3 Tdo 1623/2008 – Nejvyšší soud

3 Tdo 1623/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. května 2009 o dovolání podaném obviněným Bc. S. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2008, č. j. 9 To 303/2008-481, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 99/2006, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 28. 1. 2008, č. j. 2 T 99/2006-448, byl obviněný Bc. S. K. uznán vinným v bodě 1/ výroku trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 25. 2. 2005 v 11.53 hod., dne 28. 6. 2005 v 19.47 hod. a 5. 7. 2005 kolem 21.00 hod., jako policejní inspektor O. ř. s. c. a p. p. H. K., si zcela vědomě neoprávněně, v rozporu se základními povinnostmi policisty stanovenými v § 28 odst. 1 zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, obstaral v informačních systémech Policie České republiky, v úmyslu spáchat dále popsanou trestnou činnost, osobní údaje k L. V., dále P. V., jakož i k osobnímu automobilu posledně jmenovaného zn. Renault Megane,“, a v bodě 2/ výroku pokračujícím trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2a) v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „a) dne 18. 6. 2005 kolem 4.30 hod. v obci Ch., okres K. H., bez souhlasu majitele P. V., vnikl na oplocený dvůr u jeho rodinného domu, kde chtěl ke škodě shora jmenovaného založením požáru, za pomoci s sebou přineseného kanystru s benzínem dům poškodit, k čemuž nedošlo jenom proto, že byl P. V. vyrušen a z místa činu utekl“, b) dne 12. 9. 2005 kolem 2.00 hod. v obci Ch., okres K. H., vhodil na střechu garáže na pozemku u domu a dále k vchodovým dveřím dvě pivní láhve se zapálenou hořlavinou, a to v úmyslu na domě ke škodě jeho majitele P. V., způsobit škodu, ke které nedošlo jenom proto, že obsah lahví vyhořel, aniž by došlo k založení požáru“, c) dne 12. 10. 2005 kolem 7.15 hod. v Č., okres K. H., v ulici N. R., na dvoře v areálu bývalého S. s. Č., před budovou, v níž sídlí firma A., s. r. o., úmyslně založil požár zde zaparkovaného osobního automobilu zn. Renault Megane, které v důsledku toho zcela vyhořelo, čímž jeho majiteli P. V., způsobil škodu ve výši 108.500,- Kč“. Za výše uvedenou trestnou činnost byl obviněný podle § 178 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu soud dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce policisty ve složkách státní a městské policie na osm let. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených P. V. a pojišťovny K. na náhradu škody. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 9 To 303/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 8. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/cc/ tr. ř.). Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým současně napadl rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl, že soud prvního stupně nesprávně právně kvalifikoval skutek popsaný pod bodem 1/ výroku o vině jako trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ačkoliv podle něj nedošlo k naplnění všech znaků skutkových podstat citovaných trestných činů. Dovolatel nejprve rozvedl obsah skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a uvedl, že z příslušné skutkové věty ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit, že by se činu dopustil v postavení veřejného činitele ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák., a to ani přes obecnou zmínku, že jednal jako policista. Pro naplnění obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu podle § 158 odst. 1 tr. zák. je podle názoru dovolatele rovněž nezbytné, aby skutková věta vyjadřovala postup pachatele v rozporu s konkrétním zákonem nebo normativním aktem Policie České republiky vztahujícími se na způsob jednání naplňující znaky trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 tr. zák., který měl spáchat v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. V předmětné věci však z výroku o vině pouze vyplývá, že jednal v rozporu s ustanovením § 28 odst. 1 „služebního zákona“, což je nedostatečné, neboť samotné ustanovení § 28 odst. 1 služebního zákona v sobě dále zahrnuje další rozdílné základní povinnosti policistů rozvedené v odstavci 1 pod písm. a) až d). Odvolací soud k této problematice v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že došlo k písařské chybě, která je napravena odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, kde je již konstatováno porušení povinností podle § 28 odst. 1 písm. a) služebního zákona. Tento postup však dovolatel neakceptuje, zvláště pokud se tohoto pochybení dopustil soud prvního stupně již v předcházejícím zrušeném rozsudku ze dne 22. 1. 2007, č. j. 2 T 99/2007-425. Z citovaného ustanovení navíc podle dovolatele vyplývají základní povinnosti policisty, mimo jiné řídit se zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy a rozkazy a pokyny služebních funkcionářů a nadřízených, s nimiž byl řádně seznámen. Ve skutkové větě proto mělo být vysloveno, jaký konkrétní akt porušil a kdy se s ním seznámil, když zde nelze vycházet ze zásady, podle níž neznalost zákona neomlouvá. Z provedených listinných důkazů pak vyplývá, že s příslušným závazným pokynem policejního prezidenta č. 28/2005 byl seznámen až dne 12. 5. 2005, tedy po spáchání prvního z dílčích skutků, k němuž mělo dojít dne 25. 2. 2005. Zmíněný pokyn policejního prezidenta byl později sice jako důkaz proveden, avšak již nehodnocen. Podle čl. 3 odst. 4 písm. d) pokynu navíc platí, že prokázání oprávněnosti využití informačního systému se provádí zápisem ve služební pomůcce, když tato pomůcka již zůstala mimo dokazování a bylo pouze konstatováno, že obviněný důvod předmětné lustrace neuvedl. K právnímu posouzení téhož jednání jako trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. dovolatel namítl, že podle skutkové věty měl údajně v rozporu se svými povinnostmi obstarat v informačních systémech osobní údaje k L. V. a P. V., přičemž právní věta poté hovoří pouze o úmyslném přisvojení si těchto osobních údajů. Dovolatel za těchto okolností v právní větě výroku rozsudku postrádá citaci znaku „neoprávněně“ a dále považuje za rozporné jednání ve formě obstarání a přisvojení. Dovolatel zároveň poukázal na to, že byl oprávněn při plnění služebních úkolů provádět lustrace v interních systémech, přičemž získání informací o jiném není porušením služebních povinností. Ze skutkových zjištění soudu současně nelze dovodit, že by jako policista nesměl plnit úkoly mimo vymezené teritorium služby. Z týchž zjištění lze současně jen dospět k tomu, že si lustrací obstaral určité osobní údaje, avšak nikoli, že by si je přisvojil, např. vytištěním, a měl je tak (případně v potřebném rozsahu) k dispozici pro spáchání navazující trestné činnosti. To je pouze dedukcí soudů činných ve věci, avšak za absence nezbytné příčinné souvislosti. Dovolatel dále vyslovil názor, že v řízení došlo s ohledem na jeho předcházející fáze k porušení zásady zákazu reformationis in peius, neboť v napadeném rozsudku soudu prvního stupně došlo k rozšíření jeho jednání o skutek ze dne 25. 2. 2005, pro který v původním zrušeném rozsudku nebyl uznán vinným. Rozpor s touto zásadou dovolatel spatřuje i v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, kde je konstatováno, že obviněný vyhledával informace ode dne 25. 2. 2005, což bylo významné pro logické popsání skutkových závěrů tak, aby bylo zřejmé, že již v uvedené době měl k dispozici údaje o osobách poškozených pro páchání následné trestné činnosti. K bodu 2/ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatel poukázal na to, že jednotlivé v něm popsané dílčí útoky byly nesprávně právně kvalifikovány jako pokračující trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., neboť mezi