29 Cdo 2235/2000 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2235/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 11. 2001 Spisová značka:29 Cdo 2235/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2235.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2235/2000-147 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce: A. a.s., zast. advokátem, proti žalovanému: W.W., spol. s r.o., zast. advokátem, o 1.513.058,-Kč, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze nyní Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 1323/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2000, čj. 11 Cmo 60/2000 - 131 takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2000, čj. 11 Cmo 60/2000 – 131 se v rozsahu výroku II. ohledně částky 166.609,50 Kč a v souvisejícím výroku V. o nákladech odvolacího řízení a dále ve výroku III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský obchodní soud v Praze jako soud prvního stupně, v pořadí třetím rozsudkem ze dne 17. listopadu 1999 čj. 26 Cm 1323/92 – 105 zavázal výrokem I. žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku 133.390,50 Kč. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl a výrokem III. zavázal žalobce k povinnosti uhradit žalovanému 166.962,56 Kč. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem ve výroku I. zastavil řízení o odvolání žalovaného. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. ohledně částky 166.609,50 Kč potvrdil s tím, že ohledně částky 1,213.058 Kč zůstal rozsudek nedotčen. Výrokem III. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 166.962,56 Kč s tím, že žalobce je povinen uhradit předmětnou částku z důvodů náhrady nákladů řízení. Ve výroku IV. odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání pro posouzení právních otázek, které specifikoval. Výrokem V. zavázal odvolací soud žalobce k povinnosti zaplatit žalovanému na nákladech řízení před odvolacím soudem částku 6.125,- Kč. Na základě usnesení Vrchního soudu ze dne 29. ledna 1998 čj. 11 Cmo 239/97 – 79 kterým byl zrušen výrok II. a III. rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. října 1996 čj. 26 Cm 1323/92 – 55, dospěl soud prvního stupně k závěru, že z provedených důkazů vyplývá vlastnictví domu v k.ú. S., P., které svědčí zahraniční právnické osobě A., a.s., která certifikátem ze dne 30.8.1991 zmocnila žalobce k přenechání předmětného objektu do užívání třetím osobám. Soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 31.10.1991 mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem je od počátku neplatná pro rozpor se zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neboť předmětné prostory nebyly podle ust. § 3 odst. 2 stavebně určeny – kolaudovány k účelu provozování supermarketu, nebyl dán souhlas národního výboru a ani o něj nebylo žádáno. Smlouvu považoval soud za neplatnou i relativně, pro rozpor s ust. § 40a zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč.zák.“), ve spojení se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, a vyhlášky č. 585/1990 Sb. o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor a to proto, že žalovaný není právnickou osobou s nadpolovičním podílem zahraniční majetkové účasti a žalovaný se této neplatnosti dovolal. Soud žalobci přiznal právo na zaplacení nájemného podle vyhlášky č. 585/1990 Sb. v celkové výši 99.673,- Kč. Z částky 1.413.300,- Kč, kterou žalobce považoval za bezdůvodné obohacení, neboť žalovanému poskytoval služby s nájmem spojené, soud přiznal pouze částku 42.717,50 Kč, protože pouze do této částky za elektřinu odebranou v období od 1.7.1992 do 30.9.1992 se žalobci podařilo unést důkazní břemeno. Žalobce v průběhu odvolacího řízení navrhl změnu petitu tak, aby byl žalovaný povinen zaplatil žalobci částku 300.000,- Kč, a navrhovaný petit pak v průběhu odvolacího jednání upřesnil tak, že požaduje vedle částky 133.390,50 Kč již přiznané soudem prvního stupně, dalších 166.609,50 Kč. Výrok o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 133.390,50 Kč zůstal odvoláním nedotčen. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění provedených před soudem prvního stupně a v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci z nich vyvodil stejné právní závěry. Nájemní smlouvu ze dne 31.10.1991, ve které byl předmět nájmu sjednán na 133 m2 administrativních ploch, 155 m3 bufetu, 900 m2 v jižním křídle budovy, prvé podlaží budovy bez specifikace rozměru a 1000 m2 otevřeného parkoviště, považoval soud za absolutně neplatnou. Relativní neplatnost nemůže přicházet v úvahu, avšak nesprávný právní závěr o možnosti souběhu absolutní a relativní neplatnosti smlouvy nemůže mít na správnost posouzení věci vliv. Nájemní smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a v době jejího uzavření se v ustanovení § 3 odst. 2 věta druhá cit. zákona požadovalo, aby místnosti určené k provozování obchodu a služeb byly pronajímány s předchozím souhlasem národního výboru (orgánu obce). Podle tehdejšího znění ust. § 3 odst. 4 zák. č. 116/1990 Sb., byla smlouva absolutně neplatná, neboť se nepodařilo prokázat, že by došlo ke splnění podmínky stanovené v ust. § 3 odst. 2 věta druhá cit. zákona. Souhlas orgánu obce podle cit. ustanovení nelze ztotožňovat se souhlasem s umístěním provozovny podle ust. § 15 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, v platném znění. Soud dále nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání pro posouzení otázky platnosti uzavřené nájemní smlouvy a jmenovitě, zda by obstála její platnost podle ustanovení obč.zák. o nájmu (nájmu části nemovitosti) a otázky posouzení, zda se na danou věc vztahovala tzv. cenová regulace ve smyslu vyhlášky č. 585/1990 Sb., neboť jsou pro právní posouzení věci bezvýznamné. 148 Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně aplikoval právo na zjištěný stav, protože předmětnou nájemní smlouvu posuzoval podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Namítá, že nájemní smlouva byla sice uzavřena za účinnosti zákona č. 116/1990 Sb., avšak podle ustanovení § 1 se tento zákon vztahuje pouze na nebytové prostory a na byty, u kterých byl udělen souhlas k jejich užívání k nebytovým účelům. Předmětem nájmu podle smlouvy ze dne 31.10.1991 byla část objektu („relativně samostatné jižní křídlo objektu č.p. 971 a pozemek o výměře 1.000 m2 “). Vůlí účastníků nebylo, aby předmětem nájmu byly nebytové prostory v uvedeném objektu a není proto možné posuzovat výše uvedenou nájemní smlouvu podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ale podle ustanovení § 663 a násl. obč.zák. Dovolatel je toho názoru, že pokud by odvolací soud posuzoval nájemní smlouvu ze dne 31.10.1991 podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, musel by dojít k závěru, že předmětná nájemní smlouva byla uzavřena platně a že není možné na předmětný vztah aplikovat vyhlášku č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, protože nájemné za nájmy nemovitostí nebo jejich části nebylo právními předpisy regulováno. Pro případ, že by závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy byl správný, nezbylo by než vydat si vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, popř. poskytnout peněžitou náhradu. Žalovaný by tak musel žalobci poskytnout peněžitou náhradu ve výši tržního nájmu a nikoli ve výši stanovené na základě vyhlášky č. 585/1990 Sb., neboť podle ust. § 1 odst. 2 uvedené vyhlášky „maximální sazby platí pro všechny fyzické a právnické osoby, kromě cizích státních občanů, zahraničních právnických osob a fyzických nebo právnických osob s nadpolovičním podílem zahraniční majetkové účasti“, přičemž žalobce byl právnickou osobou se stoprocentní zahraniční majetkovou účastí. Nebyl dán žádný důvod, aby podkladem pro výpočet bezdůvodného obohacení byla vyhláška č. 585/1990 Sb., o cenové