29 Cdo 1513/2000 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1513/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 12. 2000 Spisová značka:29 Cdo 1513/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.1513.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1513/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. V. K., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 100.846,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 107/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. února 2000, čj. 22 Co 499/99-79, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení Odůvodnění Napadeným rozsudkem odvolací soud připustil zpětvzetí žaloby do částky 25.288,- Kč s 18% úrokem od 26.11.1996 do zaplacení, v tomto rozsahu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil. Ve zbývajícím rozsahu změnil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 14.6.1999, čj. 19 C 107/98-59, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 126.134,- Kč s 18% úrokem z prodlení, od 26.11.1996 do zaplacení, tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, avšak po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení o převodu kmenového jmění ze dne 23.9.1991 na částku 98.157,- Kč a ze dne 26.11.1991 na částku 27.977,- Kč jsou neplatné. Odvolací soud uzavřel, že výše uvedené smlouvy uzavřené s odkazem na personifikační projekt je třeba pokládat za absolutně neplatné, neboť odporují ustanovení § 5 odst. 1 zák. č. 176/1990 Sb., který říká, že majetek družstva může být družstvu odňat pouze v případech a za podmínek stanovených zákonem. Dále odvolací soud uvedl, že považuje za neplatné i stanovy žalovaného družstva přijaté na členské schůzi dne 12.3.1991, pokud jde o čl. 19, kterým bylo svěřeno členské schůzi rozhodnutí o způsobu transformace kolektivního vlastnictví majetku družstva na spolupodílové vlastnictví (personifikaci). Tento článek je v rozporu s § 5 odst. 1 zák. č. 176/1990 Sb. Odvolací soud shledal personifikační projekt neplatným též pro rozpor s ustanoveními § 13 a § 14 zák. č. 176/1990 Sb., který upravoval zásady pro likvidaci družstva, jež by nebylo při splnění závazků vyplývajících pro žalované družstvo z personifikačního projektu možné dodržet. Kromě toho odvolací soud uzavřel, že smlouvy o převodu kmenového jmění jsou absolutně neplatné pro neurčitost, neboť při formulaci, že družstvo převádí do vlastnictví člena část kmenového jmění, vyjádřenou finanční částkou, není zřejmé o podíl jakého konkrétního majetku se mělo jednat. Jednotlivé převáděné věci a podíly na nich by musely být ve smlouvách určitě, konkrétně a nepochybně označeny, aby smlouvy splňovaly požadavek určitosti. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce zastoupený advokátem včas dovolání s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále, že některé úvahy soudu se neopírají o zjištěný skutkový stav, a jsou tedy dány dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Co do přípustnosti dovolání odkázal žalobce na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Konkrétně namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil platnost stanov žalovaného (čl. 19), neboť dle dovolatele je zcela na vůli družstevníků, jaká práva a povinnosti (za předpokladu naplnění rámce právních předpisů) si na své členské schůzi prostřednictvím stanov uloží. Dále dovolatel považuje za nesprávný výklad § 5 odst. 1 zák. č. 176/1990 Sb., konkrétně pojmu „odňat\". Dle jeho názoru z dikce tohoto ustanovení „je jasně patrno, že se tento případ vztahuje na úkony třetí osoby, nikoli na úkon, jenž není ničím jiným, než rozhodnutím spoluvlastníků (družstevníků) o nakládání s předmětem jejich družstevního vlastnictví\". Proto se domnívá, že jak stanovy žalovaného, tak i personifikační projekt řádně schválený na členské schůzi a následně i smlouva o převodu kmenového jmění, kterou považuje dovolatel za platně uzavřenou, jsou zcela v souladu s tehdy platnými předpisy. Zákon č. 176/1990 Sb. ani jakýkoliv jiný právní předpis transformaci majetku družstva