29 Cdo 23/2000 — Nejvyšší soud

29 Cdo 23/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2000 Spisová značka:29 Cdo 23/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.23.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 23/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové, v právní věci žalobkyně G. Z., spol. s r.o., zast. advokátem, proti žalovanému Z. Č., zast. advokátem, o zaplacení 250.000,- Kč, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 1999, č.j. 22 Co 352/99-114, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 1999, č.j. 22 Co 352/99-114, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Hradci Králové rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6.4.1999, č.j. 6 C 104/98-78, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 250.000,-Kč s 18 % úrokem od 16.12.1997 do zaplacení. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a také jeho právní závěry jsou správné a proto se s nimi ztotožnil. Přitom soud prvního stupně dospěl k závěru, že z provedených důkazů je zcela nepochybné, že žalovaný porušil ujednání účastníků obsažené v čl. XII/2 kupní smlouvy ze dne 8.7.1997 o prodeji antibakteriálního přípravku B. (dále jen „kupní smlouva\"). Účastníci dohodli, že v případě porušení tohoto ujednání vzniká tomu, kdo je porušil, povinnost zaplatit druhé straně smluvní pokutu ve výši 250.000,-Kč. Podle § 300 obch. zák. nezávisí povinnost zaplatit smluvní pokutu na tom, zda v důsledku porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou vznikla oprávněnému škoda, přičemž povinnost zaplatit smluvní pokutu je povinností objektivní. Soud prvního stupně uzavřel, že smluvní pokuta byla sjednána platně a neshledal důvod pro využití ustanovení § 301 obch. zák. K tomu odvolací soud dodal, že lze souhlasit se závěrem žalovaného, že sjednanou smluvní pokutu by bylo možno považovat za neplatnou, kdyby měla zajišťovat splnění povinností převzatých v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 63/1991 Sb., tj. kdyby se účastníci dohodli o rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů. Tak by tomu ale bylo pouze tehdy, kdyby taková dohoda byla v rozporu s ustanovením § 742 odst. 1 obch. zák. o ujednání o omezení prodeje v závazkových vztazích v mezinárodním obchodu, neboť ne každá dohoda o omezení prodeje je porušením pravidel o ochraně hospodářské soutěže. Jestliže se účastníci dohodli, že žalovaný bude žalobkynin „výrobek dále prodávat jen té fyzické či právnické osobě v České republice, SRN, Rakouské republice, Thajsku, Austrálii a Číně, o které před prvním prodejem této osobě písemně prodávajícího informoval, a že prodávající se zavazuje, že nebude těmto fyzickým či právnickým osobám zboží sám prodávat\", dohodli se o výlučné distribuci. Tuto dohodu nepovažuje odvolací soud za neplatnou, protože žalobkyně se nezavázala prodávat výrobky za účelem jejich dalšího prodeje na určitém nebo celém území, ale pouze k tomu, že osobám, o kterých ho žalovaný informuje, nebude své výrobky prodávat, tj. že jim nesmí učinit návrh smlouvy, a nikoli, že nesmí akceptovat jejich návrh na uzavření smlouvy. Protože „smluvní pokuta byla sjednána v souvislosti se smlouvou o koupi a prodeji předem neurčeného množství žalobcových výrobků předem neurčeného obratu, nemůže být její výše v rozporu s dobrými mravy jen proto, že žalovaný koupil od žalobkyně zboží pouze za 100.000,-Kč.\" Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání pro otázku, zda smlouva o výlučné distribuci žalobkyniných výrobků uzavřená mezi účastníky je platná. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný v otevřené lhůtě dovolání. V dovolání především namítl, že kupní smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Dále poukázal „na právní názor Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který ovšem odvolací soud dal do souvislosti s ustanovením § 742 odst. 1 obch. zák.\" Odvolací soud podle názoru žalovaného vykládá ustanovení § 742 odst. 1 obch. zák. nesprávně, „neboť toto ustanovení upravuje právní vztah prodávajícího ve vztahu k určité právní jistotě zákazníka.