28 Cdo 3265/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3265/2024-621 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. S. a b) B. H., zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Lenkou Brodskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Krakovská 1366/25, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 191/2021, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2024, č. j. 19 Co 13/2024-572, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2024, č. j. 19 Co 13/2024-572, se ve výroku I v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. srpna 2023, č. j. 11 C 191/2021-530, v zamítavém výroku I ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou, ve výrocích II a III v částech týkajících se žalobkyně b) i ve výroku IV ruší a věc se vrací tomuto soudu v naznačeném rozsahu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 11 C 191/2021-530, zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu čtyř specifikovaných pozemků (výrok I), ohledně dalších sedmi pozemků řízení zastavil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Žalobci se domáhali bezúplatného převodu pozemků jakožto oprávněné osoby dle § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Okresní soud dospěl ke zjištění, že právním předchůdcům žalobců nevydaný pozemek nebyl v době odnětí určen k výstavbě, ta byla realizována až na základě územního rozhodnutí vydaného devět let po výkupu pozemku. Neshledal tak důvody pro přecenění restitučního nároku žalobců, tudíž odmítl úvahy o možné svévoli a liknavosti žalované z důvodu nesprávného ocenění nároku, žalobu tedy jako nedůvodnou zamítl. 2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 19 Co 13/2024-572, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou potvrdil, ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou jej v tomtéž výroku zrušil a věc vrátil v daném rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I), ve výrocích III i IV jej vůči žalobkyni b) změnil co do výše nákladů řízení, vůči žalobci a) jej zrušil (výroky II a III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud se ztotožnil s některými skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, nicméně naznal, že okresní soud svůj závěr, že odňatý pozemek nelze ocenit jako stavební, nedostatečně odůvodnil, respektive se nevypořádal s řadou důkazů navržených žalobci k prokázání stavebního charakteru pozemku ani se znaleckými závěry. Poté posuzoval možnost žalobců domáhat se saturace jejich nároků prostřednictvím převodu náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku. Právní předchůdkyni žalobkyně b) byla v roce 2008 na základě dohody s Pozemkovým fondem vyplacena finanční náhrada ve smyslu § 16 zákona o půdě, pročež odvolací soud naznal, že tímto byl její restituční nárok zcela vypořádán. V době uzavření darovací smlouvy mezi touto právní předchůdkyní a žalobkyní b) tak první jmenovaná již nebyla držitelem nároku (jenž zanikl roku 2008), žalobkyně b) jej tedy nemohla na základě smlouvy nabýt. Vycházeje z judikatury dovolacího soudu usoudil, že není významné, zda poskytnutá finanční náhrada odpovídá dnešním měřítkům, zásadní se jeví skutečnost, že byl nárok kompenzován právě relutární formou. Odlišná situace nastala u žalobce a), jehož právní předchůdce o finanční náhradu nepožádal a jeho restituční nárok nebyl doposud saturován. Jelikož se soud prvního stupně nikterak nezabýval možným liknavým a svévolným postupem žalované při vyřizování restitučního nároku žalobce a) a nedostatečně odůvodnil své závěry ohledně charakteru odňatého pozemku, odvolací soud mu věc v naznačeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Zamítnutí žaloby ve vztahu k žalobkyni b) potvrdil z výše jmenovaných důvodů. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně co do výroku I vztahujícího se k její osobě i do navazujících výroků akcesorických podala žalobkyně b) dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky vypořádání jejího restitučního nároku, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (cituje z mnoha rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 738/2018, a ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018), k čemuž tvrdí nesprávné ocenění odňatého pozemku jako nestavebního, liknavost a svévoli žalované lpící na nesprávném ocenění pozemku i nemožnost celkového vypořádání a zániku nároku právní předchůdkyně žalobkyně b) poskytnutím finanční náhrady (v nesprávně určené nižší výši). 4. Dovolatelka vymezuje též otázku, která má být dovolacím soudem ve světle recentní judikatury Ústavního soudu reprezentované nálezem ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, posouzena jinak a již formuluje jako zánik restitučního nároku z důvodu poskytnutí finanční náhrady dle § 16 zákona o půdě, jež byla doposud řešena např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023, z něhož vyšel odvolací soud v nynější věci a jenž byl zrušen právě výše uvedeným nálezem Ústavního soudu. 5. Žalobkyně b) proponuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. K dovolání žalobkyně b) se vyjádřila žalovaná, jež s daným mimořádným opravným prostředkem nesouhlasí a navrhuje jeho odmítnutí. Upozorňuje, že tvrzené nesprávné ocenění restitučního nároku žalobkyně b) nebylo dosud v řízení ověřeno, a trvá na názoru, že předmětný nárok zanikl již poskytnutím finanční náhrady právní předchůdkyni žalobkyně b), jež proti tomuto způsobu vypořádání a výši náhrady po zbytek svého života nebrojila. 7. Žalobkyně b) reagovala na podání žalované replikou, v níž upozornila na nedávný nález Ústavního soudu (ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3111/23), na nesouhlas právní předchůdkyně žalobkyně b) s oceněním restitučního nároku vyjádřený ve smlouvě o jeho darování žalobkyni b) i na rozhodnutí nalézacích soudů v paralelně vedeném řízení mezi týmiž účastníky, v nichž oba soudy dospěly k závěru o stavebním charakteru odňatého pozemku. III. Přípustnost dovolání 8. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolání žalobkyně b) je přípustné pro řešení otázky, zda je možné restituční nárok částečně saturovaný finanční náhradou dle § 16 zákona o půdě do zbytku jeho výše vypořádat bezúplatným převodem náhradních pozemků, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem je v rozporu s recentní rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu (viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 175/2025, či nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3111/23, a ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1186/24). IV. Důvodnost dovolání 12. Dovolání je též důvodné. 13. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2763/23, v němž se zabýval ústavně-právními aspekty uspokojování restitučního nároku relutární a naturální formou, dovodil, že za relevantní způsob, jímž může oprávněná osoba brojit proti poskytnuté výši finanční kompenzace ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, lze považovat žalobu o nahrazení projevu vůle žalované s bezúplatným převodem náhradního pozemku. Není vyloučeno, aby oprávněná osoba jednotlivé způsoby náhrad kombinovala, když ani zákon o půdě nic takového nezakazuje. Zdůraznil přitom, že z hlediska práva na ochranu a uspokojení restitučního nároku nelze činit rozdíl mezi oprávněnými osobami, které žádají o naturální náhradu podle § 11a odst. 1 zákona o půdě, a oprávněnými osobami, jež usilují o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 téhož zákona. Jejich postavení je rov