nezakazoval, „pročež je zapotřebí ohledně možnosti takového kroku aplikovat ústavní zásadu smluvní volnosti\" (každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá). Závěr odvolacího soudu, že postupem podle personifikačního projektu by družstvo rozdělilo veškerý majetek, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť z důkazu provedeného delimitačním protokolem plyne, že družstvo nabývá majetek v hodnotě 9,395.050,- Kč a dále pak závazek K. S. uhradit v dohodnutých termínech částku ve výši 3,358.243,64 Kč a to v hotových penězích. Dovolatel také napadá výrok o náhradě nákladů řízení, neboť dle jeho názoru okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, zakládají důvod k postupu dle § 150 o. s. ř. a výroku, „že každá ze stran ponese vlastní náklady\". Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání odkazuje na všechna svá písemná vyjádření i ústní přednesy v této věci, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, čj. 3 Cdon 1171/96, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil názor, že předmětem vypořádání s bývalým členem družstva mohou být pouze ty hodnoty, které tento člen do družstva vložil (žalobce vnesl do družstva jako svůj vklad 500,- Kč) a navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání zamítl. Dovolání je přípustné dle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 32 odst. 1 zákona č. 176/1990 Sb. (dále jen „zákon\"), dojde-li k zániku členství, provede družstvo vyúčtování vzájemných práv a závazků z členství nejpozději do jednoho měsíce po schválení závěrky za kalendářní rok, v němž členství zaniklo, nejdéle do 30. června následujícího kalendářního roku. Podrobnosti o vyúčtování a vypořádání určí stanovy [§ 4 odst. 1 písm. e) zákona]. Jestliže ustanovení § 32 odst. 1 zákona odkazuje ohledně vypořádání při zániku členství na § 4 odst. 1 písm. e) zákona, může se takové vypořádání týkat pouze členského podílu, popřípadě základního členského vkladu nebo jiné majetkové účasti, tedy majetku, který člen do družstva vložil. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. e) zákona se totiž v souvislosti s vypořádáním při zániku členství zcela zjevně týká pouze této části majetku družstva, když určuje, že stanovy družstva musí obsahovat „ustanovení o výši či způsobu určení výše členského podílu, případně základního členského vkladu nebo jiné majetkové účasti......a jejich vypořádání při zániku členství\" a nikoli majetku z výsledků činnosti družstva ( § 5 odst. 2 zákona ), když nejde o majetek, který člen do družstva vložil. Žádné jiné „vypořádání\" mezi družstvem a členem družstva, jehož členství zaniklo, než vypořádání vloženého majetku, ustanovení § 32 zákona neumožňuje. Uvedenému závěru odpovídá i ustanovení § 14 citovaného zákona, které výslovně stanovilo, že dokonce i pokud dojde k likvidaci družstva, rozdělí se likvidační přebytek postupně tak, že se každému členovi uhradí částka do výše jeho členského podílu a dalšího majetkového vkladu, popřípadě částka, o kterou ručební povinnost člena přesahuje členský podíl. Prostředky zbylé po tomto vypořádání měl převést likvidátor u družstev nově vzniklých založením po 1. červenci 1988 mezi členy družstva, a to podle stanov, u ostatních družstev na rozvoj obcí, v nichž družstvo vyvíjelo činnost. Z uvedeného vyplývá, že zákon nepřipouštěl u družstva vzniklého před 1.7.1988, a žalované družstvo je třeba za takové družstvo považovat, když vzniklo vyčleněním z K. S. v. d. vzniklého 15. 5. 1956, rozdělení majetku z hospodaření družstva mezi jeho členy. Obdobný přístup zvolil ostatně i zákon č. 42/1992 Sb., který sice umožnil stanovit majetkový podíl členů na čistém jmění družstva a určil kritéria pro jeho stanovení, současně však pro výrobní a spotřební družstva určil, že je družstvo povinno odečíst od čistého jmění určeného k transformaci družstva částku ve výši 75 % čistého jmění a převést ji do nedělitelného fondu družstva. Tato částka pak nesmí být rozdělena na majetkové podíly členů. V případě zániku družstva do 10 let, se částka převedená při transformaci