29 Cdo 1408/2024 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1408/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2024 Spisová značka:29 Cdo 1408/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.1408.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zánik obchodní společnosti Zastavení řízení Právní nástupnictví Účastníci řízení Insolvenční řízení Konkurs - zrušení konkurzu Dotčené předpisy:§ 103 o. s. ř. § 104 o. s. ř. § 107 o. s. ř. § 308 IZ. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 11. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1408/2024-341 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Lékárny Morava s. r. o., se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Hlavní 79, PSČ 739 11, identifikační číslo osoby 29449511, proti žalovanému Z. K., zastoupenému Mgr. Markem Škráškem, advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o zaplacení částky 1 043 180 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 15 C 100/2020, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. ledna 2024, č. j. 60 Co 22/2024-325 , takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Uherském Hradišti dne 6. května 2020 se původní žalobce (Ing. Borek Placr, LL.M., jako insolvenční správce dlužníka Lékárny Morava s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Z. K.) zaplacení částky 1 043 180 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 13. října 2019 do zaplacení do majetkové podstaty dlužníka z titulu náhrady nákladů vynaložených dlužníkem na zhodnocení nebytových prostor v majetku žalovaného. 2. Usnesením ze dne 23. října 2023, č.j. 15 C 100/2020-308, soud prvního stupně řízení zastavil. 3. Soud prvního stupně ˗ cituje § 107 odst. 1 větu první a § 104 odst. 1 větu první a odst. 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ˗ především uvedl, že řízení bylo zahájeno žalobou podanou insolvenčním správcem dlužníka; následně byla pohledávka dlužníka vyňata z majetkové podstaty dlužníka, a proto soud nadále jednal s dlužníkem (jenž vyjádřil zájem na pokračování řízení v podání z 14. června 2022) jako s žalobcem. Z výpisu z veřejného rejstříku ze dne 19. října 2023 vyplynulo, že usnesením ze dne 15. března 2023, č. j. KSOS 40 INS 2869/2019-B-75, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zrušil konkurs na majetek žalobce (usnesení nabylo právní moci 31. března 2023) a žalobce byl k datu 3. července 2023 z veřejného rejstříku vymazán. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru o nutnosti řízení zastavit, když po zahájení řízení žalobce ztratil způsobilost být účastníkem řízení (zanikl a k 3. červenci 2023 byl vymazán z veřejného rejstříku) a jeho práva a povinnosti žádný subjekt nepřevzal. 4. O nákladech řízení soud prvního stupně nerozhodoval s odůvodněním, že jediným účastníkem řízení se stal žalovaný. 5. Proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. října 2023 podal žalovaný odvolání. Na základě pokynu Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (který vrátil soudu prvního stupně spis bez věcného vyřízení) soud prvního stupně rozhodl (doplňujícím) usnesením ze dne 20. prosince 2023, č. j. 15 C 100/2020-317, tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 15 C 100/2020-240, zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 15. srpna 2023, č. j. 60 Co 75/2023-291, ve znění (opravného) usnesení ze dne 12. září 2023, č. j. 60 Co 75/2023-300, a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 6. Rovněž (doplňující) usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. prosince 2023 napadl žalovaný odvoláním. 7. Odvolací soud v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. října 2023 i doplňující usnesení ze dne 20. prosince 2023 (první výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 8. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného nejsou opodstatněná. S odkazem na označenou judikaturu Nejvyššího soudu a komentářovou literaturu konstatoval, že ztratí-li účastník procesní „subjektivitu“ v průběhu odvolacího řízení po předložení věci odvolacímu soudu do vydání konečného rozhodnutí o odvolání, má o procesním nástupnictví rozhodnout odvolací soud. V situaci, kdy odvolací soud takto nepostupoval (a v dané věci postupovat měl) a vydal rozhodnutí, jímž se odvolací řízení končí, má rozhodnutí o procesním nástupnictví dle § 107 o. s. ř., případně rozhodnutí o zastavení řízení “pro nemožnost v řízení pokračovat“ vydat soud prvního stupně. Jestliže soud prvního stupně řízení zastaví, musí současně zrušit všechna rozhodnutí, která nenabyla právní moci. 9. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně správně řízení zastavil, neboť žalobce zanikl (a byl vymazán z veřejného rejstříku) bez právního nástupce v době po skončení insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek. Skutečnost, že žalobu podal (v průběhu insolvenčního řízení) insolvenční správce žalobce, je nepodstatná, když „oprávnění vést tento spor se ze zákona přeneslo přímo na žalobce“ bez nutnosti „vydávat o tom zvláštní usnesení“. Insolvenční správce se nestal právním nástupcem žalobce. 10. Závěrem odvolací soud přitakal názoru soudu prvního stupně, který na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikoval § 146 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Uvedl, že v posuzované věci „nebylo lze shledat procesní zavinění na zastavení řízení“. I kdyby bylo dáno zavinění na straně žalobce, nebylo by možno uložit mu povinnost k náhradě nákladů řízení, když žalobce jako zaniklý subjekt již není nositelem práv a povinností. 11. Výslovně proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 12. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, jejíž řešení má být dovolacím soudem posouzeno jinak, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda došlo k procesnímu nástupnictví na straně žalobce. 13. Dovolatel především nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 27. června 2019, sp. zn. 29 Cdo 5641/2017, že vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107 o. s. ř. nemá v případě, kdy vyloučením pohledávky správce přestává být žalobcem, oporu v zákoně. Míní, že dopad praktické aplikace tohoto rozhodnutí porušuje základní principy civilního procesu. 14. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud na daný případ „použil správný právní předpis (§ 107 o. s. ř.), ale nesprávně jej vyložil nebo jej na daný případ nesprávně aplikoval; respektive nepoužil správný právní předpis, když neaplikoval § 2 o. s. ř. o zákazu zneužívání procesních práv, k němuž ze strany žalobce došlo“. V tomto ohledu zdůrazňuje, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. listopadu 2022 žalobu zamítl a dovolateli (žalovanému) přiznal náhradu nákladů řízení v částce 248 655 Kč, přičemž rozsudek nenabyl právní moci z důvodu zániku žalobce. Dovolatel tedy nemá vůči komu přiznanou pohledávku uplatnit. Přitom již před soudem prvního stupně vyslovil obavu, že vyloučením pohledávky z majetkové podstaty se insolvenční správce snaží vyvázat z povinnosti hradit náklady řízení. 15. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že se nevypořádal s tím, zda ve věci došlo ke zneužití procesních práv, respektive k porušení dobrých mravů. K tomu poukazuje na § 2 o. s. ř. a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Tvrdí, že soud měl zkoumat, zda tu je osoba, která po zániku právnické osoby vstoupila do jejích práv a povinností, nebo která převzala práva a povinnosti, o něž v řízení jde. 16. Podle dovolatele je vyjmutí žalované pohledávky ze soupisu majetkové podstaty zjevným zneužitím práva. Vyjadřuje též přesvědčení, že insolvenční správce podal šikanózní žalobu a zavinil vznik nákladů řízení dovolatele ve smyslu § 202 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). 17. Pro dovolací řízení v této věci je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 18. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 19. Uči