28 Cdo 3384/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3384/2024-1155 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 31/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2024, č. j. 54 Co 390/2023-1008, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.489,1 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Šťovíčka, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 částečným rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 27 C 31/2017-977, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY (dále jen „pozemek A“) a XY (dále jen „pozemek B“) v katastrálním území XY, obci XY (výrok I), a vyslovil, že o nákladech řízení bude rozhodnuto až v rozhodnutí, jímž řízení skončí (výrok II). Žalobce se domáhal bezúplatného převodu sedmi pozemků jakožto oprávněná osoba dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Soud prvého stupně v rámci rychlého uspokojení žalobcova nároku rozhodl nejprve částečným rozsudkem o dvou výše uvedených pozemcích, u nichž naznal, že jejich převodu jakožto pozemků náhradních nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě, v § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“), ani další překážky, žalobě ohledně nich tedy vyhověl. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2024, č. j. 54 Co 390/2023-1008, k odvolání žalované rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I ohledně pozemku A i ve výroku II potvrdil (výrok I), ve výroku I v části týkající se pozemku B jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že převodu pozemku A nebrání žádná ze zákonem či judikaturou vymezených překážek. Nepřisvědčil v tomto směru žalované, že by určení pozemku územním plánem obce k vybudování staveb individuální rekreace vedlo k naplnění zákonné výluky dle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. Zdůraznil totiž, že daná výluka hovoří o zastavěnosti veřejně prospěšnými stavbami či stavbami dopravní infrastruktury, mezi něž stavby individuální rekreace nespadají. Význam nepřiznal ani skutečnosti, že dle žalované má pozemek sloužit k rozvoji obydlenosti obce, neboť jde o pozemek ve vlastnictví státu, nikoliv obce. Žalované ovšem přitakal co do nevhodnosti převodu pozemku B, jenž obklopuje jiný pozemek ve vlastnictví státu a jehož převod by mohl zapříčinit problémy v obhospodařování vnitřního pozemku. Další možnou překážkou je poté přítomnost pozemní komunikace, jež zasahuje do pozemku B na jeho severovýchodní části. Uzavřel, že pozemek B jako celek není možné převést, soud prvého stupně poté zavázal k vypořádání se s tím, zda by nemohla být převedena alespoň část daného pozemku oddělená geometrickým plánem, a též ke zkoumání zásahu komunikace do pozemku a poměření veřejného zájmu na jejím užívání se zájmem na uspokojení restitučního nároku. Rozhodl tedy výše popsaným způsobem. 3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze co do výroku I podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího vztahující se k překážkám převoditelnosti pozemků mimo režim veřejných nabídek. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud nepřihlédl ke všem hlediskům ohledně převoditelnosti náhradních pozemků, jež je dle dosavadní judikatury třeba zkoumat. Argumentuje, že pozemek A by neměl být předmětem restituce, neboť je určený k zastavění stavbami, nikoliv k zemědělskému obhospodařování. Domnívá se, že by restituční nárok žalobce bylo lepší uspokojit převodem jiného vhodného pozemku. 4. Žalovaná tudíž proponuje, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího ve výroku I změnil tak, že se žaloba ohledně pozemku A zamítá, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Domáhá se též odkladu právní moci výroku I dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. 5. K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, jenž považuje daný mimořádný opravný prostředek za nedůvodný, přičemž se ztotožňuje s posouzením věci učiněným odvolacím soudem. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání žalované není přípustné. 10. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek za pozemek nevydaný oprávněné osobě je nutné, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom zapotřebí hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona č. 503/2012 Sb. či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat, zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3297/2019). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci. 11. V případě výluky uvedené v § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. jde o zamezení převodů zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ za (jediné) podmínky, a sice že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1900/2020, či jeho usnesení ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019). Z hlediska aplikace daného ustanovení není nutná konkretizace (plánované) veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí (v rozhodnutí o umístění stavby), poněvadž se zákaz převoditelnosti pozemků z vlastnictví státu vztahuje i na zemědělské pozemky (nebo jejich části) určené k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury dle územního plánu nebo regulačního plánu, tedy územně plánovací dokumentací (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, a ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1875/2020). 12. V judikatuře dovolacího soudu bylo též dovozeno, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3512/2022). 13. Odvolací soud se výše citovaným požadavkům, na