3 Tdo 1336/2004 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1336/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 1. 2005 Spisová značka:3 Tdo 1336/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1336.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1336/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2005 ve věci dovolání podaného obviněným JUDr. P. Ž., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 6 To 158/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 158/2001, t a k t o : Podle § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněného JUDr. P. Ž. postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 2 T 158/2001, byl obviněný JUDr. P. Ž. společně s obviněnými J. G., Z. H., V. K., JUDr. J. P., J. R., M. Š., Ing. J. Š., JUDr. L. T. a J. P. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle zjištění jmenovaného soudu totiž „jako odpovědní funkcionáři F. m. v. ČSSR, složky S. b., na úseku boje proti vnitřnímu nepříteli, se sídlem centrály v P., shodně při zachování dělby svých funkcí, práce a se stejným cílem: J. G. jako náčelník 2. odboru S. S. b. v O., Z. H. jako náčelník 2. odboru S. S. b. v Ú. n. L., V. K. jako náčelník S. S. b. v H. K., J. P. jako náčelník S. S. b. v Ú. n. L., JUDr. J. P. jako náčelník S. S. b. v B., J. R. jako náčelník S. S. b. v P., M. Š. jako náčelník 2. odboru S. S. b. v P., J. Š., dílem jako zástupce náčelníka S. S. b. v O., dílem jako náčelník S. tamtéž, JUDr. L. T. jako náčelník S. S. b. v Č. B., JUDr. P. Ž. jako náčelník 2. odboru S. S. b. v H. K., společně s dalšími již odsouzenými JUDr. O. M., Z. N., nar., V. S., nar., Z. W., a obžalovaným M. M., proti němuž je trestní stíhání vedeno samostatně, realizovali a organizovali akci s krycím názvem A., jejímž cílem bylo vystupňovat psychický tlak na vytypované organizátory a sympatizanty akce Ch., za účelem dosažení jejich nedobrovolného vystěhování se z ČSSR tím, že tuto akci, která byla iniciována rozkazem Ministra vnitra ČSSR J. O., zahrnovali do náplně činnosti svých útvarů, jako vedoucí pracovníci tuto akci, vyhodnocovali, schvalovali svým podřízeným, čímž zajistili, že jejich podřízení v rámci této akce, obžalovaný JUDr. P. Ž. dílem i osobně, vyvíjeli psychický nátlak na poškozené v podobě zejména profylakticko-rozkladných opatření na bázi nucených styků, vyhrožování uvězněním nebo trestním stíháním jako alternace nevystěhování se, znemožnění výkonu zaměstnání, výhrůžek použití fyzického násilí nebo perzekuce rodinných příslušníků, opakovaných domovních prohlídek, čímž zasáhli nezákonně do základního ústavního práva a svobody poškozených jako státních občanů ČSSR, spočívajícího v nedotknutelnosti jejich pobytu na území svého státu, zaručeného čl. 31 Ústavy ČSSR ve znění zák. č. 100/1960 Sb., kdy část poškozených se v důsledku těchto nezákonných represí i vystěhovala, přičemž obžalovaní J. G. a Ing. J. Š. takto jednali vůči nejméně poškozeným Ing. B. K., D. Š., Z. H. takto jednal vůči nejméně poškozeným L. C., L. L., Bc. F. S., J. V., J. P. takto jednal vůči nejméně poškozeným L. C., a J. V., JUDr. J. P. takto jednal vůči nejméně poškozeným P. C., P. H. a P. P., obžalovaní V. K. a JUDr. P. Ž. takto jednali vůči nejméně poškozeným T. B., PhDr. L. Č., Ing. Z. Č., Ing. J. H., S. H., JUDr. J. T., a J. S., J. R. a M. Š. takto jednali vůči nejméně poškozenému V. S., JUDr. J. T. takto jednal vůči nejméně poškozeným V. H., P. H., J. V., čímž porušili nejméně ustanovení čl. 34 Ústavy ČSSR ve znění zákona č. 100/1960 Sb., § 23 zákona č. 100/1970 Sb. o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, § 3 zákona č. 40/1974 Sb. o Sboru národní bezpečnosti.“ Za to byl obviněný JUDr. P. Ž. odsouzen podle § 158 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Ing. Z. Č., PhDr. L. Č., T. B., J. V., P. H. aj. H. