3 Tdo 1618/2010 — Nejvyšší soud

3 Tdo 1618/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:30. 3. 2011 Spisová značka:3 Tdo 1618/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1618.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 7. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2116/11prof. JUDr. Jan Musil, CSc.odmítnuto01.12.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1618/2010-52U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2011 o dovolání podaném Mgr. R. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 240/2010 ze dne 20. července 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 61/2009, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. února 2010 sp. zn. 51 T 61/2009 byl Mgr. R. V. (dále jen dovolatel) uznán vinným jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona platného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), jednak trestným činem přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále mu byl dle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 250.000,- Kč a pro případ, že by nebyl tento trest ve stanovené době vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního exekutora na dobu čtyř let. O odvolání Mgr. R. V. a příslušného státního zástupce rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 5 To 240/2010 ze dne 20. července 2010 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal dovolatele vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený čin byl dovolatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl dle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 60.000,- Kč a pro případ, že by nebyl tento trest ve stanovené době vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního exekutora na dobu čtyř let. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Proti výše citovanému rozsudku odvolacího soudu podal Mgr. R. V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v rámci rozsudkem popsaného jednání nevystupoval jako veřejný činitel, čili nemohl být uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele. To s tím, že soudní exekutor je dle § 89 odst. 9 tr. zák. veřejným činitelem jen při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných podle zvláštního předpisu, přičemž v daném případě došlo k vymožení celé částky dlouho předtím, než se měl dopustit jemu přisuzovaného trestného činu. O tento trestný čin nemohlo jít dle přesvědčení dovolatele ani proto, že nezískal žádný neoprávněný prospěch, neboť soudy tento závěr postavily na skutečnosti, že od poškozeného B. požadoval na odměně a nákladech exekutora víc, než stanovil k jeho námitkám svým rozhodnutím exekuční soud, přičemž toto rozhodnutí však bylo vadné a bylo v rozporu s vyhláškou ministerstva spravedlnosti České republiky (dále jen MS ČR) č. 330/2001 Sb. ve znění novel. Poukázal na skutečnost, že tato vyhláška zcela exaktně stanoví výši odměny exekutora a exekuční ani trestní soud nemá jakékoli moderační oprávnění směrem nahoru ani dolů. Stejně jako již v odvolání tedy zopakoval, že vyhláška MS ČR č. 330/2001 Sb., v tehdy platném znění (ke dni spáchání skutku), v § 11 odst. 4 stanoví, že „zaniká-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o zastavení exekuce, činí odměna exekutora, jehož pověření zaniklo, 3 000 Kč, nestanoví-li se dále jinak.“ Odst. 5 téhož ustanovení pak dle dovolatele stanoví, že „pokud exekutor zánikem pověření k provedení exekuce na peněžité plnění, již vymohl část pohledávky, náleží mu odměna stanovená podle § 6 z výše vymožené části pohledávky, nejméně však ve výši podle odst. 4.“ (správně se však jedná o § 11 odst. 3 a 4 citované vyhlášky ve znění účinném do 31. 10. 2008). Protože je dle dovolatele tedy doloženo, že již rok před rozhodnutím soudu o částečném zastavení exekuce a částečném zániku jeho pověření k jejímu provedení, vymohl celou částku, vznikl mu nárok na náklady exekuce a odměnu exekutora vypočtené z celé vymožené částky a nikoli pouze z části, jak protiprávně rozhodl exekuční soud k námitkám povinného. Podotkl, že exekutor je vázán Ústavou České republiky, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudů vydanými v exekučním řízení, a to v tomto pořadí a je tedy dle jeho přesvědčení zřejmé, že ani vadné rozhodnutí soudu nemůže na existenci jeho pohledávky proti povinnému v plném rozsahu nic změnit, neboť soud právní předpisy aplikuje, ale nemůže je svým rozhodnutím měnit. Vyslovil přesvědčení, že evidentně vadné rozhodnutí nemůže být limitem pro vyvození trestní odpovědnosti, a že v posuzované věci se nejednalo o neoprávněný prospěch, tím spíše o úmysl směřující k jeho opatření. Dále se vyjádřil i v tom směru, že poškozenému B. nemohla ani vzniknout případná škoda, protože peníze, které v rámci exekuce vymohl, nepatřily jemu, ale oprávněné, která si je odmítla převzít. Vadné bylo dle dovolatele i rozhodnutí o částečném zastavení exekuce ze dne 24. 2. 2006, neboť dohoda o zápočtu byla mezi poškozeným (povinným) a jeho bývalou manželkou (oprávněnou) podepsána až dne 16. 9. 2005, přičemž k tomuto datu již neexistoval žádný předmět zápočtu, když pohledávka oprávněné byla v celé výši exekučně vymožena již 22. 2. 2005, a tím tedy tato pohledávka (v souladu s § 559 odst. 1 občanského zákoníku) zanikla. S ohledem na výše uvedené proto závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „zrušil oba shora konkretizované napadené rozsudky a aby věc vrátil soudu 1. stupně k novému projednání a rozhodnutí.“ Současně požádal Nejvyšší soud o odklad výkonu jemu uloženého trestu do doby rozhodnutí o dovolání samotném. Takto podané dovolání Mgr. V. následně (ve lhůtě pro podání dovolání) doplnil podáním dne 14. 10. 2010, ve kterém důvody podání dál rozvedl a uplatnil i dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a e) tr. ř. Zde poukázal zejména na skutečnost, že exekutor je v té části exekučního řízení, v níž je soudem rozhodováno o nároku exekutora na odměnu a náhradu hotových výdajů, v postavení účastníka řízení (k tomu odkázal na stanovisko Pléna Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud) sp. zn. Pl. ÚS 23/06 ze dne 12. 9. 2006 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 363/06 ze dne 27. 11.2008. Vyjádřil takto přesvědčení, že nemůže být účastníkem řízení a zároveň být v postavení orgánu veřejné moci. Poukázal na skutečnost, že byl oprávněn s poškozeným jednat a uzavřít s ním dohodu o výši a o způsobu uspokojení jeho soukromoprávní pohledávky. Poukázal dále na to, že za trestný čin nelze považovat ani zadržování vymoženého plnění od poškozeného na jeho účtu, neboť z provedených důkazů vyplývá, že vyplacení vymoženého plnění bránila skutečnost, že soud i přes urgence vyznačoval doložky právní moci (ať již na usnesení o nařízení exekuce nebo usnesení o částečném zastavení exekuce) s prodlením a dále, že s konečnou platností nebylo rozhodnuto o výši nákladů exekuce, neboť podal proti rozhodnutí soudu dovolání. Dále shrnul chronologii vyznačování doložek právní moci na příslušných rozhodnutích s tím, že nezadržoval tzv. přeplatek na vymoženém plnění po nepřiměřeně dlouhou dobu a byl ochoten se s poškozeným (povinným) dohodnout m