29 ICdo 138/2023 – Nejvyšší soud

KSPL 56 INS 7767/2018 56 ICm 424/2020 29 ICdo 138/2023- USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce V. M., zastoupeného Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, PSČ 360 01, proti žalovanému Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49 24 09 01, o určení pravosti a pořadí pohledávek pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 56 ICm 424/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. N., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS 7767/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2023, č. j. 56 ICm 424/2020, 102 VSPH 941/2021-194 (KSPL 56 INS 7767/2018), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. září 2021, č. j. 56 ICm 424/2020-124, ve znění usnesení ze dne 21. října 2021, č. j. 56 ICm 424/2020-135, určil, že pohledávka (původního) žalovaného (Equa bank a. s.) přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka (P. N.) přihláškou č. P3 ve výši 73.045.168,87 Kč, nebyla přihlášena po právu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Usnesením ze dne 10. září 2018, č. j. KSPL 56 INS 7767/2018-A-15, zjistil úpadek dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs a ustanovil insolvenčního správce. 2) Do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil (původní) žalovaný pohledávku v celkové výši 78.045.168,87 Kč [a) pohledávku č. 1 ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi (původním) žalovaným a společností PN INVEST development s. r. o. 18. srpna 2014 reg. č. 165/2014, ve znění dodatků (dále jen „ smlouva o úvěru“ a „společnost P“), ve výši 38.187.871,76 Kč, která se stala splatnou 31. prosince 2017, jako zajištěnou zástavním právem (podle zástavní smlouvy ze dne 18. srpna 2014) k (označeným) nemovitostem a (podle zástavní smlouvy ze dne 13. května 2016) ke 100% obchodnímu podílu dlužníka ve společnosti P, a b) pohledávku č. 2 z titulu směnky vystavené (k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru) dne 18. srpna 2014 společností P na řad (původního) žalovaného na částku 34.857.297,11 Kč, splatné 1. února 2018, avalované dlužníkem, jako nezajištěnou a podmíněnou]. 3) Do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil žalobce pohledávku ze směnky vlastní vystavené dlužníkem 22. prosince 2009 na řad žalobce, splatné 23. března 2010, na částku 5.000.000,- Kč, a to s 6% úrokem za dobu od 24. března 2010 do 10. září 2018 v kapitalizované částce 2.542.191,78 Kč a směnečnou odměnou 16.666,66 Kč. 4) Žalobce popřel (17. ledna 2020) pohledávku (původního) žalovaného co do pravosti a pořadí s tím, že považuje smlouvy o zřízení zástavního práva a podpis směnky dlužníkem jako směnečným rukojmím za neplatná právní jednání podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), pro rozpor s § 224 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Právní jednání dlužník učinil v době, kdy se již nacházel v úpadku; měl minimálně dva věřitele, jejichž pohledávky byly více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti [a) žalobce a b) J. Č. (dále jen „věřitel Č“) s pohledávkami z /označených/ směnek avalovaných dlužníkem ve výši 550.000,- Kč a 600.000,- Kč s příslušenstvím, splatných 30. listopadu 2011]. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z § 2 písm. d), § 159 odst. 1 písm. g), § 192 odst. 1, § 200, § 246 odst. 4 a § 295 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z § 527 odst. 1, § 547 a § 580 odst. 1 o. z. a z § 224 odst. 1 a 2 trestního zákoníku – dospěl k následujícím právním závěrům: a) Zástavní smlouvy i „aval“ směnky jsou „úkony určitými a srozumitelnými“. b) V době podpisu zástavních smluv a avalu směnky měl dlužník závazky vůči žalobci a věřiteli Č, které neplnil po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti; byl v úpadku a označenými „úkony“ zvýhodnil (původního) žalovaného na úkor věřitelů se splatnými pohledávkami. c) Smyslem a účelem § 224 odst. 1 a 2 trestního zákoníku je ochrana před nepoctivým jednáním dlužníka a zajištění právní jistoty a ochrany práv třetích osob (věřitelů) před jeho nekorektním jednáním. Tato právní norma chrání veřejný pořádek a její narušení představuje (i) narušení veřejného pořádku. Právní jednání dlužníka (uzavření zástavních smluv a aval směnky) odporují § 224 odst. 1 a 2 trestního zákoníku „bez ohledu na fakt, že dlužník za toto jednání nebyl stíhán ani odsouzen“. Proto insolvenční soud uzavřel, že (původní) žalovaný nepřihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku po právu. Vrchní soud v Praze k odvolání (původního) žalovaného rozsudkem ze dne 9. května 2023, č. j. 56 ICm 424/2020, 102 VSPH 941/2021-194 (KSPL 56 INS 7767/2018), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že zamítl žalobu o určení, že žalovaný nemá za dlužníkem zajištěnou pohledávku ve výši 38.187.871,76 Kč z titulu smluv o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 18. srpna 2014 reg. č. 165/2014.1c a reg. č. 165/2014.1d a smlouvy o zřízení zástavního práva k obchodnímu podílu dlužníka ve společnosti P a nezajištěnou pohledávku ve výši 34.857.297,11 Kč z titulu avalování směnky ze dne 18. srpna 2014 vystavené společností P (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud rozhodoval jako proti žalovanému již proti (Raiffeisenbank a. s. ‒ dále jen „banka R“), když (původní) žalovaný zanikl k 1. lednu 2022 a do jeho práv a povinností vstoupila v plném rozsahu banka R (usnesením ze dne 5. ledna 2022, č. j. KSPL 56 INS 7767/2018-P3-6, insolvenční soud rozhodl, že v insolvenčním řízení bude pokračováno s bankou R jako věřitelem č. 3). Vycházeje z § 574, § 580, § 586, § 588 a § 1312 a násl. o. z. a z čl. I. § 30 a násl. zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – odvolací soud především insolvenčnímu soudu vytknul, že při posuzování otázky, zda zástavní smlouvy a avalování směnky jsou neplatnými právními jednáními pro rozpor se zákonem, dostatečně nevysvětlil, zda smysl a účel zákona vyžaduje, aby označená právní jednání „byla prohlášena“ za neplatná. Vzhledem k tomu, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné (§ 574 o. z.), považoval za nezbytné posoudit, zda smysl a účel zákona, který byl porušen (trestního zákoníku), vyžaduje, aby posuzovaná právní jednání byla absolutně (relativně) neplatná. Při takovém posouzení je třeba přihlédnout (i) ke konkrétním posuzovaným právním jednáním a ke konkrétním okolnostem, za nichž byla učiněna. Je-li možno učinit závěr, že smysl a účel daného zákona může být naplněn, aniž by bylo nutné považovat právní jednání za absolutně (relativně) neplatná, nelze závěr o neplatnosti takových právních jednáních učinit. V poměrech projednávané věci (v kontextu dosavadního průběhu insolvenčního řízení dlužníka) odvolací soud dále zdůraznil, že ze zprávy insolvenčního správce ze dne 10. listopadu 2021 (B-132) a usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. října 2019 (B-60) a ze dne 2. července 2021 (B-123) mimo jiné plyne, že insolvenční správce již zpeněžil zajištěné nemovitosti, přičemž z výtěžku jejich zpeněžení bude žalovanému (v případě, že bude zjištěna jeho pohledávka) vydána částka 378.668,61 Kč. Jinak řečeno, v případě, že by zajištěná pohledávka žalovaného nebyla zjištěna, mohly by být (nezajištěné) pohledávky žalobce (a dalších věřitelů se zjištěnými nezajištěnými pohledávkami) uspokojeny v rozvrhu (jen) z částky ve výši cca 378.000,- Kč. Za stavu, kdy nebylo (původnímu) žalovanému známo (viz jeho vyjádření ze dne 30. ledna 2020), že by dlužník zřízením zajištění zamýšlel zkrátit své věřitele (zhoršit jejich postavení), přičemž takový úmysl neměl ani (původní) žalovaný, neměl by být sankcionován „neplatností zástavního práva či avalu“ jen proto, že „zajištění vzniklo až po splatnosti dříve splatných pohledávek jiných věřitelů, bez ohledu na okolnosti vzniku a dobu, která mezitím uplynula do zahájení insolvenčního řízení“. Přitom k eliminaci důsledků právních jednání, která učinil dlužník v době, kdy (již) byl v úpadku, a kterými (byť neúmyslně) zhoršil postavení dosavadních věřitelů tím, že zvýhodnil některého (jiného) věřitele, nebo právních jednání dlužníka, kterými zhoršil postavení dosavadních věřitelů tím, že (úmyslně) zkrátil uspokojení některého věřitele ‒ pokračoval odvolací soud ‒ je v insolvenčním řízení určen (i) institut neúčinnosti zvýhodňujících a úmyslně zkracujících právních jednání (§ 241 a § 242 insolvenčního zákona). V tomto kontextu „se nejeví akceptovatelným“ preferovat právní jistotu a ochranu práv žalobce (a věřitele Č) před právní jistotou a ochranou v dobré víře nabytých práv žalovaného. Navíc žalo