28 Cdo 707/2001 — Nejvyšší soud

28 Cdo 707/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 7. 2001 Spisová značka:28 Cdo 707/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.707.2001.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 707/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání Š. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 12.12.2000 sp.zn. 20 Co 416/99, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 37 C 226/95 ( žalobce Š. P. proti žalovanému Z., s.p. B.zastoupeného advokátkou, o vydání nemovitosti), t a k t o : I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 26.10.1995 domáhal vydání nemovitosti vůči žalovanému (v průběhu řízení vzal zpět žalobu proti České republice -Ministerstvu průmyslu a obchodu). Měl za to, že ačkoli mezi Českou republikou a Kanadou existovala mezinárodní smlouva o vypořádání veškerých nároků a podle ní bylo ve prospěch jeho rodičů plněno, existence této smlouvy ani plnění z ní nemůže se dotknout jeho práva podle zákona č.87/1991 Sb. Poukázal na to, že sporné nemovitosti byly vlastnictvím právních předchůdců - rodičů, kterým byly nemovitosti zabaveny na základě žádosti německé tajné státní policie. Rodina P. musela v roce 1939 uprchnout z republiky, neboť byla ohrožená na životě. Nemovitosti zakoupili kupní smlouvou ze dne 5.10.1936 (šlo o pozemky parc.č.2407/1, parc.č.2409/1, parc.č.2409/2 a parc.č.2409/3, zapsané v pozemkové knize ve vložce č.1399 pro katastrální území B.). Na základě vyhlášky ministerstva financí ze dne 17.10.1952 a rozhodnutí bývalého KNV B. ze dne 5.12.1952 byl tento majetek převeden na Československý stát-MNV v B. Vlastnické právo rodiny P. nikdy nezaniklo, protože zabavení majetku za války bylo protiprávní a následné dispozice s tímto majetkem v roce 1952 bylo v rozporu se zákonem. Ve smyslu nálezu č.164/1994 Sb. proto zaslal žalobce žalovanému výzvu k vydání majetku dne 24.4.1995, ale bezvýsledně. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, protože žalobce neprokázal svůj nárok, když nepředložil žádnou listinu, která by objasnila a ztvrdila přechod vlastnického práva z osob fyzických na stát. Dále tvrdil, že na tuto věc se nevztahují ustanovení zákona č.87/1991 Sb. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3.března 1999, č.j. 37 C 226/95-34, zamítl žalobu žalobce, kterou se domáhal vydání nemovitosti v katastrálním území B., obec B., okres B., parc.č. 3924, parc.č. 3925, parc.č. 3982 a parc.č.3919/1. Měl za to, že základním předpokladem proto, aby mohlo proběhnout řízení podle zákona č.87/1991 Sb. je existence majetkové křivdy. Žalobce by sice přicházel v úvahu jako oprávněná osoba ve smyslu ustanovení zákona č.87/1991Sb. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR č.164/1994 Sb. jako syn původních vlastníků, nebylo však prokázáno, že by ve vztahu k uvedeným nemovitostem vznikla majetková křivda, jež by měla být rehabilitována. Bylo totiž prokázáno, že za tento majetek byly rodiče žalobce odškodněny; prohlášením Ministerstva financí i prohlášením jeho rodičů, došlo vzhledem k částce, kterou obdrželi jako odškodnění, ke zproštění všech nároků týkajících se tohoto majetku. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce ( který trval na vyhovění jeho žalobě; podle jeho názoru existence mezinárodní smlouvy ani plnění z ní se nemůže dotknout jeho práva na naturální restituci, je mu zachována možnost požadovat faktické splnění, protože nikdo se nemůže vzdát předem případných nároků, jež mu mohou v budoucnu vzniknout. Je zřejmé, že pokud jeho právní předchůdci přijali odškodnění v roce 1979, nemohl v té době předpokládat následný vývoj, umožňující naturální restituci. Tvrdil, že zmíněna smlouva neřešila problémy mezi občany a státem; za nedůvodné považuje převzetí majetku jeho právních předchůdců státem, poněvadž pokud Ministerstvo financí sdělilo, že majetek byl jeho právním předchůdcům zabaveno podle dekretu č. 108/1945 Sb., je to protismyslné sdělení. Jestliže P. byli židovského vyznání, rozhodně nepatřili za okupace mezi zrádce a kolaboranty), Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.12.2000, sp.zn. 20 Co 