29 Cdo 2866/2010 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2866/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2012 Spisová značka:29 Cdo 2866/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2866.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Směnky Dotčené předpisy:čl. I. § 11 předpisu č. 191/1950Sb. čl. I. § 13 předpisu č. 191/1950Sb. § 18 odst. 1 předpisu č. 591/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 9. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2866/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Š. C., zastoupené JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Stodolní 741/15, PSČ 702 00, proti žalovanému J. T., zastoupenému JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem v Liberci 2, 1. máje 535/50, PSČ 460 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 268/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 5 Cmo 34/2010-59, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 5 Cmo 34/2010-59, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 6. října 2009, č. j. 37 Cm 268/2009-30, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 7. července 2009, č. j. 37 Cm 268/2009-9, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč s 6% úrokem od 30. září 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.000,- Kč a náklady řízení, tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud vyšel – ve shodě soudem prvního stupně – z toho, že: 1) Dne 5. května 2007 vystavil žalovaný v H. směnku vlastní, v níž se zavázal zaplatit J. Š. (dále jen „remitent“) dne 30. září 2007 částku 300.000,- Kč; směnka byla splatná v L. u České spořitelny, a. s. 2) Na rubu směnky jsou umístěny dva zápisy. V prvním z nich, datovaném 18. července 2008, remitent prohlašuje, že „postupuje tuto směnku“ S. T. K uvedenému textu jsou připojeny podpisy remitenta a označeného nabyvatele směnky. Ve druhém zápise, datovaném 19. března 2009, pak S. T. uvádí, že „postupuje tuto směnku paní Š. C.“ (označené dále uvedením rodného čísla a adresy místa bydliště žalobkyně), text je podepsán S. T. a žalobkyní. Odkazuje na ustanovení čl. I. § 4, § 6, § 75, § 77 odst. 2 a § 87 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá, není neplatná pro namítaný rozpor v údaji platebního místa a pro neurčité označení měny, v níž má být směnečná suma zaplacena, zdůrazňuje potud, že ze směnky jednoznačně plyne, že je splatná u třetí osoby (České spořitelny, a. s.) v platebním místě určeném alespoň s přesností obce či města (v L.) a zní na určitou měnu (směnečná suma je vyjádřena v českých korunách). Nedůvodnými odvolací soud shledal rovněž výhrady žalovaného k nesprávnému označení žalobkyně v zápise, kterým na ni měla být směnka převedena, uzavíraje, že jde pouze o „opomenutí písařské povahy“, které není schopné (v situaci, kdy je v textu tohoto zápisu žalobkyně dále označena také správnými údaji jména, data narození a adresy místa bydliště) vyvolat důvodné pochybnosti o identitě nabyvatelky směnky. Za opodstatněnou měl však – oproti soudu prvního stupně – námitku nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, odůvodněnou tvrzením, že směnka nebyla na žalobkyni indosována. V této souvislosti uvedl, že sporná směnka (vzhledem k tomu, že na ní není uvedena doložka ve smyslu čl. I. § 11 odst. 2 směnečného zákona, která by z ní činila cenný papír ve formě na jméno) je směnkou na řad, k jejímuž převodu je podle ustanovení § 18 zákona č. 591/1992 Sb. (dále jen „zákon o cenných papírech“) nezbytný rubopis. Umístění rubopisu na směnečné listině ani jeho konkrétní obsah žádný právní předpis neupravuje, vyhoví proto každé jednostranné prohlášení vyznačené přímo na směnce, ze kterého se podává vůle dosavadního majitele směnku převést na jinou osobu (čl. I. § 13 odst. 1 směnečného zákona). Takové jednostranné prohlášení se však podle odvolacího soudu na sporné směnce nenachází. Jakkoli samotná formulace textu umístěného na rubu směnky („postupuji“) by nečinila rubopis formálně vadným, v situaci, kdy jsou oba sporné zápisy podepsány „vždy dvěma různými osobami“, přičemž jejich podpisy se zjevně vztahují k jednotlivým prohlášením a nelze je od nich „nijak odtrhnout“, nejde o jednostranné prohlášení majitele směnky, jež by mohlo být rubopisem (popř. blankoindosací ve smyslu ustanovení čl. I. § 13 odst. 2 směnečného zákona), ale takový zápis je nutné považovat za „konsenzuální projev“, tedy za smlouvu o převodu směnky, na jejímž základě „ani z formálního hlediska“ k řádnému převodu směnky nedošlo. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. b/). Odvolacímu soudu především vytýká, že v rozporu se zásadou koncentrace vyjádřenou v ustanovení § 175 o. s. ř. zrušil směnečný platební rozkaz k námitce, kterou žalovaný ve včas podaných námitkách neuplatnil, když žalovaný odůvodnil námitku nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně jen tím, že v zápise na rubu směnky je uveden text „postupuji“ a že u druhého „postoupení“ je nesprávně označena žalobkyně. Obě tyto výhrady přitom odvolací soud shledal nedůvodnými. Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zápisy na rubu směnky je nutné považovat za smluvní ujednání. Z předmětného textu je podle dovolatelky zcela zřejmé, že jde o prohlášení pouze jedné strany, s tím, že „jakékoliv prohlášení druhé strany naprosto schází“. U žádného z podpisů není připojeno slovo „přijímám“ nebo „souhlasím“ a v textu není uvedeno ani to, že by se účastníci na něčem dohodli. Dospěl li proto odvolací soud k závěru, že nejde o indosament, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Nejvyšší soud předně poznamenává, že nesdílí výhrady dovolatelky, podle kterých odvolací soud tím, že se při posuzování důvodnosti námitky nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně zabýval také otázkou, zda zápisy umístěné na rubu směnky lze považovat za rubopisy, nebo zda jde svou povahou o smlouvu o převodu směnky, porušil zásadu koncentrace námitkového řízení vyjádřenou v ustanovení § 175 o. s. ř. Jak je totiž zřejmé z obsahu včas podaných námitek (srov. č. l. 10 – 12), žalovaný námitku nedostatku aktivní věcné legitimace odůvodnil (mimo jiné) také tvrzením, že spornou směnku bylo možné převést pouze indosamentem, přičemž oba zápisy na rubu směnky (obsahující text „postupuji“, podepsaný postupitelem a postupníkem) tak „činí postoupením (cessí)“. Výhrada, že směnka nebyla na žalobkyni převedena, neboť zápisy na rubu směnky nejsou rubopisem, tak zjevně v námitkách obsažena byla a odvolací soud v tomto směru nijak nepochybil. Jelikož jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se dále – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle čl. I. § 11 směnečného zákona každou směnku, i když nebyla vystavena na řad,