28 Cdo 3868/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3868/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 2. 2021 Spisová značka:28 Cdo 3868/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3868.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Katastr nemovitostí Změna návrhu na zahájení řízení Výklad projevu vůle Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení Dotčené předpisy:§ 2 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb. § 6 předpisu č. 428/2012Sb. § 2 písm. a) předpisu č. 256/2013Sb. § 3 písm. a) předpisu č. 256/2013Sb. § 9 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb. § 2 předpisu č. 284/1991Sb. § 250b odst. 3 o. s. ř. § 41 odst. 2 o. s. ř. § 96 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 5. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3868/2020-112 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Metropolitní kapituly u Svatého Václava v Olomouci, se sídlem v Olomouci, Biskupské náměstí 841/2, identifikační číslo osoby: 60799358, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednajícího prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 19/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. srpna 2020, č. j. 1 Co 10/2020-93, t a k t o : Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. srpna 2020, č. j. 1 Co 10/2020-93, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. září 2019, č. j. 23 C 19/2016-53, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2019, č. j. 23 C 19/2016-53, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně jako oprávněná osoba domáhala vydání odpovídajících náhradních pozemků (označených parcelními čísly a katastrálním územím) v majetku České republiky, se kterými hospodaří Státní pozemkový úřad, a to za pozemky bývalého pozemkového katastru PK č. p. 97 – louka a PK č. p. 116 – louka, obou v katastrálním území Řepčín, a v tomto rozsahu nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. SPU 317919/2013/RN2840-RR13976, č. j. SPU 630078/2015/21/Na – dále „rozhodnutí správního orgánu“ (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu (dále „další účastník řízení“) náklady řízení ve výši 1.500,- Kč (výrok II.). Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. 8. 2020, č. j. 1 Co 10/2020-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit dalšímu účastníku řízení náklady odvolacího řízení ve výši 300,- Kč (výrok II.). Rozsudky soudů obou stupňů jsou založeny na závěru, že rozhodnutí správního orgánu (o nevydání zemědělských pozemků) je věcně správné, neboť pozemky dle PK č. 97 a č. 116 patřící do historického církevního majetku žalobkyně, jejichž vydání bylo oprávněnou osobou nárokováno v řízení vedeném před správním orgánem ve smyslu ustanovení § 9 odst. 6 zákona č. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod číslem 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), v důsledku pozemkových úprav provedených před uplatněním restitučního nároku oprávněnou osobou zanikly a u nově vzniklých pozemků se již nemůže jednat ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 428/2012 Sb. o původní církevní majetek, neboť byly vytvořeny originárně na základě rozhodnutí správního orgánu, jež má konstitutivní účinky. Pozemkové úpravy týkající se pozemků dle PK č. 97 a č. 116 byly prováděny podle zákona č. 284/2001 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění účinném do 7. 9. 1997 (dále „zákon č. 284/1991 Sb.“), v němž nebyla zakotvena povinnost pozemkového úřadu řešit pozemky představující původní církevní majetek odděleně od ostatních pozemků (v tomto ohledu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2255/2017, jenž byl publikován pod číslem 28/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a který je přístupný, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Odvolací soud se rovněž ztotožnil s procesním postupem soudu prvního stupně, který s odkazem na ustanovení § 95 odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) nepřipustil změnu žaloby (spočívající v uplatnění eventuálního petitu) z původního žalobního žádání na vydání pozemků dle PK č. 97 a č. 116, o nichž bylo rozhodnuto správním orgánem, na in eventum vydání pozemků parc. č. 176/17, parc. č. 176/27 a parc. č. 236/12, všech v katastrálním území Řepčín, jež podle úsudku žalobkyně měly fakticky odpovídat částem původních pozemků dle PK č. 97 a č. 116 a byly by odděleny geometrickým plánem. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že v žalobním žádání in eventum žalobkyně uplatnila nárok na vydání jiných (náhradních) pozemků, než v původní žalobě, přičemž k návrhu na změnu žaloby došlo až po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby upravené v ustanovení § 247 odst. 1 o. s. ř. Upozornil dále, že zákaz změny žaloby v řízení vedeném před soudem podle části páté občanského soudního řádu vyplývá i z ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně majíc je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro řešení dosud (v rozhodovací praxi dovolacího soudu) neřešenou otázku, „zda překročila zákaz změny návrhu uvedený v ustanovení § 250b o. s. ř., když v žalobě podle ustanovení § 9 zákona č. 428/2012 Sb. nárokuje náhradní pozemky za pozemky, které zanikly při pozemkových úpravách.“ Na předestřenou otázku si přitom sama s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2255/2017, odpovídá záporně s užitím argumentace o nezměněném předmětu soudního řízení (oproti předmětu řízení před správním orgánem), byť připouští, že nárokované náhradní pozemky již nejsou totožnou věcí jako pozemky původní (jejichž vydání coby historického církevního majetku bylo uplatněno v řízení před správním orgánem), avšak svou podstatou jsou stále tou samou věcí jako původní pozemky do pozemkových úprav vstupující. Pokud soudy obou stupňů tuto skutečnost při úvaze o přípustnosti změny žaloby v intencích ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. nereflektovaly a procesní podání, jímž k vydání označila pozemky parc. č. 176/17, parc. č. 176/27 a parc. č. 236/12 takto kvalifikovaly, aplikovaly citované ustanovení nesprávně, přičemž v případě rozhodnutí odvolacího soudu je tak naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Rovněž připomíná, že ani pozemkové úpravy provedené podle zákona č. 284/1991 Sb. nebrání vydání nově vzniklých pozemků tehdy, pokud svou polohou odpovídají pozemkům původním. Žalobkyně dále s odkazem na závěr formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3875/2007, namítala, že řízení před odvolacím soudem je zatíženo procesní vadou, kteroužto je rovněž postiženo i řízení před soudem prvního stupně, spočívající v nesprávné kvalifikaci procesního návrhu žalobkyně na změnu žaloby, jenž měl být posouzen jako odstranění vad původního žalobního návrhu tkvících v jeho nekonkrétnosti. K uvedenému vysvětlila, že původní žalobní návrh, jímž nárokovala vydání pozemků dle PK č. 97 a č. 116 nebyl dostatečně konkrétní, nicméně tuto vadu odstranila uplatněním eventuálního žádání, na jehož základě se domáhala vydání pozemků parc. č. 176/17 a parc. č. 176/27 v katastrálním území Řepčín a pozemku parc. č. 236/12 v katastrálním území Hejčín, které svým polohovým určením odpovídají částem původních zaniklých pozemků dle PK č. 97 a č. 116. V dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Další účastník řízení ve vyjádření k dovolání upozornil na skutečnost, že dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu byl založen i na právním závěru (vycházejícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cd