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění JUDr. L. T., JUDr. P. Ž., J. P., manželka tohoto obviněného M. P. a poškození Ing. Z. Č. a PhDr. L. Č., rozhodl Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 6 To 158/2004, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu stran obviněného JUDr. P. Ž. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tohoto obviněného při nezměněném výroku o vině trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., odsoudil podle § 158 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu. Odvolání JUDr. L. T., J. P., manželky tohoto obviněného M. P. a poškozených Ing. Z. Č. a PhDr. L. Č. jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 a rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný JUDr. P. Ž. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1, písm. e), písm. g) tr. ř. Konstatoval, že dovolání podává „pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu o vině, trestu, neprovedení hodnocení důkazů, neaplikování promlčecí lhůty ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ČR číslo 7 Tz 44/2002 ze dne 28. 8. 2002 „k otázce možnosti prodloužení promlčení doby zákonem“, tj. zamezení retroaktivity ve smyslu Listiny základních práv a svobod, mezinárodních závazků České republiky“. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku (v bodě I., II.) dovolatel zdůraznil, že soud prvního ani druhého stupně neprovedl důkazy v jeho prospěch navrhované zejména v přípravném řízení (lustrace dotčených osob, předložení celých operativních svazků, likvidace vystěhovalecké agendy M. v. atd.), čímž podle jeho slov znemožnil objektivizovat i křivé výpovědi svědků – poškozených, umožnil akt politické msty a založil precedens pro osobní obohacení svědků – poškozených. Podle dovolatele tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V souvislosti s tím dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů prováděly jen důkazy v těch částech, které směřovaly vytržené ze souvislostí proti němu, což navozovalo politický aspekt soudního projednávání připraveným tendenčně Úřadem pro dokumentaci zločinů komunismu, tj. Úřadem ministerstva vnitra, které dříve jako jeho zaměstnavatel znemožnilo při přihlášení se k právní kontinuitě ministerstva i státu objektivizaci důkazů, nebo Úřad získal důkazy v rozporu se zákonem, právy garantovanými Ústavou ČR a s mezinárodními závazky ČR. Dále (v bodě III.) dovolatel uvedl, že Městský soud v Praze se v souvislosti s řešením institutu promlčení v rozporu s právy garantovanými ústavním pořádkem ČR a s mezinárodními závazky ČR dovolává zákona č. 198/93 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu i nálezu Ústavního soudu č. 14/1994 Sb. Poznamenal, že tento zákon i nález zanáší do právního řádu ČR prvek retroaktivity a „není jen normou deklarativní ale restriktivní“. V daných souvislostech připomněl, že byl souzen za období přičemž konstatoval, že „není vinou souzených, že použitím ustanovení o spolupachatelství podle § 9 tr. zák. aniž by takové bylo v jednotlivých případech prokázáno (různé normy v různém období, různost úmyslů, cílů, subjektů) je navozován k vystěhovalecké agendě režim donucovací, i když se jednalo o režim povolovací, a to v souladu s mezinárodními závazky a pod mezinárodní kontrolou, čímž byla zmařena práva souzeného na spravedlivý proces ve smyslu ústavních práv a mezinárodních závazků ČR.“ Zdůraznil, že se v této souvislosti Městský soud nevypořádal s poukazem obhajoby na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 Tz 44/2002, k otázce možnosti prodloužení promlčecí doby zákonem, přičemž zmínil otázky, jimiž se uvedené usnesení zabývalo. Soudy obou stupňů měly podle jeho názoru řešit na samém začátku řízení, v rámci předběžných otázek, i otázku promlčitelnosti činů, kladených mu za vinu, již proto, že citované usnesení bylo přij