29 Odo 262/2006 — Nejvyšší soud

29 Odo 262/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 7. 2007 Spisová značka:29 Odo 262/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.262.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 262/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce V. K. zastoupeného JUDr. I. B., advokátem, proti žalovanému J. F., zastoupenému Mgr. M.K., advokátkou, o zaplacení částky 317.670,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 58/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2005, č.j. 9 Cmo 89/2005-56, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 21.669,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupkyně. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. srpna 2004, č.j.                         34 Cm 58/2004-30, zamítl žalobu o zaplacení částky 317.670,- Kč ze směnky (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí - odkazuje na ustanovení § 1 bodu 6 a § 2 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) - dospěl k závěru, že směnka je neplatná, když neobsahuje jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno, když údaj „… na řad vlastní“ nesplňuje „náležitost“ vyžadovanou směnečným zákonem. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. září 2005, č.j. 9 Cmo 89/2005-56, opravil příjmení žalovaného v záhlaví písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně tak, že správně zní „F.“ (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud zdůraznil, že směnka je obchodovatelným cenným papírem a základním předpokladem naplnění její oběžné funkce je přísná formálnost jejího obsahu. Ze směnky musí být zcela nepochybně zřejmý obsah směnečných závazků i co do postavení jejich účastníků, a to nejen v době jejího vystavení, ale po celou dobu, kdy bude v oběhu. Pravidlo, podle něhož směnečné předpisy vylučují možnost jakýchkoli nejasností, jimi vymezených obsahových náležitostí směnky, musí být respektováno i z hlediska výkladu ustanovení § 3 odst. 1 směnečného zákona, podle kterého může směnka znít na vlastní řad výstavce. Takovou směnkou pak výstavce přikazuje směnečníkovi, aby jemu samotnému  (podepsanému výstavci) zaplatil směnečnou sumu; remitent tudíž nemusí být osobou odlišnou od výstavce, ale musí být osobou odlišnou od směnečníka. Skutečnost, že výstavce směnky je současně remitentem, pak lze z hlediska naplnění požadavku § 1 bodu 6 směnečného zákona vyjádřit tak, že výstavce sám sebe uvede jménem jako remitenta, popř. uvede v kontextu směnečného prohlášení namísto jména remitenta jiný výraz, který vyhovuje zákonnému požadavku „… na jehož řad má být placeno“. Příkladem může být formulace - pokračoval odvolací soud - obsahující příslušné přivlastňovací zájmeno, např. „na řad můj vlastní“ či „zaplaťte mně samotnému“, čímž se současně vylučuje možnost, aby listina zněla na doručitele, popř. aby z kontextu nevyplynulo, že směnka je vystavena na řad směnečníka, když v obou uvažovaných případech by šlo o směnku neplatnou. „Byla-li v projednávaném případě předložena k důkazu směnky listina označená jako směnka obsahující bezpodmínečný příkaz výstavce (žalobce) adresovaný směnečníkovi (žalovanému) zaplatit „na řad vlastní“, takto formulovaný příkaz ukládá směnečníkovi, aby zaplatil sám sobě směnečnou sumu, důsledkem čehož je závěr o neplatnosti směnky. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci. Dovolatel nesouhlasí s výkladem ustanovení § 1 bodu 6 a § 3 odst. 1 směnečného zákona, jak jej provedl odvolací soud a zdůrazňuje, že podle ustálené soudní praxe stačí, je-li místo označení remitenta uveden údaj „na řad můj vlastní“ nebo „na vlastní řad“ a podobně. Potud poukazuje na judikaturu představovanou rozhodnutími „Váž 8345 a Váž 15700“, podle kterých označení „na řad vlastní“ jest dostatečným označením remitenta na směnce na vlastní řad. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, s jeho argumentací co do výkladu ustanovení § 3 odst. 1 směnečného zákona se ztotožňuje a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.  Po právní stránce zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího  soudu Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné - ve výkladu ustanovení čl. I § 1 a § 3 odst. 1 směnečného zákona. Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu; Nejvyšší soud se tedy, v hranicích právních otázek uplatněných dovoláním, zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení čl. I § 1 směnečného zákona cizí směnka obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, v kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. jméno toho, kdo má platit (směnečníka); 4. údaj splatnosti; 5. údaj místa, kde má být placeno; 6. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 7. datum a místo vystavení směnky; 8. podpis výstavce. Podle ustanovení čl. I § 3 odst. 1 směnečného zákona směnka může znít na vlastní řad výstavce. Poslední výše citované ustanovení upravuje tzv. směnku cizí na vlastní řad výstavce, u níž výstavce směnky přikazuje směnečníkovi, aby jemu samému (tj. výstavci) zaplatil směnečnou sumu. K naplnění požadavku, aby směnka obsahovala jméno toho, na jehož řad má být placeno (čl. I. § 1 bod 6 směnečného zákona), přitom postačí, aby směnka obsahovala namísto jména remitenta údaj např. „na řad můj vlastní“ nebo „na řad náš vlastní“ (v závislosti na tom zda výstavcem je fyzická nebo právnická osoba). Taková doložka totiž způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vyjadřuje, komu má být placeno. Se závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož požadavku vyplývajícímu z čl. I § 1 bodu 6 a § 3 odst. 1 směnečného zákona nevyhovuje - z hlediska označení toho, na jehož řad má být placeno - doložka „na řad vlastní“, se Nejvyšší soud ztotožňuje. Z takového údaje totiž není zřejmé, na čí řad má směnečník platit, tj. zda má platit na „svůj vlastní řad“ (viz příkaz „zaplaťte na vlastní řad“) nebo „na řad výstavce“, čehož důsledkem je závěr o neplatnosti směnky (k tomu v právní teorii srov. např. František Rouček, Československý zákon směnečný, 2. vydání, Praha 1932, str. 52-53, jakož i František Rouček, Jednotný směnečný řád, Praha 1941, str. 65-66). K odkazu dovolatele na „ustálenou soudní praxi“, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutích ze dne 30. října 1931, č.j. Rv I 1510/31 a č.j. Rv I 2422/36 při výkladu ustanovení § 3 bodu 3 a § 5 odst. 1 zákona č. 1/1928 Sb., sice dovodil, že označení „na řad vlastní“ jest dostatečným označením remitenta na směnce na vlastní řad a že označení remitenta obratem „na řad vlastní“ jest postačitelné a potud zřetelné, že jest tím míněn vystavitel směnky, nikoliv směnečník a přijatel, nicméně již vzhledem k rozdílům mezi výše zmíněnou právní úpravou a úpravou obsaženou ve směnečném zákoně tyto závěry neobstojí. Na rozdíl od ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 1/1928 Sb., podle něhož výstavce může sama sebe označiti za remitenta (§ 3, č. 3.; směnka na vlastní řád), doznala následná právní úprava obsažená v ustanovení čl. 3 nařízení č.111/1941 Sb., tak i v ustanovení čl. I § 3 odst. 1 směnečného zákona takových změn, které uplatnění právních názorů vyslovených Nejvyšším soudem ČSR nedovolují. Možnost, aby se výstavce označil za remitenta za použití údaje „na vla