416/99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba vůči Z., s.p. B. a o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi nimi, a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 1.150,- Kč; připustil také dovolání proti svému rozsudku. Po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, kterému předcházelo dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce nebylo důvodné. Považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a proto jej potvrdil včetně i správného výroku týkajícího se nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud se žalobce jako právní nástupce původních vlastníků K. a A. P. domáhal vydání majetku podle zákona č.87/1991Sb., bylo na něm, aby prokázal, na základě čeho došlo k odnětí vlastnictví, aby tak soud měl dostatek podkladů pro to, aby mohl posoudit případný restituční nárok co do důvodů odnětí majetku ve smyslu ustanovení § 6 zákona č.87/1991 Sb.Tuto důkazní povinnost žalobce nenaplnil. Odvolací soud považoval za nadbytečné další prokazování těchto skutečnosti, když bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce, (a to jak jeho otec i jeho matka), bývalí vlastníci sporných nemovitosti, přijali plnění na základě mezistátní dohody, mezi vládou Československa a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek. Šlo o dohodu uzavřenou 18.4.1973, která nabyla platnosti 22.6.1973. Podle čl.I. této dohody československá vláda zaplatila kanadské vládě 3,250.000, kanadských dolarů jako plné a konečné vypořádání kanadských nároků vzniklých vůči československé vládě a československým fyzickým a právnickým osobám do dne vstupu této dohody v platnost, které se týkaly majetku, práv a zájmů dotčených československými opatřeními znárodňovacími, vyvlastňovacími, převzetím do správy, nebo administrativními opatřeními. V článku II. dohody bylo dále výslovně uvedeno, že kanadskými nároky se rozumí i nároky fyzických osob, které byly kanadskými občany ke dni vstupu této dohody v platnost a jež byly kanadskými občany uplatněny ke dni vstupu v platnost opatření uvedených v čl.I. nebo ke dni kdy byla příslušná opatření proti jejich majetku, právům nebo zájmům poprvé učiněna. Podle názoru odvolacího soudu tato mezivládní dohoda nepotřebovala souhlas Federálního shromáždění ČSSR, nabyla účinnosti v roce 1973, nepodléhala také ani ratifikaci ze strany prezidenta republiky, a ke své platnosti nevyžadovala ani publikaci. Právní předchůdci žalobce byly kanadskými občany a byli účastni na tomto majetkovém odškodnění. Svědčí o tom jejich prohlášení, která učinili v roce 1979, a to jak K. P., tak i A. P., čím potvrdili, že jím byla poskytnuta náhrada za odňatý majetek nalézající se v České republice a vzdávají se k ním veškerých nároků vůči Československé republice a československému lidu. Těmito prohlášeními tedy splnili podmínku článku VI. uvedené smlouvy, podle jehož odstavce 2 měla kanadská vláda buď předat československé vládě o každém nároku, který uzná za platný, originální doklady, osvědčující nárok ke znárodněnému nebo jinak dotčenému majetku, již byly použity k prokázání nároku, nebo žadatelem podepsané zprošťující prohlášení.Toto zprošťující prohlášení bylo i v daném případě dodáno; proto odvolací soud měl za to, že tu není splněna základní podmínka restitučního nároku daného podle zákona č.87/1991Sb., a to existence majetkové křivdy. Výsledkem takto zvoleného postupu proto právním předchůdcům zanikl jejich nárok a tím i nárok žalobce, a to ještě před účinnosti zákona č.87/1991Sb. Právní předchůdci žalobce potvrdili, že došlo k realizaci jejich nároku jako kanadských státních příslušníků, opírající se o platně sjednanou mezivládní dohodu, uzavřenou mezi vládami obou smluvních států, a došlo tak k zániku subjektivních nároků oprávněných osob v dohodě vyjmenovaných a to právě z důvodu uspokojení jejich pohledávek podle této dohody. Odvolací soud připustil dovolání proti svému rozsudku, vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím řešil otázku zásadního právního významu, tj. otázky výkladu mezinárodní dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek a jejich dopadu na nároky fyzických osob, na které by se vztahovaly restituční předpisy