28 Cdo 277/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 277/2025-844 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců: a) V. H., b) V. H. a c) J. H., všichni zastoupeni JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 10 C 186/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2023, č. j. 30 Co 29/2023-754, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 30 Co 29/2023-754, rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2022, č. j. 10 C 186/2021-655, ve výrocích II až VII změnil tak, že žalobu o nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu ve výrokové části specifikovaných pozemků na žalobce zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů státu (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). 2. Odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že žalobci jakožto oprávněné osoby dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), namísto náhradních pozemků uplatnili nejdříve právo na poskytnutí finanční náhrady (§ 16 odst. 1 zákona o půdě), s jejímž poskytnutím souhlasili a jež jim byla na podkladě akceptované žádosti vyplacena v roce 2012, dovodil, že jejich nárok na náhradu za nevydané pozemky byl takto zcela vypořádán náhradou v penězích, a že se tak dále nemohou domáhat převodu náhradních zemědělských pozemků s odkazem na liknavý a svévolný postup žalované či jejího předchůdce (na podkladě žádosti o přecenění restitučního nároku uplatněné až v roce 2021 a následně podané žaloby o vydání náhradních zemědělských pozemků). Současně měl (k námitce žalované) nárok žalobců na vydání jimi zvolených náhradních zemědělských pozemků za promlčený. Žalobu proto v celém rozsahu zamítl. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Předestřeli otázku, zda jimi uplatněný nárok na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež jim pro překážky stanovené zákonem o půdě nemohly být vydány, podléhá promlčení. Měli za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovali přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2413/2022, ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1748/2022, ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 719/2022, ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3747/2021, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 35/2020, ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019 a další. Kladli dále otázku, zda se mohou (ve smyslu následného přecenění) domáhat dodatečného uspokojení svých restitučních nároků formou vydání náhradních zemědělských pozemků vzdor tomu, že jim již dříve byla vyplacena finanční náhrada (dle § 16 odst. 1 zákona o půdě). Měli za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil odchylně od judikatury dovolacího soudu. Odkázali přitom na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5359/2014, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněné pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1361/2020, ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015, ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3818/2019, ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3209/2020, ze dne 12. 8.2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 536/2022, ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1562/2022, ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 942/2023, ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1607/2020, ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1748/2022, a další. Namítali, že jejich restituční nárok byl žalovanou nesprávně oceněn, a poskytnutým peněžitým plněním (dle § 16 odst. 1 zákona o půdě) tudíž nebyl zcela uspokojen. Dovozovali z toho, že přetrvává jejich nárok na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. 5. Nejvyšší soud dovolání žalobců nejprve odmítl usnesením ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2035/2023. Toto rozhodnutí bylo následně nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3111/23, zrušeno. Ústavní soud přitom dovodil, že restituční nárok žalobců vyplacením peněžité náhrady nezanikl, neboť byl od počátku oceněn chybně (nevydané pozemky byly oceněny jako zemědělské, ačkoli některé jejich části byly při přechodu na stát určeny k zástavbě). Poskytnutím náhrady ve výši, která neodpovídala skutečné výši nároku, tudíž nedošlo k jeho úplnému uspokojení, nýbrž pouze k částečnému plnění dluhu. Částečným plněním přitom dluh obecně nezaniká a není důvod, aby se tak dělo v případě restitučního nároku. Opačný výklad by dle názoru Ústavního soudu odporoval smyslu a účelu restitučních předpisů a vyvolával další protiústavní důsledky. Nebyl-li tedy v projednávané věci zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněných se zbytku restitučního nároku vzdát, pak poskytnutí částečné peněžité náhrady dle závěrů Ústavního soudu k zániku restitučního nároku nevedlo (podrobněji viz část VI.2 nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23). Ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3111/23, odkazujícího na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, jimiž je dovolací soud v projednávané věci vázán, závěry dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, dle nichž restituční nárok žalobců v celém rozsahu zanikl vyplacením peněžité náhrady (dle § 16 odst. 1 zákona o půdě), byť objektivně vzato neodpovídala skutečné výši tohoto nároku (nevydané pozemky byly oceněny jako zemědělské, ačkoliv některé jejich části byly při přechodu na stát určeny k zástavbě) a žalobci se zbytku restitučního nároku výslovně nevzdali, tedy zjevně neobstojí. 6. Přípustnost dovolání je pak hledisky uvedenými v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), třeba poměřovat ve vztahu k dovolateli dále kladené otázce (na jejímž vyřešení je zamítavý rozsudek odvolacího soudu rovněž založen), zda je za individuálních skutkových okolností projednávaného případu jejich právo na uspokojení restitučního nároku formou vydání jimi zvolených náhradních zemědělských pozemků promlčeno. 7. Podle § 237 o. s. ř. přitom platí, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že při absenci zvláštní právní úpravy o promlčení práv v restitučním předpise se použijí příslušná ustanovení občanského zákoníku jako obecného předpisu soukromého práva (viz § 1 odst. 3 zákona o půdě; srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3588/2009). Poskytnutí finanční náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě pak v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 podléhalo promlčení v obecné tříleté promlčecí době, která běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne následujícího po dni, kdy oprávněné osobě byla vyplacena neúplná náhrada (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2716/11). Obecná tříletá promlčecí doba v případech, kdy povinná osoba nepopírala svůj závazek a jednala s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počínala pak běžet až dnem, kdy oprávněná osoba zjistila, že povinná osoba nehodlá plnit, a to buď zcela, nebo zčásti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1307/2010, popřípadě na ně odkazující