28 Nd 153/2012 — Nejvyšší soud

28 Nd 153/2012 citace  Název judikátu:Přetížený kamion Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2012 Spisová značka:28 Nd 153/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.ND.153.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Pravomoc soudu Předběžná otázka Příslušnost soudu místní Dotčené předpisy:§ 11 odst. 3 o. s. ř. § 103 o. s. ř. čl. 1 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001 čl. 31 odst. 1 bod. a) úmluvy 44/2004 Sb.m.s. § 1 předpisu č. 97/1963Sb. § 7 odst. 1 o. s. ř. čl. 2 odst. 3 předpisu č. 1/1993Sb. § 45 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:D EU Zveřejněno na webu:27. 12. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Nd 153/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci oprávněného Města Břeclavi, IČ: 00283061, se sídlem v Břeclavi, Nám. T. G. Masaryka 42/3, zastoupenému Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, proti povinnému J. Z., o návrhu na nařízení exekuce a pověření exekutora k provedení exekuce pro částku 1.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 53 EXE 380/2012, o určení místní příslušnosti podle § 11 odst. 3 o. s. ř, takto: Určuje se, že věc vedenou u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 53 EXE 380/2012 projedná a rozhodne Okresní soud v Břeclavi. O d ů v o d n ě n í: Návrhem ze dne 8. 2. 2012 (doručeným exekučnímu úřadu dne 10. 2. 2012) se oprávněný domáhal nařízení exekuce a pověření soudního exekutora. Uvedl, že povinný byl na základě příkazu Městského úřadu Břeclav, odboru správních věcí a dopravy, oddělení dopravy, silničního hospodářství a přestupkového řízení, ze dne 10. 6. 2005, č. MUBR 11900/2005 OSVD, vykonatelným ke dni 23. 7. 2005, uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 23 odst. 1 písm. k) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění od 1. 7. 2002 do 30. 6. 2006, za což mu byla uložena pokuta ve výši 1.000,- Kč. Uvedenou pokutu však povinný ve stanovené lhůtě neuhradil. Dne 14. 2. 2012 soudní exekutor zažádal u Okresního soudu v Břeclavi o pověření k provedení exekuce. Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 2. 4. 2012, č.j. 53 EXE 380/2012-11, vyslovil svou místní nepříslušnost k projednání věci a postupem podle § 11 odst. 3 o. s. ř. tuto věc předložil Nejvyššímu soudu k určení, který soud věc projedná a rozhodne. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že povinný má bydliště ve Slovenské republice, není zapsán v Centrální evidenci obyvatel České republiky a o jeho osobě nebylo nic zjištěno ani ze systému ISAS OS Břeclav. Po právní stránce dospěl předkládající soud k závěru, že věc je v pravomoci soudů České republiky, přičemž podmínky místní příslušnosti nelze zjistit, takže jsou dány podmínky pro postup dle § 11 odst. 3 o. s. ř. Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. „[j]de-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.“ Podle § 103 o. s. ř. „[k]dykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).“ S ohledem na citovaná ustanovení se dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda projednávaná věc patří do pravomoci soudů České republiky, tedy zda byly splněny podmínky stanovené v § 11 odst. 3 o. s. ř. pro rozhodnutí ve věci, a to s přihlédnutím k existenci mezinárodního prvku v souzené věci. Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, mezinárodní prvek a mezinárodní povaha právního vztahu může vyplývat ze skutečnosti, že situace, o kterou jde ve sporu, může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudů (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 1. března 2005, ve věci C-281/02 Owusu, ECR I-1383). Cizí státní příslušnost, ač tedy není obecně kritériem určení mezinárodní příslušnosti, nebo bydliště jedné ze stran sporu v jiném členském státě může být podmínkou použití Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, pokud vyvolává otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 17. listopadu 2011, ve věci c-327/10 Hypoteční banka a.s. proti U. M. L., ECR I-00117). Jinými slovy o věci s mezinárodním prvkem jde zejména v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba, kdy jeho předmětem je movitá nebo nemovitá věc situovaná v zahraničí, kdy ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu došlo v zahraničí, popřípadě i tehdy, když účastník – tak jako v souzené věci povinný – má bydliště v cizině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004). Otázka aplikace unijního práva (EU) Oblast uznání a výkonu pokut uložených správními orgány je aktuálně upravena Směrnicí Rady EU č. 24/2010, o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření (dále jen „Směrnicí Rady č. 24/2010“), která je v právním řádu České republiky transponována zákonem č. 471/2011 Sb. Tato úprava však otázku mezinárodní příslušnosti soudů neřeší. Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda se pro exekuční řízení o výkon uložené pokuty za spáchaný přestupek použije Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Rady (ES) č. 44/2001“) Podle čl. 1 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, se toto nařízení „vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní a správní.“ Podle článku 267 Smlouvy o fungování evropské unie má soudní dvůr Evropské unie pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se mj. i výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce je klíčové rozhodnutí Soudního dvora v případu 283/81 CILFIT (1982), ECR 3415, v němž formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to jestliže: 1) otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu, 2) existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé), 3) jediné správné použití práva Společenství je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair); přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad unijního práva je zjevný, musí porovnat jednotlivé jazykové verze textu, používat terminologie a právních pojmů unijního práva, vzít zřetel na odlišnosti interpretace unijního práva, být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru EU. Pro rozhodnutí posuzované věci je významné, zda věc, v níž se účastník domáhá výkonu správního rozhodnutí ukládající pokutu (peněžitý trest) prostřednictvím exekučního řízení ve smyslu zákona č. 120/2001 Sb. exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „EŘ“), spadá do působnosti Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, jak je vymezeno v čl. 1 odst. 1, tj. zda se jedná o věc občanskoprávní či obchodní. Protože Soudní dvůr tuto otázkou dosud neřešil (a o tzv. acte éclairé se tudíž nejedná), zbývá posoudit, zda jde o tzv. acte clair. Nejvyšší soud předesílá, že výklad pojmu občanskoprávní a obchodní věc ve smyslu čl. 1 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 musí být autonomní, a nemůže se odvíjet od významových korelací vyplývajících z vnitrostátního práva (srov. rozsudek Soudního dvora ES ze dne 15. února 2007, ve věci C-292/05 Lechouritou a další proti Dimosio tis Omospondiakis Dimokratias tis Germanias, [2007] ECR I-1519; příp. též Simon, P. In Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 2867). Jak přitom dále vyplývá z rozsudku Soudního dvora ES ze dne 14. října 1976, ve věci C-29/76 LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol, [1976] ECR 1541, do věcné působnosti Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 zásadně nespadají spory, ve kterých veřejnoprávní orgán jedná v rámci svých pravomocí, resp. při výkonu veřejné moci (srov. též rozsudek Soudního dvora ES ze dne 16. prosince 1980, ve věci C-814/79 Staat der Nederlanden proti Reinhold Rüffer, [1980] ECR 3807). Podle stanoviska generá