29 Cdo 3502/2008 — Nejvyšší soud

29 Cdo 3502/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 7. 2009 Spisová značka:29 Cdo 3502/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3502.2008.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 3502/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela ve věci žalobce A. U., zastoupeného JUDr. M. C., advokátkou, proti žalovanému Ing. T. B., jako správci konkursní podstaty úpadce F. p., státního podniku v likvidaci, zastoupenému Mgr. D. Š., advokátem, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 4/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu  v Praze ze dne 24. dubna 2008, č. j. 13 Cmo 361/2007-121, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.712,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne         30. května 2007, č. j. 58 Cm 4/2007-94, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobce (A. U.) proti žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce F. p., státního podniku v likvidaci) domáhal vyloučení ve výroku specifikované nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Odvolací soud měl za to, že právní úprava veřejných dražeb v zákoně č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby (dále jen „zákon č. 427/1990 Sb.“), má veřejnoprávní charakter, neboť „k dražbě dochází             pod dohledem orgánu státu“, protože „se jedná o zvláštní způsob nabytí vlastnického práva podle zvláštního přepisu, jenž vylučuje odpovědnost státu za vady draženého majetku“. Vycházeje z toho, že žalobce v projednávané věci nemovitost původně vydražil, „příklepem došlo k akceptaci nabídky a tímto okamžikem přešlo vlastnické právo k předmětu dražby na žalobce ze zákona“, podle zvláštní právní úpravy zákona č. 427/1990 Sb., „vylučující obecnou úpravu občanského zákoníku“, odvolací soud dovodil, že „nebylo lze“ platně uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem by byl předmět dražby. Protože žalobce nezaplatil celou cenu, za kterou věc vydražil, uplatnilo se ustanovení § 11 zákona č. 427/1990 Sb., o zrušení „převodu“ vlastnického práva na vydražitele „ex tunc“. Z veřejnoprávní povahy právní úpravy pak odvolací soud učinil závěr, podle něhož „není namístě žalobcova obrana založená na tom, že co není zakázáno, je dovoleno, neboť v této věci naopak platí zásada opačná, že zakázáno je vše, co není dovoleno, tedy i platně sjednat slevu z ceny po zjištění vad věci, neboť to zapovídá ustanovení § 12 zákona č. 427/1990 Sb.“. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, ve kterém co do přípustnosti odkazoval na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu namítal nesprávné právní posouzení povahy nabytí vlastnictví v dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb. (uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a žádal, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil-li totiž odvolací soud z ustanovení § 11 a § 12 zákona č. 427/1990 Sb. veřejnoprávní charakter nabytí vlastnictví v dražbě, vylučující aplikaci čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, vyřešil – podle názoru dovolatele – otázku povahy nabytí vlastnictví v dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb. v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Podle dovolatele z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. února 1997, sp. zn. II. ÚS 303/95 (jde o nález uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 14, na který odvolací soud odkázal) vyplývá úplně opačný závěr – je jím deklarován soukromoprávní charakter právního vztahu. Tento závěr je potvrzen „navazujícím“ nálezem ze dne 3. května 2005, sp. zn. III. ÚS 170/2004 (jde o nález uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 97). V soukromoprávním vztahu se uplatní zásada smluvní volnosti, vyjádřená v ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Pro projednávanou věc to znamená, že dovolatel s úpadcem – „uplatňujíce své právo odchýlit se dohodou od zákona“ – byli oprávněni uzavřít nejen kupní smlouvu ohledně předmětu dražby, „ale rovněž ujednání o tom, že splatnost zbývající části kupní ceny ve výši 2,300.000,- Kč nastává až po odstranění vad pozemku. Tímto závěrem není nikterak dotčen fakt, že za vady vydražené věci prodávající neodpovídá, protože tato úprava by bezpochyby platila, kdyby si účastníci nesjednali nic jiného“. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, s tím, že ustanovení zákona č. 427/1990 Sb. jsou kogentní povahy a nelze se od nich dohodou odchýlit. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud vyřešil otázku povahy nabytí vlastnictví v dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb. v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Důvodné však dovolání není. Nejvyšší soud předesílá, že i v jeho rozhodovací praxi se již jednotně prosadil závěr, podle něhož je veřejná dražba (uskutečněná při privatizaci státního majetku podle zákona      č. 427/1990 Sb.) zvláště upraveným procesem uzavírání smlouvy a současně i specifickým procesem uzavření smlouvy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 25/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 25/2001“). Názor odvolacího soudu, že právní úprava veřejné dražby v zákoně č. 427/1990 Sb. má veřejnoprávní charakter, v důsledku čehož na ni dopadá zásada, že „zakázáno je vše,       co není dovoleno“, je tudíž nesprávný. Závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou kupní smlouva, jejímž předmětem byl předmět dražby, a ujednání o odložení splatnosti kupní ceny absolutně neplatnými právními úkony, však přesto obstojí. Je tomu tak proto, že (jak vyplývá z R 25/2001) k majetku nabytému dražbou nemůže vydražitel s prodávajícím platně uzavřít (další) kupní smlouvu a dále pak proto, že jak ustanovení § 11 tak ustanovení  § 12 zákona č. 427/1990 Sb. jsou ustanoveními donucující (kogentní) povahy, takže se od nich nelze odchýlit. Zásadu formulovanou v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod („Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“) nelze na právní úpravu nabývání vlastnictví dražbou podle zákona č. 427/1990 Sb. aplikovat. Ustanoveními § 11 respektive § 12 zákona č. 427/1990 Sb. je totiž zakázáno, aby dohodou vydražitele s prodávajícím byl vyloučen zákonný důsledek nezaplacení ceny vydražené věci v zákonné lhůtě (zrušení přechodu vlastnictví; přitom je nerozhodné, z jakých příčin vydražitel nesplnil svou povinnost – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1996, sp. zn. 3 Cdon 1054/96, uveřejněný v časopise Soudní Judikatura, č. 1, ročník 1997, pod číslem 8 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2001, sp. zn. 29 Cdo 2982/2000,  uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2001, pod číslem 152), nebo jakkoli modifikována odpovědnost dosavadního vlastníka za vady vydražené věci. Jinak řečeno, tato úprava nemůže být dohodou účastníků nahrazena nikoli pro její „veřejnoprávní charakter“, ale právě proto, že odchylnou dohodu svou povahou vylučuje (zakazuje). Závěr, že zákaz nemusí být v zákoně vyjádřen vždy výslovně, formuloval a odůvodnil Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí      a stanovisek a přihlásil se k němu i v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 26/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jelikož dovolací námitku shledal nedůvodnou (odvolací soud rozhodl ve výsledku správně) Nejvyšší soud – při absenci vad, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) – dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolací