28 Cdo 2599/2022 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2599/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 9. 2022 Spisová značka:28 Cdo 2599/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2599.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Obec Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 12. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 3512/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2599/2022-253 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalovaným 1) Z. M., narozenému XY, bytem v XY, 2) A. M., narozené XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 343/13, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 137/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2022, č. j. 13 Co 87/2022-226, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2021, č. j. 12 C 137/2020-171, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem stavby č. p. 270, jež je součástí pozemku parc. č. XY zapsaném pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví číslo XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavního město Prahu, Katastrální pracoviště XY - dále „předmětný pozemek“ (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným k rukám jejich zástupkyně náklady řízení ve výši 38.188,- Kč (výrok II.). Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 13 Co 87/2022-226, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovaným k rukám jejich zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 19.093,80,- Kč (výrok II.). Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí zapsán žalobce, jenž nabytí vlastnického práva opírá o ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“). Mezi účastníky bylo sporné, zda došlo k naplnění předpokladu pro přechod vlastnického práva k předmětnému pozemku na žalobce spočívajícího v „hospodaření“ s pozemkem ke dni účinnosti uvedeného zákona (tj. ke dni 24. 5. 1991). Soudy nižších instancí shledaly, že předmětný pozemek fakticky užívali jak k datu 23. 11. 1990, tak i k datu 24. 5. 1991, žalovaní, respektive jejich právní předchůdci, kteří tak činili na základě práva stavby zřízeného podle zákona č. 86/1912 ř. z., o právu stavby (dále „zákon č. 86/1912 ř. z.“). Dovodily, že žalobce s předmětným pozemkem k rozhodnému datu fakticky nehospodařil, neboť právo stavby bylo ve prospěch žalovaných sjednáno jako právo věcné, a tudíž se nejedná o užívací právo odvozené od práva hospodaření s národním majetkem. Konstatovaly rovněž, že žalobce nepostupoval v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby ze dne 26. 5. 1922, jestliže nevybíral stavební činži ani nemodifikoval její výši, přičemž řádný hospodář by měl mít zájem na pobírání příjmu z majetku, který spravuje. Uzavřely proto, že žalobce se nestal vlastníkem předmětného pozemku na základě zákona č. 172/1991 Sb., a tedy ani na něm vybudované stavby po zániku práva stavby uplynutím sjednané doby. Dospěly též k závěru, že je namístě ve vztahu k předmětnému pozemku aplikovat ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., jelikož právo stavby, jež svědčilo do svého zániku žalovaným, odpovídá svým účelem spočívajícím v uspokojování bytové potřeby právní úpravě práva osobního užívání pozemku. Nadto uvedly, že žalobce nenabyl vlastnické právo ani vydržením, neboť nebyl podán žádný důkaz o tom, že by si žalobce byl v roce 1991 alespoň vědom existence pozemku, který měl přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce, přičemž pro případné mimořádné vydržení neuplynula zákonem stanovená lhůta. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky týkající se splnění podmínek ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a konkrétně pak podmínky faktického hospodaření s majetkem státu obcí k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., pokud byl takový majetek zatížen právem stavby ve prospěch fyzických osob. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006, ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 565/99, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1922/2008 (zřejmě zde však měl na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2922/2008), a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3823/2008 (zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Upozornil také, že Městský soud v Praze v dalších skutkově totožných věcech téhož žalobce vyslovil závěr, že žalobce disponuje aktivní věcnou legitimací, neboť pro přechod příslušných pozemků do vlastnictví žalobce byly splněny všechny podmínky stanovené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Dále se domnívá, že se odvolací soud dostatečně nezabýval možnostmi, jež měl žalobce k výběru stavební činže ke dni 24. 5. 1991. Podotkl, že okolnost, zda žalobce vybíral stavební činži po rozhodném datu 24. 5. 1991, není pro posouzení naplnění předpokladů stanovených v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. rozhodná. Vyjádřil přesvědčení, že právo stavby nelze klást naroveň právu osobního užívání. Dovozoval, že právní důsledky zániku práva stavby – zřízeného k dotčenému pozemku podle zákona č. 86/1912 ř. z. – uplynutím doby (smlouvou ze dne 26. 5. 1922 bylo právo stavby zatěžující předmětný pozemek sjednáno na 80 let) byly odvolacím soudem posouzeny odchylně od závěrů plynoucích z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3208/2011. Má taktéž za to, že žalobce vlastnické právo k předmětnému pozemku a na něm zbudované stavbě vydržel. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud s ohledem na související řízení o vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku a něm situované stavby odložil právní moc napadeného rozsudku. Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné, neboť žalobcem nastolená právní otázka týkající se naplnění podmínky faktického hospodaření obce s majetkem státu ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. jako nezby