28 Cdo 3867/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3867/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 3. 2024 Spisová značka:28 Cdo 3867/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3867.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. f) předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3867/2023-188 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Přerov, identifikační číslo osoby 451 80 199, se sídlem v Přerově, Kratochvílova 116/6, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 61/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2023, č. j. 1 Co 12/2023-165, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení České republice – Státnímu pozemkovému úřadu na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 4. 2023, č. j. 83 C 61/2021-134 (ve znění opravného usnesení ze dne 3. 5. 2023, č. j. 83 C 61/2021-139) potvrdil ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba o vydání pozemků parc. č. 5906, parc. č. 5935/4, parc. č. 6320/4, parc. č. 6320/18, parc. č. 6900/635, parc. č. 6900/942, parc. č. 6320/24 a parc. č. 5466/410 (odděleného specifikovaným geometrickým plánem) v katastrálním území Přerov (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil ve výroku III tak, že Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna žalobkyni zaplatit náhradu nákladů ve výši 5 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). 2. Soudy bylo takto rozhodováno o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala vydání specifikovaných pozemků a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 23. 8. 2021, č. j. SPU 305820/2021/121/Men, v části o jejich nevydání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dotčené pozemky jsou v souladu s územním plánem (jež vstoupil v účinnost v roce 2009, tedy před uplatněním nároku na vydání pozemků výzvou žalobkyně ze dne 20. 12. 2013) zasaženy plánovanými veřejně prospěšnými stavbami dopravní a technické infrastruktury a je tak naplněn výlukový důvod dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), pro který je nelze žalobkyni vydat. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž nerelevantními shledal námitky žalobkyně, že bylo nutno zkoumat, zda byly výlukovým důvodem dotčeny i „původní“ pozemky, které zanikly v průběhu scelovacího řízení, a nikoliv posuzovat jen pozemky „nové“, jež byly za původní církevní majetek označeny fikcí v rámci pozemkových úprav. 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu výroku I dovoláním žalobkyně (dále jen „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů jeho přípustnosti v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky (hmotného práva), zda je třeba výlukový důvod podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. zkoumat ve vztahu k pozemkům, na něž byla po uplatnění nároku na vydání původních pozemků v rámci scelovacího řízení přenesena fikce původního církevního majetku, jež má za otázku rozhodovací praxí dovolacího soudu nevyřešenou. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. 5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, je-li dovolání přípustné. 6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). 9. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, či ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018) je ustálena v závěru, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci (k posuzování, kdy je ve smyslu interpretovaného ustanovení nutné právo k části pozemku vyvlastnit /formou odnětí vlastnického práva/ a kdy postačí zřízení věcného břemene viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2139/2021, přiměřeně pak i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, publikovaný pod č. 134/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, publikovaný pod č. 11/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2811/18). 10. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020 (uveřejněném pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovolací soud dále vyslovil, že za okamžik rozhodný pro posouzení obsahu územně plánovací dokumentace (zda vymezuje pozemek určený k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury) se z hlediska naplnění uvedené podmínky výlukového důvodu upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. zásadně považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné (§ 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.; z judikatury viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2801/2018). Z rozhodovací praxe dále plyne (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. III. ÚS 269/18), že účelem tohoto ustanovení je zajistit, aby v procesu naturální restituce původního církevního majetku nedocházelo k novým majetkovým křivdám jak na úkor oprávněných osob, tak i na úkor dalších (třetích) zainteresovaných subjektů. Zákon č. 428/2012 Sb. v citovaném ustanovení vybízí k nalezení rovnováhy mezi zájmy oprávněných osob a zájmy třetích osob, které jsou vydáním věcí dotčeny, resp. ke spravedlivému řešení střetu mezi principem zmírnění majetkových křivd formou obnovení vlastnictví a principem právní jistoty. Okamžikem doručení výzvy k vydání věci povinné osobě je tak "zakonzervován" s