. P., b) J. K., a c) A. M., všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované J. H., zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 153/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. října 2024, č. j. 95 Co 123/2024-1647, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. října 2024, č. j. 95 Co 123/2024-1647, se ve výrocích I a), II, III, IV i VI ruší a věc se vrací tomuto soudu v naznačeném rozsahu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 5 C 153/2017-1480, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu desíti specifikovaných pozemků (výrok I), řízení v části nároku na bezúplatný převod dalších čtyř pozemků zastavil (výrok II), žalobu ohledně požadavku na převod dalších osmnácti pozemků zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky i státu (výroky IV a V). Žalobci se domáhali bezúplatného převodu pozemku jakožto oprávněné osoby dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), s tvrzením, že žalovaná jim sice poskytla finanční náhradu za nevydané pozemky dle § 11 odst. 1 zákona o půdě, výše náhrady však byla nesprávně stanovena z důvodu chybného nezahrnutí odňatých pozemků do území hlavního města Prahy. Okresní soud žalobcům přisvědčil co do nekorektního ocenění některých z odňatých pozemků, vycházeje ze znaleckých posudků poté stanovil správnou výši náhrady za každý z pozemků a výši restitučních nároků jednotlivých žalobců. V postupu žalované spočívajícím v nesprávném vypočtení nároků žalobců soud shledal svévoli a liknavost jmenované, vyslovil též, že nepočetnou účast žalobců ve veřejných nabídkách pozemků [žalobkyně a) devětkrát, žalobce b) dvakrát, žalobkyně c) dvakrát] jim za popsané situace nelze klást k tíži. Z žádaných náhradních pozemků poté soud vybral žalobci preferované pozemky, u nichž nezjistil žádné překážky převoditelnosti. Rozhodl tudíž výše uvedeným způsobem. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 95 Co 123/2024-1647, k odvolání žalobců i žalované rozsudek soudu prvého stupně změnil ve výroku I tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu jedenácti specifikovaných pozemků [výrok I a)], ve výroku III tak, že se žaloba zamítá ohledně dalších sedmnácti pozemků [výrok I b)], a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvého stupně (výroky II, III a IV) i soudem odvolacím (výrok VI). Odvolací soud souhlasil s okresním soudem, že žalovaná z části nesprávně ocenila restituční nárok žalobců a nadále se brání jeho řádnému vyčíslení i že jedná vůči žalobcům liknavě a svévolně. Naopak nepřisvědčil žalované v argumentaci výsledkem řízení mezi žalobcem b) a žalovanou u Okresního soudu v Olomouci (sp. zn. 27 C 397/2015), v němž nebyla prokázána liknavost a svévole žalované ve vztahu k žalobci b), neboť otázka jednání žalované byla hodnocena toliko jako otázka předběžná, nadto si v daném období žalobce b) nebyl vědom nesprávného ocenění jeho nároku ze strany žalované. Krajský soud přitakal též skutkovým zjištěním okresního soudu ohledně ocenění jednotlivých odňatých pozemků, nicméně jeho výpočet celkové hodnoty restitučního nároku žalobců shledal chybným; z uvedeného důvodu změnil jeho rozsudek tak, že nahradil projev vůle žalované převést na žalobce další z žádaných pozemků. Hodnota všech převáděných pozemků v důsledku přesáhla dosud neuspokojený restituční nárok žalobců o částku 279,60 Kč, již odvolací soud označil za zjevně nepatrnou a nežádající si vypořádání. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem co do výroků I a), II, IV a V podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího ve třech otázkách, z nichž první je posouzení liknavosti a svévole žalované ve vztahu k žalobci b), další vhodnost pozemků k převodu na oprávněné osoby a v posledním přečerpání restitučního nároku žalobců. K první otázce dovolatelka argumentuje již výše zmíněným řízením u Okresního soudu v Olomouci (sp. zn. 27 C 397/2015), k němuž cituje i usnesení Nejvyššího soudu ve věci vydané (sp. zn. 28 Cdo 585/2018), a vyslovuje požadavek na řádné odůvodnění odchylky od již vysloveného závěru o liknavosti. Jmenuje též judikaturu týkající se aktivního přístupu oprávněné osoby nutného pro převod pozemků mimo veřejnou nabídku. Uvádí, že pozemek par. č. XY v k. ú. XY (dále jen „pozemek A“) není vhodný k převodu na žalobce, neboť je dle územně plánovací dokumentace zčásti dotčen umístěním vodovodu. K výši restitučního nároku žalobců a hodnotě pozemků poté dovolatelka zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3455/2020 a namítá, že soudy opomenuly určit výši přečerpání nároku žalobců ve smyslu recentní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu a rozhodnout o povinnosti žalobců žalované částku vydat. 4. Žalovaná tudíž proponuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a), II, IV a V i soudu prvního stupně ve výrocích I a IV a věc vrátil později jmenovanému k dalšímu řízení. Domáhá se též odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. 5. K dovolání žalované se vyjádřili žalobci, již daný mimořádný opravný prostředek považují za nepřípustný i nedůvodný a navrhují jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Upozorňují na fakt, že v řízení u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 27 C 397/2015 byl žalobcem b) uplatněn nárok ve výši tehdy evidované (tedy za nesprávného ocenění odňatých pozemků), nejde tedy o totožnou věc, jejíž závěry by bylo možné převzít v současné kauze. Nadto v pozdějším řízení u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 128/2017 mezi týmiž účastníky jako v nynější věci byly shledány liknavost a svévole žalované vůči žalobcům včetně žalobce b). Poukazují též na skutečnosti, že stavba vodovodu nebrání převodu pozemku jako náhradního i že restituční nárok žalobců byl přečerpán toliko o zjevně nepatrnou částku. 6. K dovolání žalované se vyjádřil též vedlejší účastník, jenž nesouhlasí s návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Uvádí, že disponuje lepším právem k jednomu z pozemků, ohledně nichž byla žaloba v této věci zamítnuta. Řízení, v němž se převodu předmětného pozemku domáhá, je však přerušeno do právní moci rozsudku odvolacího soudu v nynější věci. Vyhověním návrhu žalované by tak bylo zasaženo do jeho práv. 7. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 8. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Mimořádný opravný prostředek dovolatelky není přípustný pro řešení otázky vhodnosti pozemku A k převodu na žalobce ani otázky liknavosti a svévole žalované ve vztahu k žalobci b), neboť se při jejich řešení odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil. 11. Je třeba zdůraznit, že již ze samotných zákonných ustanovení plyne, že existence vodovodu či jeho určení na pozemku územně plánovací dokumentací překážku vydání nezakládá. Dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě není zapovězen převod pozemku jako pozemku náhradního z důvodu jeho zastavěnosti, jde-li o stavbu umístěnou pod povrchem země. Také § 6 odst. 1 písm. b), bod 4, zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.), stanoví výjimku ze zákazu převoditelnosti zemědělských pozemků v případě, že se na pozemku nachází již existující technická infr