\" V projednávané věci se však jedná o vztah opačný, neboť žalovaný se v kupní smlouvě musel zavázat, že on, jako kupující, bude informovat prodávajícího o tom, komu bude předmět své koupě dále sám prodávat. Tím došlo k velmi výraznému zásahu do jeho práv. Prodávající mohl za uvedeného stavu nabízet a také nabízel konkurenční přípravek J. Žalovaný dále zdůraznil, že předmět plnění z kupní smlouvy nakupoval výlučně za účelem dalšího prodeje a že žalobkyně v průběhu sporu řádně nezdůvodnila, za jakým účelem zakotvila do kupní smlouvy posuzované ujednání. Přitom z právního i skutkového rozboru situace je zřejmé, že žalobkyně zavázala žalovaného, aby ji informoval o vlastních obchodních aktivitách a tím mu znemožnila výkon obchodních aktivit v rozporu se zásadami hospodářské soutěže. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že se odvolací ztotožnil s názorem žalovaného, že závazek k zaplacení smluvní pokuty ve výši 250.000,- Kč odporuje dobrým mravům ve smyslu občanského zákoníku. Dle názoru žalobkyně se odvolací soud toliko ztotožnil s názorem žalovaného v tom smyslu, že i v obchodních vztazích platí ustanovení § 39 občanského zákoníku. Pokud jde o přiměřenost výše smluvní pokuty, odkazuje žalobkyně na své stanovisko uvedené ve vyjádření k odvolání žalovaného. Žalobkyně se ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že ne každé ujednání, které případně omezuje prodej určitého výrobku, je v rozporu se zákonem na ochranu hospodářské soutěže. Dále uvádí, že v tomto případě spočívá ono „omezující ujednání\" toliko v tom, že žalovaný měl předem písemně informovat žalobkyni, komu bude dodávat, aniž by k vlastní dodávce potřeboval souhlas žalobkyně. Dle žalobkyně takovéto ujednání není způsobilé narušit hospodářskou soutěž, a tudíž není v rozporu se zákonem na ochranu hospodářské soutěže. Vzhledem k výše uvedenému žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl jako nedůvodné. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. k posouzení právní otázky, zda ujednání smlouvy uzavřené mezi účastníky o povinnosti kupujícího informovat prodávajícího, komu bude dodávat zboží, je neplatné pro rozpor se zákonem č. 63/1991 Sb. V odkazovaném stanovisku Úřadu pro hospodářskou soutěž, které je založeno na č.l. 87 spisu a které si, jak je z jeho dikce patrno, vyžádal žalovaný, se m.j. k čl. XII. odst. 2 kupní smlouvy uvádí: „Citované ustanovení smlouvy by úřad posuzoval z hlediska generální klauzule obsažené v ustanovení § 3 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže\"... „Dle ustanovení § 3 zákona jsou veškeré dohody mezi soutěžiteli, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží, zakázané a neplatné, pokud zákon nestanoví jinak nebo pokud úřad nepovolil výjimku. K tomu uvádíme, že shora citované ustanovení smlouvy by obecně mohlo vést k narušení hospodářské soutěže, neboť omezuje kupujícího v jeho nezávislosti při dalším prodeji.\"... „Při současném protizávazku prodávajícího (společnosti G.), že těmto osobám nebude (prodávající) zboží sám prodávat, by se mohlo jednat o dohodu soutěžitelů navzájem si nekonkurovat na trhu daného zboží ve vztahu k odběratelům/spotřebitelům.\" Nejvyšší soud uzavřel, že ujednání kupní smlouvy pod čl. XII. odst. 2 nikterak neomezuje kupujícího v jeho nezávislosti při dalším prodeji, neboť ze znění tohoto ujednání vyplývá pouze povinnost kupujícího písemně oznámit prodávajícímu, komu zboží hodlá prodat, aniž by jej jakkoli omezovalo ve výběru této osoby a aniž by dávalo prodávajícímu jakékoli právo do prodeje zasahovat. Toto ujednání je pouze nezbytným předpokladem, aby mohl prodávající splnit svůj závazek, neprodávat zboží, které je předmětem plnění z kupní smlouvy osobám, které označil jako své odběratele kupující. Z tohoto důvodu tedy nelze uznat uvedené ujednání za neplatné. Jiná však je situace, pokud jde o posuzování ustanovení čl. XII odst. 2 kupní smlouvy jako dohody účastníků navzájem si nekonkurovat na trhu. V tom směru Nejvyšší soud dovodil, že uvedené ujednání povahu takové dohody nepochybně má. Aby však bylo možno vyvodit z toho důvodu neplatnost uvedeného ujednání ve smyslu ustanoven