28 Cdo 3465/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3465/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 5. 2019 Spisová značka:28 Cdo 3465/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3465.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Vázanost soudu právním názorem Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 7. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 28.6.2019IV.ÚS 2124/19 IV.ÚS 2124/19 JUDr. Pavel Rychetský-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3465/2018-812 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, proti žalované PHL – Sklář s.r.o., IČ 281 62 846, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o 313.060 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 73/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2018, č. j. 55 Co 119/2009-695, t a k t o : Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 2.946.872 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jehož se mělo žalované dostat užíváním pozemků ve vlastnictví žalobkyně. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 12 C 73/2007-190, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 170.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 2.776.872 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky III. a IV.). V řízení nebylo prokázáno, že by posuzované pozemky ve vlastnictví žalobkyně užívala žalovaná, s výjimkou pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na němž stojí hotel žalované, která tak předmětný pozemek užívá bez právního důvodu, čímž získává bezdůvodné obohacení, jehož výši zjistil soud na základě znaleckého posudku Ing. Jaroslava Novotného. Uvedený rozsudek přezkoumal Městský soud v Praze, který doplnil dokazování revizním posudkem, jehož vypracováním pověřil znalecký ústav Česká znalecká, a.s. Rozhodnutí odvolacího soudu byla opakovaně rušena pro odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc mu byla vracena k dalšímu řízení (konkrétně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, č. j. 28 Cdo 4930/2009-284, ze dne 12. 3. 2013, č. j. 28 Cdo 900/2012-466, ze dne 3. 7. 2015, č. j. 28 Cdo 5012/2014-530, a naposled ze dne 1. 6. 2017, č. j. 28 Cdo 4843/2016-585). V citovaných kasačních rozhodnutích zavázal Nejvyšší soud odvolací soud právním názorem vyžadujícím výši bezdůvodného obohacení nabytého užíváním daného pozemku stanovit se zřetelem k hladině v daném místě a čase obvyklého nájemného, přičemž ovšem nelze odhlížet od skutečnosti, že se v aktuálním případě jedná o pozemek zastavěný, neboť opačným přístupem by byl navozován stav neodpovídající skutečnosti a výše peněžité náhrady by nebyla ekvivalentní částkám vynakládaným na užívání obdobné nemovitosti. Bez vlivu na výši bezdůvodného obohacení oproti tomu je fakt, který subjekt dotčený pozemek užívá, pročež nemůže být determinována jeho předpokládanou vysokou atraktivitou právě pro žalovanou, jakožto majitelku na něm stojící stavby. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytýkal nerespektování ustálené judikatury dovolacího soudu a současně jej upozornil na nástroje soudu sloužící k odstranění jeho eventuálních pochybností o správnosti závěrů znaleckého posudku. Rovněž neakceptoval, že městský soud řízení opakovaně zatížil vadou, nevypořádal-li se dostatečně s důkazními návrhy žalované (především stran provedení dalšího znaleckého posudku ke korektnímu určení výše bezdůvodného obohacení). V posledním rozsudku ze dne 1. 6. 2017, č. j. 28 Cdo 4843/2016-585, rušícím rozsudek městského soudu ze dne 18. 5. 2016, č. j. 55 Co 119/2009-557, mimo to dovolací soud neshledal korektním ani postup odvolacího soudu, jenž své úvahy v rámci aplikace § 136 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), opřel právě a především o závěry zpochybňovaného znaleckého posudku, a při stanovení výše bezdůvodného obohacení tedy fakticky stále vycházel z ceny nezastavěného pozemku. Ve svém uvažování se tak vzdor závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu nikterak nevypořádal s okolností, že je pozemek zastavěn stavbou osoby odlišné od jeho vlastníka. Za současné (v pořadí čtvrté) kasace rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud ve smyslu § 243e odst. 3, věty první, o. s. ř. nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 5. 1. 2018, č. j. 55 Co 119/2009-695, rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 156.104 Kč s ve výroku specifikovaným příslušenstvím, jinak je v naříkané části výroku potvrdil. Odvolací soud zrekapituloval, že v části výroku I. byl rozsudek obvodního soudu pravomocně potvrzen, odvoláním byl napaden v zamítavém výroku II. toliko co do částky 470.920 Kč s příslušenstvím, přičemž v části týkající se 1.756 Kč s příslušenstvím byl spolu s akcesorickými nákladovými výroky zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Napříště tak předmětem odvolacího řízení zůstala suma 469.164 Kč s příslušenstvím. Po připomenutí procesní situace zabýval se nadále jedinou spornou otázkou, a sice posouzením výše bezdůvodného obohacení, jehož se dostává žalované na úkor žalobkyně využíváním jejího pozemku skrze stavbu hotelu, aniž by jí k tomu svědčil patřičný právní důvod. Vycházel přitom z před ním doplněného dokazování posudkem znaleckého ústavu Jokl Appraisal, v.o.s. a výslechem jeho zpracovatele. Pamatuje právního názoru, jímž jej zavázal Nejvyšší soud, zjišťoval hladinu v daném místě a čase obvyklého nájemného. Pro nedostatek srovnatelných pozemků vyloučil užití porovnávací metody. Odvolací soud přisvědčil způsobu zvolenému znalci, již pro zastavěnost pozemku cizí stavbou, která představuje jeho zatížení a omezení užívacích práv k němu, stanovili obvyklé nájemné o 50 % nižší, než by činilo u pozemku nezastavěného. Se zohledněním již pravomocně přiznané částky, jakož i části nároku, jež je předmětem rozhodování soudu prvního stupně, určil, že žalobkyni dále náleží částka 156.104 Kč s příslušenstvím, ve zbytku zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním žalobkyně, vymezujíc jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. skrze formulaci dvou otázek. Táže se, způsobuje-li zastavění pozemku cizí stavbou snížení kvality vlastnického práva k pozemku a jeho hodnoty. Dále lze-li při určení výše bezdůvodného obohacení za užívání takového pozemku vycházet z pravděpodobné ceny pozemku, za niž by bylo možné tento prodat, či je potřeba upřednostňovat hodnotu, již by nabytím pozemku získal vlastník stavby. Uvedené problémy považuje za v judikatuře doposud neřešené, respektive za vyžadující jiné posouzení. Dovolatelka rekapituluje, že v dané při bylo zapotřebí užití výnosové metody pro absenci srovnatelných pozemků, jež by posloužily metodě porovnávací. Projevuje však nesouhlas se stanovením ceny pozemku, z níž soud, opíraje se o závěry znalců, výši bezdůvodného obohacení dovodil. Prosazuje aspekt prospěchu, jejž by získal majitel stavby na pozemku, nabyl-li by jej do svého vlastnictví, neboť odvolacím soudem přijatý způsob ocenění pozemku shledává diskriminujícím majitele pozemku již zastavěného oproti vlastníku pozemku teprve ke stavbě určeného. Vědoma si rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, domnívá se, že v tehdejší kauze šlo o odlišnou situaci. Pro případ, že dovolací soud nebude její názor sdílet, žádá revizi dřívějších závěrů rozhodovací praxe. Nakonec navrhuje změnu napadeného rozsudku, eventuálně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání žalobkyně za toliko zpochybňující správnost hodnocení v řízení provedených důkazů a přijatých skutkových zjištění, pročež, kvitujíc rozhodnutí odvolacího soudu, je jako nepřípustné navrhla odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních říz