28 Cdo 3019/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3019/2024-1053 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně O. M. M. T. M. D., zastoupené Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalovanému městu Mikulov, IČ 002 83 347, se sídlem v Mikulově, Náměstí 158/1, zastoupenému JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 84/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2024, č. j. 14 Co 23/2024-955, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč k rukám advokátky Mgr. Magdaleny Dvořákové Cilínkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 10 C 84/2010-882, určil, že otec žalobkyně A. D., nar. XY, byl ke dni své smrti dne XY vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 1.465 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud prvního stupně rozhodoval poté, co byl jeho dřívější zamítavý rozsudek ze dne 4. 3. 2015, č. j. 10 C 84/2010-310, v části týkající se uvedeného pozemku se stavbou, zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2017, č. j. 14 Co 158/2016-440; dovolání obou stran byla Nejvyšším soudem odmítnuta usnesením ze dne 23. 10. 2019, č. j. 28 Cdo 3892/2017-498). Vázán právním názorem odvolacího soudu okresní soud ověřil, že nyní řešený pozemek je skutečně pozemkem s hrobkou, jenž původně patřil předkům žalobkyně a měl být v rámci širšího majetku označeného jako „XY“ konfiskován na základě Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), měl pak sporný pozemek nabýt žalovaný. Okresní soud konstatoval, že stát nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti, neboť vlastnické právo k ní nemohl získat pro její pietní charakter. Připomněl, že se jedná o hrobní kostel s ostatky příslušníků rodu XY, přičemž žalobkyně má k místu i nemovitosti silný emocionální vztah, jejž potvrzují mimo jiné její časté návštěvy i bohoslužby konané tam za zemřelé z iniciativy žalobkyně. V zabrání místa posledního odpočinku rodových příslušníků státem shledal zásah do základního práva otce žalobkyně na soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) bez relevantního důvodu ve smyslu odstavce 2 uváděného ustanovení. K obraně žalovaného uzavřel, že město Mikulov nebylo po zákonem požadovanou dobu v dobré víře, že danou nemovitost užívá oprávněně, vědělo-li o nárocích žalobkyně vůči státu i její aktivní snaze získat zpět rodový majetek, pročež nemohlo dojít k nabytí vlastnického práva vydržením. Pro právě vylíčené rozhodl okresní soud, jak bylo uvedeno shora. 2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 14 Co 23/2024-955, k odvolání žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud přisvědčil rozhodnutí okresního soudu založenému na nemožnosti konfiskace předmětné nemovitosti s ohledem na pietní charakter místa, včetně názoru o aplikovatelnosti závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2477/08, týkajícího se Schwarzenberské hrobky v nyní posuzovaném případě. Naopak nesouhlasil s žalovaným prosazujícím ústavněprávní argumentaci ve smyslu stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/94. V naznačené souvislosti poukázal i na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu v této kauze (usnesení sp. zn. 28 Cdo 3892/2017). Za významnější a co se týče ochrany prioritnější v kontextu souzené věci považoval právo žalobkyně na soukromý a rodinný život. Zásah do něho nemůže ospravedlnit ani národnost otce žalobkyně dle tehdejší evidence, ani jeho eventuální loajalita k německému nacistickému režimu. Kvitoval rovněž právní posouzení vydržení namítaného žalovaným, k němuž nemohlo dojít pro nedostatek dobré víry žalovaného i jeho právního předchůdce. S ohledem na řečené proto rozsudek okresního soudu potvrdil. 3. Proti rozhodnutí krajského soudu brojí dovoláním žalovaný, jenž současně navrhoval odklad jeho právní moci a vykonatelnosti (návrh byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, č. j. 28 Nd 382/2024-24, zamítnut). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), žalovaný spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu při posouzení konfiskace předmětného majetku a v otázce vydržení, respektive jeho dobré víry jakožto nabyvatele, jež nebyla relevantně zpochybněna. Domnívá se, že vlastnické právo ke spornému pozemku a hrobce nabyl podle zákona č. 172/1991 Sb., od státu, jenž se jejich majitelem stal na základě Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., již k okamžiku jeho účinnosti, tj. před rozhodným obdobím ve smyslu restitučních předpisů, přičemž k uplatnění majetkového nároku žalobkyně prostřednictvím nich nikdy nedošlo. 4. Dále předkládá dovolacímu soudu otázku v jeho praxi doposud neřešenou (alespoň dle mínění dovolatele), a sice zda se i v nynějším případě mají uplatnit závěry judikatury ohledně legality a legitimity tzv. Benešových dekretů jako platné součásti českého právního řádu, a také lze-li zde aplikovat závěry přijaté v nálezu I. ÚS 2477/08 týkající se tzv. Schwarzenberské hrobky. Blíže rozebírá rozdíl oproti posledně jmenované kauze jak v samotném konfiskačním titulu, okamžiku jeho účinnosti, tak i v důvodech odnětí majetku původním vlastníkům. Rovněž se táže, je-li zapotřebí v aktuálním střetu vlastnického práva žalovaného a práva na ochranu soukromého a rodinného života žalobkyně provést test proporcionality zmíněných základních práv, či zda vzhledem k pietnímu charakteru místa bez dalšího převažuje zájem na ochraně řečeného práva žalobkyně. Domáhá se zohlednění všech konkrétních okolností případu, přičemž vyzdvihuje další majetkové dispozice s předmětem sporu, své finanční investice do jeho údržby a za účelem zachování jeho podstaty, včetně plynutí času a jeho vlivu na citovou vazbu žalobkyně k místu a věci, či aktivity, resp. pasivity původního vlastníka ve smyslu bránění se účinkům konfiskačního dekretu. Dodává, že ve výkonu žalobčina práva ze své pozice nikterak nebrání. Pro vylíčené navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě zrušení i prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Eventuálně žádá změnu výroku I rozsudku krajského soudu ve smyslu změny rozsudku okresního soudu tak, že se žaloba zamítá, a příslušné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. 5. K dovolání se prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřila žalobkyně, považujíc naříkané rozhodnutí za s judikaturou souladné a po všech stránkách správné, navrhla proto jeho zamítnutí. Na uvedené podání reagoval žalovaný replikou. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání žalovaného přípustné není. 10. Stran dovolatelem rozporované aplikovatelnosti závěrů vyslovených Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 2477/08 lze přisvědčit odvolacímu soudu, který mimo jiné vycházel i z názorů prezentovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3892/2017, vydaném v této věci (ústavní stížnost žalovaného proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. I. ÚS 622/20). Již ve jmenovaném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud pro shodu v podstatných rysech skutkových okolností dotčených kauz aproboval do vlastní rozhodovací praxe závěry prezentované v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08, o nutnosti zvláštních ohledů veřejné moci na emocionální vztahy pozůstalých osob k místu, kde jsou uloženy ostatky jejich zemřelých blízkých. Na podkladě shora řečeného pak krajský soud, přitakávaje názorům okresního so