29 Cdo 5654/2017 — Nejvyšší soud

29 Cdo 5654/2017 citace  Název judikátu:Nabytí směnky s hodnotovou doložkou Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2019 Spisová značka:29 Cdo 5654/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.5654.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Směnky Cenné papíry Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 243c odst. 2 o. s. ř. čl. I § 17 předpisu č. 191/1950Sb. čl. I § 20 odst. 2 předpisu č. 191/1950Sb. Kategorie rozhodnutí:D EU Zveřejněno na webu:13. 12. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 5654/2017-137 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce MÉTIS, spol. s r. o., se sídlem v Lechoticích č. p. 33, PSČ 768 52, identifikační číslo osoby 60734302, zastoupeného JUDr. Magdalenou Kubátovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Veverkova 1101/1, PSČ 170 00, proti žalované M. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ladislavem Pavlů, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 81/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2017, č. j. 12 Cmo 352/2016-105, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 28. července 2016, č. j. 13 Cm 81/2013-84, Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 29. května 2013, č. j. 13 Cm 81/2013-13 (ve výroku rozsudku je nesprávně uvedeno „č. j. 13 Cm 81/2013-3“), kterým uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1.238.606 Kč s 6% úrokem od 27. září 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 4.129 Kč a náhradu nákladů řízení, (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalované se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Přitom zdůraznil, že žalovaná uplatnila (vedle dalších námitek) také námitky mající původ v jejím vztahu k původnímu majiteli směnky, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní vystavenou dne 26. září 2011 žalovanou na řad Zemědělských staveb Jihlava, a. s., znějící na směnečný peníz 1.238.606 Kč, splatnou na viděnou, opatřenou doložkou „bez protestu“ a na žalobce rubopisovanou – dále též jen „sporná směnka“). Vzhledem k tomu, že sporná směnka byla na žalobce převedena nedatovaným rubopisem, vedl soud žalovanou v intencích ustanovení čl. I. § 17 a § 20 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), k tomu, aby v řízení prokázala, že směnka buď byla na žalobce převedena po splatnosti (tj. s účinky obyčejného postupu), nebo že žalobce při nabývání směnky jednal s úmyslem zbavit jí možnosti uplatnit námitky ze vztahu s remitentem. Ani jeden z uvedených předpokladů přípustnosti vznesených kauzálních námitek však prokázán nebyl. Při posuzování, zda žalobce při nabývání sporné směnky jednal ve smyslu ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona vědomě na škodu dlužníka (žalované), soud prvního stupně sice přisvědčil názoru žalované, že s ohledem na hodnotovou doložkou vyznačenou na sporné směnce (podle níž „tuto směnku lze využít pouze k zajištění finančního plnění dle článku V. SOD ze dne 26. září 2011“) byl nabyvatel směnky povinen zajímat se také „o pozadí směnky“, současně však uzavřel, že žalobce uvedeným způsobem postupoval. Žalobce si nechal od remitenta při nabývání směnky předložit nejen smlouvu o dílo (z níž měla vzejít směnkou zajištěná pohledávka), ale i doklad o tom, že provedené dílo bylo objednatelem bez výhrad převzato a dohodnutá cena díla zhotovitelem vyúčtována. V situaci, kdy sporná směnka zajišťovala zaplacení ceny díla, lze předložení označených dokumentů považovat za postačující k tomu, aby žalobce neměl pochybnosti, že nabývaná pohledávka je po právu a dlužník nebude mít proti plnění námitky. Z uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nemůže podle ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona v projednávané věci vznášet vůči žalobci kauzální námitky mající původ ve vztahu k remitentovi. Neshledávaje důvodnými ani ostatní námitky, jimiž se žalovaná povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem bránila, soud prvního stupně rozhodl o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti. Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě jím provedeného dokazování a ve shodě s ním též uzavřel, že námitky žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu nejsou důvodné. Dovolávaje se závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 799/2011, odvolací soud ve vztahu k otázce (ne)poctivého nabytí sporné směnky žalobcem uvedl, že (oproti mínění žalované) jen z hodnotové doložky vyznačené na sporné směnce nelze bez dalšího usuzovat na vědomé jednání žalobce ke škodě dlužníka při nabývání směnky (jinak řečeno, usuzovat na záměr žalobce zbavit nabytím směnky žalovanou možnosti uplatnění kauzálních námitek). Jestliže si žalobce nebyl vědom toho, že objednatel díla později (po jeho převzetí) uplatnil vůči zhotoviteli (remitentovi) nároky z odpovědnosti za vady díla a následně od smlouvy o dílo odstoupil (jak namítala žalovaná), nelze ani dovodit, že směnku nabyl se záměrem žalovanou o tuto námitkovou obranu připravit. Jednání původního majitele směnky, jakož i okolnost, že některé skutečnosti nabyvateli směnky případně zamlčel, není podle odvolacího soudu pro posouzení přípustnosti kauzálních námitek plynoucích ze vztahu dlužníka k původnímu majiteli podle ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona významná. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017.  Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (a nikoli již pro tzv. skutkový dovolací důvod uplatnitelný pro dovolací řízení omezeně před 1. lednem 2013 na základě tehdejšího znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto pro výsledek dovolacího řízení v této věci shledává právně bezcennými především všechny výhrady, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (na jejichž základě oba soudy shodně uzavřely, že žalovaná v řízení neprokázala, že žalobce při nabývání sporné směnky jednal vědomě na škodu dovolatelky). Prostřednictvím těchto námitek totiž dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. Samotné právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, pak odpovídá níže uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž: 1) Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom,