29 NSCR 21/2011 – Nejvyšší soud

MSPH 94 INS 7143/2009 29 NSČR 21/2011-P72-14 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka Vatrostav s. r. o., se sídlem v Praze 8 - Ďáblicích, Ďáblická 56/49, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 60199881, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS 7143/2009, o přihlášce pohledávky věřitele č. 72, o dovolání věřitele č. 72 STAVO - CZ, s. r. o., se sídlem v Brně, Kaštanová 489/34, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26957451, zastoupeného Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, PSČ 150 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č. j. MSPH 94 INS 7143/2009, 3 VSPH 442/2010-P72-7, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í: Usnesením ze dne 27. dubna 2010, označeným č. j. 94 INS 7143/2009-P-72-2 (správně č. j. MSPH 94 INS 7143/2009-P72-2), Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) odmítl přihlášku pohledávky věřitele č. 72 STAVO - CZ, s. r. o. (bod I. výroku) a určil, že právní mocí tohoto usnesení účast věřitele č. 72 v insolvenčním řízení končí (bod II. výroku). Insolvenční soud - cituje ustanovení § 173 odst. 1 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - poukázal na to, že posledním dnem třicetidenní lhůty určené věřitelům k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení v usnesení ze dne 15. března 2010, č. j. MSPH 94 INS 7143/2009-A-22, jímž rozhodl o úpadku dlužníka, byl 14. duben 2010. Věřitel č. 72 však přihlášku své pohledávky ve výši 4,375.429,59 Kč předal provozovateli poštovních služeb k doručení dne 22. dubna 2010, tedy po marném uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek. K odvolání věřitele č. 72 Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud odkázal na ustanovení § 83, § 89 odst. 1, § 136, § 173 odst. 1 a § 185 insolvenčního zákona a na ustanovení § 57, § 58 a § 166 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). V mezích těchto ustanovení se pak vypořádal s odvolacími námitkami tak, že: 1/ Obsah výše označeného usnesení insolvenčního soudu z 15. března 2010 nevzbuzuje žádnou pochybnost o tom, že jde o rozhodnutí o úpadku dle § 136 insolvenčního zákona. O takové rozhodnutí by zjevně šlo, i kdyby předmětné usnesení neobsahovalo některý z dalších výroků předepsaných v § 136 odst. 2 insolvenčního zákona pod písmeny b/ až i/, které (při jejich absenci) lze doplnit postupem dle § 166 o. s. ř. 2/ Usnesení insolvenčního soudu ze dne 15. března 2010 všechny předepsané výroky obsahuje, včetně označení hromadných sdělovacích prostředků, ve kterých bude insolvenční soud svá rozhodnutí zveřejňovat. Požadavku takové informace dostál insolvenční soud tím, že v bodě XI. výroku avizoval zveřejňování svých rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, jenž je informačním systémem veřejné správy veřejně přístupným na internetu. Povinnost zveřejňovat svá rozhodnutí i prostřednictvím dalších informačních médií insolvenční soud nemá, a pokud jich užívat nehodlá, nemůže je označovat. 3/ V bodu IV. výroku usnesení ze dne 15. března 2010 insolvenční soud rovněž dle § 136 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona (v souladu s § 136 odst. 3 insolvenčního zákona) vyzval věřitele dlužníka, aby přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení, a to nejpozději do 30 dnů ode dne rozhodnutí o úpadku. Dnem rozhodnutí o úpadku se rozumí okamžik, kdy toto rozhodnutí nabylo účinnosti, a tím je podle § 89 odst. 1 insolvenčního zákona okamžik jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku, o čemž soud procesní subjekty v bodě III. výroku také poučil. 4/ Insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku řádně stanovil konečnou lhůtu k podávání přihlášek, a to spolu s řádným poučením o následcích zmeškání této lhůty dle § 173 odst. 1 insolvenčního zákona. Ta podle § 57 odst. 1 o. s. ř. počala běžet dnem následujícím po zveřejnění rozhodnutí o úpadku (dne 16. března 2010) a její poslední den připadl dle § 57 odst. 2 o. s. ř. na 14. duben 2010. 5/ Lhůta k podání přihlášek stanovená dle § 136 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona v rozhodnutí o úpadku je lhůtou procesně právní, takže je dle § 57 odst. 3 o. s. ř. zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Věřitel č. 72 však odevzdal přihlášku k poštovní přepravě až 22. dubna 2010, tedy po uplynutí lhůty, již soud v rozhodnutí o úpadku stanovil. Závěr insolvenčního soudu o opožděném podání přihlášky je tedy věcně správný. 6/ V insolvenčním řízení není prominutí zmeškání lhůty přípustné (§ 83 insolvenčního zákona), takže závěr, že k přihlášce podané po uplynutí lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku se dle § 173 odst. 1 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení nepřihlíží, je nezvratný. Insolvenční soud tudíž postupoval správně, když přihlášku dle § 185 insolvenčního zákona odmítl. Věřitel č. 72 podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jež má za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů. Dovolatel především s přihlédnutím k obsahu bodu XI. výroku rozhodnutí o úpadku míní, že k tomu, aby byl naplněn požadavek kladený na obsah rozhodnutí o úpadku ustanovením § 136 odst. 2 písm. i/ insolvenčního zákona, by v rozhodnutí o úpadku z 15. března 2010 musel insolvenční soud určit minimálně 2 hromadné sdělovací prostředky. Nadto namítá, že insolvenční rejstřík hromadným sdělovacím prostředkem není. Dále dovolatel dovozuje, že usnesení insolvenčního soudu z 15. března 2010, jež tuto náležitost ve smyslu jeho námitky postrádá, proto není usnesením o úpadku a s jeho vydáním nemohou být spojovány ani „následky“. Má tudíž za to, že svou pohledávku přihlásil řádně. Dovolatel dále tvrdí, že odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu, aniž se jakkoli vypořádal s odvolacími důvody a argumenty, takže usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Odvolacímu soudu dovolatel také vytýká, že chybně opravuje definici čísla jednacího v usnesení insolvenčního soudu, s tím, že „pravděpodobně“ jde jen o další „vadu řízení vedoucí k rozhodnutím soudů obou stupňů“. Domnívá se rovněž, že je-li tvrzení odvolacího soudu o vadně uváděném číslu jednacím pravdivé, pak nelze než uzavřít, že usnesení insolvenčního soudu z 27. dubna 2010 je „neúčinné, neplatné“ a je nutné je zrušit, „svým obsahem je nepřezkoumatelné“. Dovolatel si následně klade tyto otázky: 1/ „Je možné připustit, aby insolvenční soud ignoroval požadavek stanovený zákonodárcem k zajištění práv věřitelů, tj. mnohost komunikačních kanálů a rozhodl se využít pouze kanál jediný? 2/ Je možné aby insolvenční soud (a svým mlčením i soud odvolací) považoval požadavek stanovený zákonodárcem na mnohost sdělovacích prostředků za požadavek bagatelní, který lze ignorovat? 3/ Jsou soudy povolány k zákonodárné činnosti? 4/ Byly a jsou si vědomy soudy obou stupňů závažnosti rozhodnutí o úpadku pro všechny dotčené subjekty?“ Přitom dovozuje, že kdyby souhlasil s odpovědí ano na druhou z položených otázek, pak by musel souhlasit s tím, že neexistuje moc zákonodárná, výkonná a soudní, ale všechny moci se dle svého uvážení prolínají. Porušením této rovnováhy by dle dovolatele nastal soumrak právního řádu. Dovolatel uzavírá, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí jeho přihlášky, když usnesení insolvenčního soudu z 15. března 2010 není rozhodnutím o úpadku (vzhledem k tomu, že neobsahuje určení hromadných sdělovacích prostředků) a lhůta pro podání přihlášek do daného insolvenčního řízení stále běží. A konečně dovolatel doplňuje, že jelikož rozhodnutí o úpadku „má natolik fatální následky“ nejen pro dlužníka, ale i pro věřitele, nezbývá než po soudních orgánech požadovat „jednoznačné, pečlivé a řádné rozhodování“. Pokud rozhodnutí insolvenčního soudu takové není, nelze mu přiznat následky jako rozhodnutí „jednoznačnému, pečlivému a řádnému“. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení (26. října 2010) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2010 (naposledy ve znění nálezu Ústavního soudu č. 260/2010 Sb.). Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tedy ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona. Dovolání v této věci je (bez dalšího) přípustné podle ustano