29 Cdo 1727/2019 – Nejvyšší soud

29 Cdo 1727/2019-304 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce M. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem, se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 1304/9, PSČ 130 00, proti žalované. M. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrou Kejvalovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Myslíkova 174/23, PSČ 110 00, o zaplacení částky 3.500.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 113/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2018, č. j. 12 Cmo 178/2018-239, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2018, č. j. 12 Cmo 178/2018-239, (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 9. ledna 2018, č. j. 49 Cm 113/2016-201, jímž Krajský soud v Plzni uložil žalované (M. R.) zaplatit žalobci (M. H.) směnečný peníz ve výši 3.500.000,- Kč s 6% úrokem od 1. října 2016 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 11.666,66 Kč. Soudy nižších stupňů vyšly z toho: 1) Dne 25. dubna 2012 uzavřeli M. M. (jako věřitel) a žalovaná (jako dlužnice) smlouvu, na základě které se věřitel zavázal žalované poskytnout do 10. května 2012 převodem na její bankovní účet půjčku ve výši 3.500.000,- Kč; žalovaná se zavázala tuto částku vrátit na vyzvání, které nesmělo být uplatněno věřitelem či jeho právním nástupcem dříve než 30. června 2015 (dále jen „smlouva“). Podle čl. IV. smlouvy k zajištění „jistiny půjčky“ vystavila žalovaná při podpisu smlouvy nekompletní vlastní směnku na částku 3.500.000,- Kč, a to bez data vystavení a data splatnosti, s tím, že datum vystavení je věřitel oprávněn vyplnit dle své volby před uplatněním směnky a datum splatnosti není uvedeno v souladu s čl. I. § 76 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“). Věřitel byl směnku oprávněn uplatnit, nedojde-li do tří dnů od prokazatelného doručení výzvy k řádnému a úplnému splacení půjčky, „ať již v jistině nebo příslušenství“. Shora uvedenou částku (následně) věřitel předal dlužnici. 2) Žalovaná vystavila v Plzni směnku (bez uvedení data vystavení), kterou se zavázala zaplatit na řad věřitele bez protestu částku 3.500.000,- Kč; směnka byla splatná v Plzni. Datum vystavení následně doplnil věřitel údajem „1. října 2015“ a dne 12. září 2016 směnku rubopisoval na žalobce. 3) V říjnu 2015 žalovaná zaplatila věřiteli z titulu smlouvy částku 3.313.032,- Kč a částku 48.177,- Kč, a to na základě výzvy věřitele k vrácení půjčky ze dne 30. června 2015. 4) Dne 29. září 2016 žalobce podal žalobu o zaplacení částky 3.500.000,- Kč s postižními právy ze směnky. 5) V řízení nebylo prokázáno, že by směnka byla žalované předložena k placení. Dále z obsahu spisu plyne, že soud prvního stupně (původně) ve věci rozhodl dne 14. října 2016 směnečným platebním rozkazem, jímž žalované uložil zaplatit žalobci částku 3.500.000,- Kč s 6% úrokem od 1. října 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu 11.666,66 Kč a náhradu nákladů řízení. Jelikož se směnečný platební rozkaz nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované, soud prvního stupně jej zrušil usnesením ze dne 24. listopadu 2016, č. j. 49 Cm 113/2016-22. Žaloba byla doručena žalované dne 27. prosince 2016 (č. l. 23); následně byla zástupkyni žalované doručena ověřená kopie směnky a tato „nahlédla“ (i) na originál směnky (uložené u soudu prvního stupně pod b. č. 298/2016) [č. l. 39, 40, 44 a 45]. Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. § 28, § 48 odst. 1, § 75, § 77 odst. 1 a § 78 odst. 1 směnečného zákona – především zdůraznil, že žalobci (jako majiteli směnky) vznikl proti žalované (jako výstavci směnky) přímý nárok na zaplacení směnečného peníze ve výši 3.500.000,- Kč včetně postižních práv. Šlo o směnku na viděnou (č.l. I. § 33 odst. 1 a § 76 odst. 2 směnečného zákona), jejíž splatnost nastala (v souladu s čl. I. § 34 odst. 1 a § 77 odst. 1 směnečného zákona) předložením osobě směnkou k placení určené (tj. žalované). K předložení směnky k placení muselo dojít ve lhůtě do jednoho roku od data vystavení, s tím, že výstavce mohl tuto lhůtu prodloužit či zkrátit, indosanti ji pak mohli pouze zkrátit. Dovolávaje se závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 806/2010 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 80/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), odvolací soud ve vztahu ke splatnosti směnky dále uzavřel, že „směnka předložená v tomto řízení se stala splatnou za rok od jejího vystavení, tedy dne 1. října 2016 (tzn. nikoli až doručením žaloby žalované, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně)“. Za stavu, kdy k převodu směnky na žalobce došlo již 12. září 2016 (tj. před splatností směnky a před uplynutím lhůty k protestu), se žalobce nestal právním nástupcem remitenta (věřitele), pročež žalované vůči němu (obecně) nenáleží námitka zakládající se na jejím vztahu k remitentovi (rozuměj kauzální námitka, byť i jen částečného zaplacení směnkou zajištěné pohledávky). S poukazem na ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona se dále odvolací soud zabýval otázkou, zda žalobce při nabývání směnky (ne)jednal vědomě ke škodě žalované. Potud – vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 799/2011 – uzavřel, že žalovanou akcentovaný „blízký příbuzenský vztah mezi remitentem a žalobcem“ sám o sobě k závěru „o tom, že žalobce byl informován jak o důvodu vystavení směnky, tak i o tom, že směnkou zajištěný závazek zčásti zanikl splněním a zčásti (podle tvrzení žalované) započtením, nepostačuje“, a to ani v souvislosti s argumentací, podle níž žalobce a remitent měli a mají „některé společné podnikatelské aktivity“, ani ve vazbě na „problémy ve společnosti S. D., kde jsou remitent a žalovaná společníky“. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jakožto věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázek (podle jejího názoru) dosud dovolacím soudem nezodpovězených, které se týkají „předložení vistasměnky k placení“, jakož i splatnosti vistasměnky, a posouzení, zda „blízký“ příbuzenský vztah mezi remitentem a nabyvatelem směnky (strýc a synovec) nezakládá domněnku jednání vědomě na škodu dlužníka. Dovolatelka snáší argumenty, podle nichž „k zesplatnění směnky splatné na viděnou nebyla nezbytná její fyzická přítomnost při prezentaci směnky“; současně dovozuje, že „směnka byla zesplatněna ještě před její indosací na žalobce“. Přitom poukazuje na předžalobní výzvu ze dne 19. září 2016 a na obsah žaloby, v níž je uvedeno, že jde o směnku „po splatnosti“, jakož i na skutková zjištění plynoucí z výpovědi remitenta a jeho podání ze dne 14. února 2017. Konečně s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. I. ÚS 290/15, jakož i na ustanovení § 590 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), uzavírá, že ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona by mělo být interpretováno tak, že „k prokázání nabytí (směnky) ke škodě dlužníka stačí skutečnost, že k převodu směnky došlo mezi osobami blízkými; osoba blízká by měla mít možnost v rámci řízení prokázat, že „směnku nenabyla za účelem zkrácení práv dlužníka ze směnky“. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc „vrátil k novému projednání“; současně navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá níže uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž: 1) Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho vznik významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba také v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikol